Článek
Na začátku 20. století byla eugenika (snaha o genetické „vylepšení“ lidstva) považována za vrcholně moderní vědu. Věřilo se, že společnost bude zdravější, bohatší a šťastnější, když se zbaví „přítěže“ – tedy lidí, kteří byli označeni za slabé, nemocné nebo „sociálně nepřizpůsobivé“.
A kdo v tom tehdy udával směr? Překvapivě ty země, které dnes považujeme za vzory humanity a svobody.
USA: Průkopník, kterého Hitler obdivoval
Už v roce 1907 zavedl stát Indiana první zákon o nucené sterilizaci na světě. Cílem byli „zatvrzelí zločinci, idioti a násilníci“. Postupně se přidaly desítky dalších států USA. „Pod nůž“ nešli jen lidé s handicapem, ale velmi často Afroameričané nebo i chudí lidé. Sám Hitler ve své knize Mein Kampf s obdivem psal o amerických eugenických zákonech jako o vzoru pro své budoucí Německo.
Skandinávský paradox
Možná to překvapí, ale i severské země – dnešní symboly tolerance – byly v těchto praktikách extrémně efektivní.
- Švédsko: Mezi lety 1934 a 1975 bylo sterilizováno přes 60 000 lidí. Stačilo, aby byl člověk označen za „asociálního“, nebo aby úředníci usoudili, že se neumí postarat o rodinu.
- Dánsko a Grónsko: Jak nedávno vyplulo na povrch, Dánsko ještě v 60. a 70. letech provádělo v Grónsku masové zavádění nitroděložních tělísek i u velmi mladých dívek bez jejich souhlasu, aby omezilo populaci Inuitů.
Československá stopa
Ani my nejsme bez viny. V socialistickém Československu (a bohužel i v demokratickém Česku po roce 1989) docházelo k nuceným sterilizacím romských žen. Často k tomu docházelo pod tlakem úřadů výměnou za sociální dávky, nebo během porodu císařským řezem, kdy ženy podepisovaly souhlas, kterému v bolestech ani nerozuměly. Poslední známé případy se řešily ještě kolem roku 2010.
Proč o tom dnes mluvit?
Je důležité si uvědomit, že tyto praktiky nebyly dílem „šílených monster“, ale tehdejších elit, vědců a úředníků, kteří byli přesvědčeni, že konají dobro pro společnost. Zapomněli přitom na jediné: na lidskou důstojnost.
Historie nás učí, že jakmile stát začne rozhodovat o tom, kdo má právo se množit a kdo ne, končí to vždy tragédií. Je dobré na to pamatovat, až se příště v médiích objeví debaty o tom, kdo je pro společnost „přínosný“ a kdo „přítěží“.
Zdroje:
