Článek
Máme pocit, že se díváme na dva suverénní státy. Jeden zářící mrakodrapy a K-popem, druhý sevřený betonem a raketami. Pravda je ale mnohem bizarnější. Podle práva i historie sledujeme jeden jediný dům, ve kterém se dvě ozbrojené frakce už 70 let přetahují o to, kdo bude držet ovladač od televize.
Korea je jako rodný dům, který v roce 1945 někdo cizí rozdělil čárou uprostřed obýváku. Dnes Jižní a Severní Korea nejsou sousedící státy. Jsou to dvě obrovské vojenské frakce, které se už sedm dekád přetahují o kontrolu nad stejným kusem země.
Z pohledu mezinárodního práva je celá situace jedna velká právní fikce. Korea jako celek de jure nikdy nezanikla, jen se rozdvojila v křeči.
Mír, který je jen „pauza na cigaretu“
Lidé si často pletou klid se skutečným mírem. To, co drží Soul a Pchjongjang od toho, aby se do sebe znovu nepustily, není mírová smlouva, ale Dohoda o příměří z roku 1953.
- Žádný mír: Ten dokument podepsali vojáci, ne vlády. Je to jen technická dohoda o „zastavení palby“.
- Permanentní válka: Právně vzato je poloostrov stále ve válečném stavu. Soul i Pchjongjang jsou vlastně jen dočasná polní velitelství dvou znepřátelených stran, která se tváří jako hlavní města.
Ústavní schizofrenie
Tady přichází to největší překvapení. Ani jedna strana tu druhou totiž oficiálně neuznává.
- Jižní Korea: Její ústava říká jasně: území republiky tvoří celý Korejský poloostrov. Sever pro ně není stát, ale území okupované protistátní organizací.
- Severní Korea: Donedávna jela v podobném režimu – boj o „osvobození“ jihu od imperialistů.
V tomhle kontextu dává smysl i to, proč Jižní Korea automaticky dává občanství uprchlíkům ze Severu. Nejsou to pro ně cizinci, jsou to jejich vlastní občané, kteří konečně unikli z „okupované zóny“.
Zamrzlý čas v kulisách budoucnosti
Dnešní Korea je fascinující paradox. Vidíme moderní technologie, neony a futuristické vize, ale pod tím vším tepe nejdelší nevyřešený konflikt moderní historie.
Mrakodrapy a rakety jsou jen kulisy. Realita dvou fungujících systémů přímo popírá právní stav jedné země, která je už 70 let ve válce sama se sebou. Je to důkaz, že lidstvo dokáže žít v naprostém rozporu se skutečností neuvěřitelně dlouho – stačí mít dost zbraní a dostatek strachu, který tu iluzi drží pohromadě.
