Článek
Nejprve bych rád vysvětlil zmatek kolem slova „rovnost“ v kontextu politických diskuzí. Určitě jste někdy slyšeli, že rovnost je nemožná, protože lidi mají různé schopnosti a preference. Všichni jsme unikátní a chtít nutit nějakou rovnost by byla hrozná totalita.
Lidi to někdy zveličují, až by se dávala sportovcům závaží, aby se vyrovnali schopnosti s ostatními. Nebo by se nutila plastická chirurgie konvenčně pohledným lidem, aby se blížili průměru.
To je samozřejmě očividný nesmysl. Je ale častečně pochopitelné, proč si to lidé myslí. Rovnost je totiž fundamentální nepřítel hierarchické politické organizace. Takže berte tohle zmatení jen jako politiku v praxi. Je to schválně!
Rovnost je samozřejmě myšlena jako rovnost v politickém rozhodování. Příkladem je třeba stavba elektrárny. Kdo rozhodne o její velikosti, jak se zaplatí apod. ? Král? Diktátor? Nebo třeba lidi v daném regionu, kterých se to týká?
Vůbec nic to nemá společného s rovností schopností mezi těmi lidmi.
Možná jste taky někdy slyšeli „rovnost výsledků“ nebo „rovnost příležitostí“. Na tomhle krásně vidíme tu snahu zahnat to, o čem je rovnost opravdu, a soustředit se na jiné věci.
Rovnost výsledků je vlastně ta karikatura, kterou jsem popsal poprvé. Tohle je kritizováno, ale nikdo to ve směs nepodporuje. Lidi se proti tomu brání tak, že mluví o té rovnosti příležitostí.
To je myšlenka, že ano, lidi jsou jiní, ale zaslouží si mít podobné podmínky pro úspěch. Pokud například někdo nemá rodinu nebo finanční zabezpečení, tak jeho výsledky nejsou dané jeho schopnostmi, ale jeho horším prostředím. Pak je snaha vyzdvihnout tyhle lidi, aby měli tu možnost opravdu použít své schopnosti.
Tohle je pohled, který můžete nalézt ve velkých korporátech nebo v určitých částech liberální akademie. Je to také velice bezpečný přístup. Protože řeší symptom, ne příčinu. Je to snaha o to vypadat, že se pomáhá, ale ve skutečnosti to jen vede k jinému způsobu nerovnosti.
Celé je to vedené liberálně v rámci kapitalismu, kde samozřejmě samotná chudoba není brána jako nerovnost, ale jako přirozený či dokonce chtěný stav. Pokud budou všichni statisticky stejně chudí, bude to podle téhle logiky v pořádku. Tedy, pokud bude stejná šance pro muslimskou homosexuální ženu, že bude chudá jako křesťanský heterosexuální muž. Začínají na stejné úrovni, takže hurá rovnost. Ovšem to, že existují bohatí lidé, tak to už je právě jen výsledkem té přirozené nerovnosti a nic není potřeba měnit.
Krásným příkladem jsou placené vysoké školy v USA, kde v Kalifornii zrušili potřebu pro přiznání rozšířeného standardizovaného testu (SAT/ACT), protože statisticky měli určité menšiny horší šanci jej dokončit. Protože měli větší šanci být chudší, což vedlo k sekundárním problémům ohledně možnosti vzdělání. Ve stejnou dobu také zvednou cenu za semestr.
Takže ti bohatí, kteří se na univerzitu mohli dostat potenciálně, měli větší demografickou rovnost. I když je otázka, jestli by ti samí lidi, kteří mají peníze na tu školu, měli dostatečně podobné finance během jejich studia střední školy, a tudíž jim ani zrušení těchto testů nemuselo nějak pomoct. Snaha o progresivní gesta, aniž by to mělo nějaké opravdové systematické progresivní výsledky, je přesně to, proč se tahle „equity“ propaguje více než rovnost.
Tohle je také částečně napojené na takzvanou „cancel culture“. Což je termín pro moderní kulturní moc chránící dnešní hierarchické systémy. Je to komplikovanější systém falešného progresivismu spojený s korporátní potřebou hnát se za ziskem a ochranou ideologického základu od jinak levicových zdrojů (kultury, akademie, širší veřejnosti).
Pokud někdo chce srovnat ve společnosti pozice mezi demografickými skupinami. Chce větší rovnost mezi pohlavím, rasou, náboženstvím atd. Tak bude bombardován tímto přístupem. Pokud mu to je jedno, ale chce mít kariéru ve více veřejných odvětvích, musí si dát na to pozor. Pomáhá tohle rovnosti? Možná v určitých základech ano pomáhalo, když to ještě nebylo ovládnuto korporátní silou, ale byl to tlak od samotných obětí, například sexuálního obtěžování. Takzvaný „Me too“ v USA.
Jenže nyní vidíme spíše využití tohoto aparátu pro diskreditaci antizionistických aktivistů. Protože něco řekli nebo něco udělali. Lidi, co by měli bojovat proti moci, jsou poštvaní proti sobě.
Tedy opravdová rovnost vyzívá moc. Tahle falešná rovnost ji podporuje.
Politická rovnost je hlavně o demokracii. O tom, aby politická rozhodnutí přišla od těch, kterých se týká. Jednoduše to lze vidět na státě, že? Když porovnáme stát, kde mají právo volit muži, a stát, kde to právo mají i ženy. Víme, který je více rovný.
Bohužel stát není jediné centrum moci v naší společnosti. Máme kromě něj mezinárodní organizace a útvory jako EU nebo OSN. Máme celý globální ekonomický systém, který má prsty všude. Máme různé další organizace, jako třeba církve. Jak moc demokracie vidíme tam? Kolik rozhodování v naší společnosti se děje opravdu demokraticky?
Mnoho lidí u nás vnímá obrovský posun v naší politice, když jsme se vzdali králů a pomalu začali dávat více práv ženám a menšinám. Začali jsme také více pomáhat všem ekonomicky a chránili lidi před mocnými korporacemi.
V té době bylo moc dobře jasné, že pro svobodu je potřeba rovnost. Hlášky během fracouské revoluce opakovaly slogany, kdy tyhle dva koncepty od sebe neoddělovaly. Proč?
Protože, pokud máte politickou nerovnost, tak v překladu je máte systém, kde za vás rozhoduje někdo jiný. A jak můžete být svobodní, když rozhoduje za vás někdo jiný? Bez rovnosti tohle nejde. V té se rozhodne po diskuzi se všemi.
Ovšem to, že rovnost nám přináší mnohem lepší životy, je existenční problém pro ty, kteří se pořád drží nahoře. Oni budou využívat všechny prostředky, aby tam zůstali.
Proto se o rovnosti v politice mluví méně než by mělo. Proto slyšíte politiky mluvit o „levici“ a „pravici“, protože to jsou abstraktní pojmy, které lze snadněji změnit. Proto se snaží mluvit o „velikém a malém státě“, nebo „trh“ vs „stát“, „kolektiv“ vs „jedinec“. Vše je do nějaké míry relevantní, nic ale není fundamentální (a rozhodně to nesedí na levici a pravici). Hlavně jen aby se nemluvilo o tom, že někteří vládnou a jiní poslouchají.
