Článek
Řád Bílého lva je nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Nese v sobě představu cti, hrdinství a mimořádných zásluh o stát. Logicky bychom tedy očekávali, že jeho nositeli budou výhradně morální autority, státníci demokratických hodnot a osobnosti s čistým historickým štítem.
Jenže historie je méně romantická. Při pohledu do seznamu oceněných se před námi neotevírá jen galerie hrdinů, ale i přehlídka diplomatických kompromisů, studené politické kalkulace a temných postav světových dějin. Vedle jmen jako Václav Havel, Bill Clinton či královna Alžběta II. najdeme i diktátory a autokraty, jejichž vlády mají na rukou krev.
1. Benito Mussolini
Pro dnešního čtenáře je jedním z největších historických paradoxů fakt, že italskému fašistickému diktátorovi udělil Řád Bílého lva osobně prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Důvody byly ryze pragmatické. Mussolini se ještě před nástupem k moci angažoval jako socialistický novinář a podporoval vznik československých legií v Itálii během první světové války. Navíc ve 20. letech nebyl fašismus ještě vnímán jako synonymum absolutního zla, jak jej vnímáme nyní. Vyznamenání proto sloužilo i jako běžný diplomatický nástroj k posílení vztahů.
Z dnešního pohledu jde ale o jednu z nejviditelnějších skvrn na prestiži řádu.
2. Fidel Castro
V období normalizace se Řád Bílého lva stal součástí komunistické propagandy. Kubánský diktátor Fidel Castro jej obdržel roku 1972 v nejvyšší možné třídě, dokonce s řetězem.
Udělení bylo jasným politickým gestem posilování „bratrských“ vztahů mezi KSČ a kubánským režimem a oceněním jeho „zásluh v revolučním boji a budování socialismu“. O svobodě, lidských právech či politických vězních se v tomto kontextu raději mlčelo.
3. Čankajšek (Chiang Kai-shek)
Kontroverzním držitelem je i generál Čankajšek, vůdce čínského Kuomintangu a pozdější vládce Tchaj-wanu. Československo jej vyznamenalo v roce 1945 v rámci poválečné aliance jako spojence v boji proti Japonsku.
Zatímco na mezinárodní scéně vystupoval jako jeden z vítězů druhé světové války, jeho domácí vláda byla poznamenána autoritářstvím, politickými čistkami a masivním potlačováním opozice. Řád tak opět neodměňoval demokracii, ale strategické postavení.
4. Císař Hirohito
Japonský císař Hirohito obdržel řád už v roce 1924, tedy dlouho před vypuknutím druhé světové války.
V době udělení byl Hirohito vnímán jako symbol modernizující se velmoci a reprezentant tradiční monarchie. Teprve pozdější vývoj ukázal temnou stránku jeho éry, spojenou s japonskou expanzí, masakry v Asii a válečnými zločiny.
5. Muammar Kaddáfí
Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí byl vyznamenán v roce 1982, v době, kdy už byl pevně usazeným autokratem s represivním režimem.
Jeho jméno bylo spojováno s podporou teroristických organizací, násilných revolučních hnutí i brutálním potlačováním domácí opozice. Udělení Řádu Bílého lva působilo spíše jako chladný politický obchod než jako jakékoli ocenění hodnot.
6. Ivan Stepanovič Koněv
Sovětský maršál Koněv je dodnes v Česku symbolem hlubokého historického rozporu. Byl veleben jako osvoboditel části Československa v roce 1945, zároveň se však podílel na potlačení maďarského povstání v roce 1956 a patřil k hlavním architektům vojenských operací sovětského bloku ve střední Evropě. Jeho jméno je navíc spojováno i s přípravami na okupaci Československa v roce 1968.
7. Robert Fico
Kontroverzi vyvolalo i udělení Řádu Bílého lva v roce 2014 prezidentem Zemanem slovenskému premiérovi Robertu Ficovi. Nejde sice o diktátora, ale o politika dlouhodobě kritizovaného za oslabování právního státu, útoky na nezávislá média a příklon k autoritářským režimům.
Vyznamenání proto mnozí vnímají spíše jako osobní politické gesto než jako ocenění demokratických hodnot. Právě tento případ ukazuje, že sporná jména se na seznam dostávají i v současnosti.
Podobných jmen by se našlo víc, jde třeba o Leonida Brežněva, Nicolae Ceaușesca nebo Hafize al-Asada.
Je Řád Bílého lva zdiskreditovaný?
Tyto příklady nám bolestně připomínají, že státní vyznamenání nebyla vždy jen o cti a morálce. Byly spíše chladným zrcadlem zahraniční politiky své doby. V okamžiku udělení nešlo o posuzování charakteru nebo etických kvalit oceněného, ale o pragmatický a často cynický politický tah k posílení vnějších vztahů.
Dnes máme v Řádu Bílého lva přece jen čistší symbol. Od roku 1994 se udělování řídí transparentnějšími pravidly a silnější veřejnou kontrolou. Historické kontroverze (a bohužel i některé novější) nám ale zůstávají jako mrazivá, lidská připomínka toho, jak snadno dokáže politická nutnost v minulosti přehlušit naši nevědomost a svědomí spolu s základními principy, na nichž bychom jako moderní společnost chtěli stát.
Zdroj:
