Na obranu nerůstu proti otevřené společnosti

Giorgos Kallis je ve světě nerůstu pojem a o tom českém to po mém soudu platí dvojnásob. Překlad jeho sbírky esejů a článků z loňského roku zástupci nerůstového hnutí často doporučují jako v češtině nejlepší existující úvod. Nutno říci, že v tomto ohledu kniha funguje velmi dobře. A protože i náš twitter nedávno existenci tohoto fenoménu naplno zaznamenal, podíváme se, oč jde.

Poznámka: V některých citacích níže jsem byl nucen použít anglického originálu. K českému překladu jsem měl přístup pouze po omezenou dobu.

Čím nerůst je a čím není objasňuje Kallis nanejvýš srozumitelně:

„Nerůst ovšem není to samé, co recese. Je to hypotéza, že můžeme dosáhnout prosperity i bez ekonomického růstu.“

„Tvrdím, že nerůst znamená v první řadě opětovnou radikalizaci environmentalismu, návrat k radikálním kořenům zeleného hnutí 70. let 20. století.“

Vskutku, Kallisův nerůst je zcela explicitně a otevřeně radikálně-levicový mem. Nemá ale být cestou do Severní Koreje. Cílem je naopak se přesně takovým neblahým důsledkům socialistických politik vyhnout a zároveň svrhnout kapitalismus a konečně vytvořit společnost vzájemnosti, porozumění a blahobytu, bez zbytečného stresu, soupeření atd.

Kallis v knize dále objasňuje svůj náhled na současné instituce a svou vizi budoucí spravedlivé společnosti a jakou roli v tom všem nerůst hraje. V naprosté většině textu se nesnaží přesvědčit nikoho, kdo jeho radikálně levicová východiska dopředu nesdílí, takže čtenář od levého středu doprava, pokud očekával argumenty, se bude cítit poněkud ochuzen. Ani empirická tvrzení nejsou podpořena příliš robustním poznámkovým aparátem.

Kallisovo porozumění ekonomii je v zásadě marxistické, ačkoli místy kuriózním způsobem. Věří například teorii o tom, že kapitalisté vykořisťují dělníky o nadhodnotu, ale náprava tohoto stavu přivlastněním si nadhodnoty zpět dělníky by podle něj způsobila nepřijatelnou nerovnost mezi těmi s různou produktivitou. O distribuci se tedy musí rozhodovat kolektivně. Čili produktivní dělníci celou hodnotu své práce stejně nedostanou. Jak jim pomůže, jestliže jim nadhodnotu nesebere kapitalista, ale neproduktivní dělníci, jsem z výkladu nepochopil. Jiným příkladem je jeho pokus o záchranu teorie, že kapitalisté tlačí mzdy na hranici existenčního minima. Podle Kallise se jedná o pouhé tendence, které existují za jinak stejných podmínek a jejich plným projevům brání odbory.

Důvodem, proč mainstream ekonomie s podobnými závěry nesouhlasí, jsou tradičního rázu: Na fakultách proběhlo neoliberální spiknutí, ekonomie zkoumá toliko nereálného, sobeckého homo economica, snaha o pozitivní vědu je zlo, ekonomie musí být zpolitizována a zdemokratizována, marginalismus[1] je také špatně, jelikož se nesnaží svrhnout kapitalismus. Všichni se neustále jen honí za růstem HDP a jedinou hodnotu vidí v ziscích kapitalistů a tak dále. Commons jsou podle Kallise prakticky všelékem a přesto mimo zájem mainstreamu (což mu ale kazí nobelova cena pro Elinor Ostrom a fakt, že se o nich všude učí). Problém, že commons, které Ostrom zkoumala, byly sice výsledkem lidského jednání, nikoli však lidského záměru, si Kallis podle všeho nepřipouští a důvody selhání takových budoucích projektů mohou spočívat toliko ve špatném managementu, případně nějaké blíže nespecifikované kapitalistické nespravedlnosti.

Dalším ekonomickým tématem, které přijde na přetřes, je samotný růst. Zde se ovšem úroveň zmatení poněkud prohlubuje. Růst podle Kallise není jen tak ledajaká změna produkční funkce, jak by člověk čekal, ale pouze růst nekonečný, bez jakýchkoli hranic. Kde přesně ekonomie něco takového postuluje, Kallis neobjasňuje, přestože to neustále tvrdí.

„Když kapitalismus neroste, ukazuje svoji ošklivou tvář, což se dělo po většinu historie na většině míst,“ zároveň ale je kapitalismus na růstu závislý a bez něj je nestabilní, přičemž ale Kallis poukazuje toliko na závislost nekapitalistických institucí v naší společnosti na růstu.[2] Růst lidstvo údajně poznalo až s kapitalismem, žádná lidská společnost předtím neusilovala o víc, než kolik měla, ani neznala koncept vzácnosti nebo ekonomiky jako celku. Malthusiánská past je tudíž v zásadě výmysl neoliberálů, jelikož pouze naše civilizace se z ní snažila dostat, ostatní byli v pasti spokojeni, tedy se o žádnou past nejednalo. Zároveň ale podle Kallise nestačí pouze nastolit socialismus, protože růst může existovat i mimo kapitalismus.

Proč vadí růst? Ze dvou důvodů. Prvním je klimatická změna, druhým touha po návratu ke komunitě, malé skupině, konvivialitě apod. K tomuto druhému důvodu se dostaneme později.

Značná, pravděpodobně největší část knihy je věnována polemice s úhlavními ideovými soupeři na levici, zastánci udržitelného růstu. V bohatých zemích růst HDP podle Kallise nezvyšuje blahobyt[3] a naopak je zdrojem nectností. V tomto bodě se odkazuje například na starší hvězdu nerůstového hnutí:

„Jak ukazuje Herman Daly, míra výskytu neduhů jako jsou dopravní zácpy, zločinnost a další nežádoucí jevy se zvyšuje stejně rychle nebo ještě rychleji, než míra bohatství měřená pomocí HDP.“

Nejvíce dopravních zácp a zločinu bychom tedy zřejmě měli najít v zemích jako Lucembursko, Švýcarsko nebo Norsko. V každém případě, zelený růst je podle Kallise chiméra:

„Ano, spotřeba energie ve Spojených státech nestoupá. Není to ovšem díky efektivitě technologií a dematerializaci, ale proto, že americká ekonomika dováží oblečení z Číny a umísťuje své servery do Norska.“[4]

Servery jsou navíc podle Kallise jedním z největších znečišťovatelů a producentů CO2.[5] Zkrátka, „v kapitalismu nešetří přírodu nikdy nikdo.“[6] Růst tedy především plundruje planetu a bez jeho radikálního omezení není možné se vejít do jejích environmentálních limitů.

„Hrstka převážně evropských zemí, kterým se v poslední době podařilo stabilizovat emise CO2 nebo materiálové toky, toho dosáhla buď díky hospodářským otřesům, nebo díky exportu výroby svého konzumního zboží jinam (například Veká Británie).“

V textu výše jsem se snažil s Kallisem přespříliš nepolemizovat a to z vícero důvodů. Bizarnost jeho názorů mi připadá naprosto zjevná, od zbytku radikální levice se příliš neliší a tyto memy lze najít v ucelenější podobě jinde. Citací výše se ale dostáváme k tématu, které se hodí rozebrat podrobněji, jelikož na něm lépe porozumíme Kallisovu nerůstovému poselství. On sám se mu v knize věnuje dosti často a poměrně srozumitelně. Jedná se o jadernou energetiku.

Citace výše totiž nejenže pochopitelně není pravdivá a emise CO2 klesají v řadě zemí včetně Velké Británie i při započítání importu. Kallis zde především „zapomněl“ na zemi, jejíž úspěch při snižování CO2 neochotně přiznávají i poctivější nerůstoví environmentalisté,[7] totiž Francii, která tohoto úspěchu dosáhla ve druhé polovině minulého století díky masivní výstavbě jaderných elektráren.

Nejlepším, i když v mnoha ohledech problematickým argumentem proti jádru je podle mého názoru jeho vysoká cena. Vtip je v tom, že tento argument zastánce nerůstu nemůže použít, protože prakticky jakkoli drahé může jádro být, nerůst je dražší. Byl jsem proto velmi zvědavý, jak se Kallis k celé věci postaví. Ukázalo se, že Kallis jádro vysloveně nenávidí a to z následujících důvodů:

Většina radikálně levicových environmentalistů je přesvědčena o nějaké podobě apokalyptické vize, kdy klimatická změna způsobená spalováním fosilních paliv uvaří zemi na škvarek a prakticky vyhladí lidstvo nebo minimálně rozvrátí současnou civilizaci. Kallis není výjimka a přesto bez elementárního smyslu pro proporce tvrdí, že trade-off mezi jadernou energetikou a katastrofou takových rozměrů není jednoznačný. Podle něj je tedy vysoce pravděpodobné, že by radioaktivita z elektráren zabila miliony až miliardy lidí.[8]

Uveďme pouze v rychlosti několik suchých dat. Kromě obětí klimatické změny, které je těžké odhadovat, mají fosilní paliva čistě v důsledku znečištění na svědomí až 10 milionů předčasných úmrtí ročně. Účet Černobylské havárie se naproti tomu podle horních odhadů pohybuje maximálně v nízkých desítkách tisíc.

Připomeňme si, že z nejzávažnějších jaderných nehod pouze ta Fukušimská se odehrála na relativně moderním zařízení. Jakkoli byla nepochybně nanejvýš závažná, faktem je, že na nemoc z ozáření při ní zemřelo přesně nula osob (řadu obětí ale měla zbytečně rozsáhlá evakuace a možná i expozice malým dávkám záření). Zbylé vážné incidenty (Černobyl, Three Mile Island, Kyštymská katastrofa) se odehrály na historických zařízeních a k dnešku mají pramalou relevanci. Navíc dvě z nich proběhly v Sovětském svazu. Současný design jaderných zařízení a procesů je nesrovnatelně bezpečnější. K haváriím omezeného rozsahu bude pravděpodobně docházet vždy, podobně jako stále dochází k vlakovým neštěstím (která mají mimochodem také na svědomí daleko více obětí než jádro). Málokdo ale kvůli tomu volá po zákazu vlaků. Tím méně pak Kallis, který vlaky napak opěvuje.

„A co všechno to uhlí a energie, která je zapotřebí k těžbě a dopravě uranu, stavbě, provozu a demontáži jaderných elektráren nebo k manipulaci s jaderným odpadem? Přepočteno na životnost elektrárny, jádro má velmi daleko do čistoty a jeho energetická bilance je přinejmenším sporná.“

Předně množství uhlí, potažmo CO2, o kterém Kallis píše, závisí na energetickém mixu a jeho spotřeba může klidně být nulová. Stejný problém mají i jeho oblíbené větrné a solární elektrárny, stejně jako jakákoli jiná technologie, kterou si přeje zachovat. Kallis se zde odkazuje na studii, která ale solární elektrárny v tomto ohledu dokonce hodnotí jako CO2 intenzivnější (a to i přímo v úvodu). Tím ale jeho střelba do nohy nekončí, protože ten samý zdroj také explicitně popírá jeho tvrzení, že energetická bilance jádra je sporná.[9]

Environmentalisté podle Kallise zradili revoluci tím, že začali přemýšlet, jak skutečně zlepšit blahobyt lidí a pomoci životnímu prostředí, místo aby filozofovali o svržení kapitalismu:

„Místo toho, aby environmentalisté zastávali politické pozice obhajující alternativní způsoby organizace společnosti, uvízli v technické depolitizované debatě o tom, jak nejlépe využívat životní prostředí, aniž by to poškodilo ekonomiku nebo se změnil stávající politický systém.“

Tento přístup se mi zdá být poněkud v rozporu s rozšířenou tezí, že má lidstvo pouze několik málo let na odvrácení klimatické katastrofy. Ani Kallis si nemůže myslet, že je jeho vize masivní, celoplanetární a celospolečenské změny uskutečnitelná v tak krátkém čase.[10]

Na několika místech v knize je patrné, že jednoznačně podporuje tradiční levicová politická opatření jako je základní nepodmíněný příjem, čtyřdenní pracovní týden apod. Je ale těžké si představit, jak podobné kroky konkrétně během několika let vedou do světa nerůstu. Tím se dostáváme podrobněji k tomu, v čem jeho vize spočívá.

„Moreover, only social systems of limited size and complexity can be governed directly rather than by technocratic elites acting on behalf of the populace.“

nebo:

„The ecologist movement has always been about a different type of connection, both among humans, and between humans and nonhumans. It has advocated smaller scale, and more direct connections, what Ivan Illich called ‚convivial‘ relations: technologies that can be controlled by their users, and not by others on their behalf. The ecologist movement was always against nuclear power, not only because of its indisputable and terrible environmental risks and effects, but because it didn’t fit with its vision of the good and just life.“

Podobných pasáží se v knize najde celá řada. Je z nich patrných několik důležitých věcí.

Kallis není zastáncem centrálního plánování ala Severní Korea, naopak si uvědomuje, že centrálně plánovací moc korumpuje. Problému kalkulace v plánované ekonomice se tak do určité míry vyhne: prostě budeme demokratickou kontrolu nad výrobními prostředky vykonávat v malých skupinkách a budeme chudší.

Aby to bylo možné, nemůže ve společnosti existovat rozsáhlá síť organických vazeb na dálku mezi lidmi, kteří se neznají – tedy především trh. Pomáhat lidem z jiných než altruistických pohnutek je haram. Nemožnost široké celospolečenské spolupráce samozřejmě znemožňuje existenci jakýchkoli složitějších technologii, jako je jádro (Kallis si ale zároveň představuje, že budou lokální komunity elektrickou energií zásobit blíže nespecifikovaným způsobem vyrobené DIY větrníky – sic!).

Zde je velmi patrný vliv jednoho z prvních známých ekonomických ignorantů, na kterého se Kallis přímo odkazuje – Aristotela. Aristoteles žil v Kallisově rodišti, Athénách, v době, kdy byly tyto závislé na obchodu s obilím, což mu nebránilo propagovat autarkní teorie v příkrém rozporu s organickým řádem, který umožňoval tisícům jeho spoluobčanů přežít. Slovem oikonomia označoval starost o domácnost a naukou o trhu – které se tehdy říkalo chrematistika – opovrhoval. Příznačné je jeho známé tvrzení, zjevně nesmyslné už v jeho době, že lidské společenství nemůže být větší, než dav, ke kterému dolehne hlas hlasatele. A přestože bývá označován za biologa, evoluci a sebeutváření řádu ani v téhle oblasti vůbec nechápal. Někteří předsokratovští filosofové rozlišovali spontánně rostoucí kosmos a záměrně organizovaný taxis.[11]

Tím byl ale Aristoteles zcela nepoznamenán a veškeré struktury považoval za taxis.

Dále podle Aristotela jsou dobré jen činy vědomě usilující o prospěch pro jiné lidi. Tedy trh, kde – jak trefně poznamenává Adam Smith – to není z dobré vůle sládka nebo pekaře, že se můžeme naobědvat, musí být špatný. Aristoteles se jednoduše vůbec nezamýšlel nad tím, jak vznikly instituce, ve kterých žil a morální pravidla pravěké tlupy bez uvážení aplikoval na komplexní společnost.[12]

Paralela s hnutím nerůstu, potažmo radikální levicí obecně, je nasnadě. Ani v tomto bodě se tedy Kallis příliš nevymyká a jeho panický strach z velkého, složitého světa a touha vrátit se do neposkvrněného ráje není ničím, co by dávno nepopsal například Karl Popper.[13]

Abychom tuto malou exkurzi uzavřeli, ačkoli se twitteroví kritici nerůstu mohou v dílčích věcech mýlit, v tom hlavním jim jejich příslovečný „primitivní antikomunismus“ napovídá naprosto správně: že nerůstové hnutí, přinejmenším v pojetí Kallise a několika dalších nejznáměnjších představitelů, je prostě stará ohraná písnička, ve které byla z marketingových důvodů pozměněna nosná melodie. Jeho vítězství na poli idejí by znamenalo ožebračení a utrpení milionů úplně stejně, jako se to stalo v minulém století.

---

O autorovi Martin Štencel je analytik Liberálního institutu. Věnuje se nerůstu.

---

[1] Marginalistická revoluce v ekonomii proběhla v 70. letech 19. století. Marginalismus například oproti předchozím teoriím dovede vysvětlit, proč je voda levnější než diamanty. Dnes není zpochybňován prakticky nikým zprava doleva kromě hrstky marxistů. I někteří marxisté jej v minulosti přijali, především Oskar Lange.

[2] Penzijní systém, zadlužené státy aj. Co přesně je ale v knize míněno pojmem kapitalismus mi tak jako tak není zcela jasné. Je možné, že Kallis viní z růstu kapitalismus, aby nemusel mnohem prozaičtěji přiznat, že svobodně jednající lidé se prostě snaží mít lépe, pokud jim v tom politbyro nebrání.

[3] Přirozeně cituje jen studie lidského štěstí a spokojenosti, které jeho závěr potvrzují a mlčí o těch, které naznačují opak. Sám bych zvolil jednodušší a spolehlivější test toho, zda jsou lidé v bohatších zemích spokojenější – kterým směrem jde migrace. Zda dává člověk přednost Norsku před Švýcarskem či obráceně pak může být do značné míry i věcí osobního vkusu.

[4] Bohužel pro Kallise, emise CO2 opravené o import klesají také. V Norsku i v USA.

[5] Ve skutečnosti samozřejmě servery žádné CO2 neprodukují a na globální spotřebě elektřiny se podílejí maximálně několika procenty.

[6] Že je životní prostředí nejčistší v bohatých kapitalistických zemích Kallise nijak viditelně neznepokojuje.

[7] Přednáška Anny Kárníkové.

[8] Argumentace podobná té mojí je Kallisovi známá například z textu radikálně-levicového publicisty George Mobiota, o kterém se jinde v knize zmiňuje. Monbiotův text je pro mě velmi překvapivě příčetný, Kallis ale argumenty v něm obsažené prostě ignoruje.

[9] Odhady EROI, což je metrika, která se k hodnocení návratnosti energie používá, se u jaderných elektráren velmi liší. Nepodařilo se mi ale najít žádný serioznější zdroj, který by odhadoval v průměru hodnotu nižší než 5. Tedy každá kWh vložená do jaderné elektrárny se vrátí nejméně pětinásobně.

[10] Na Kallisovu obranu je zde ale třeba uvést, soudě dle některých pasáží knihy, že by snad ani nepopřel potřebu překonat současný socioekonomický systém celkem bez ohledu na klimatickou krizi. Ta pro něj tak není ani tak skrytou záminkou, jako spíše dodatečným důvodem.

[11] Uveďme například Thukikida, upozorňujícího ještě před Aristotelem na to, jak se nejstarší lidé „bez obchodu, bez možnosti spojení po zemi či po moři, neobdělávající více svého území, jež je pro přežití nezbytně nutné, nikdy nemohli pozdvihnout nad nomádský způsob života“ a tedy „ani budovat velká města, ani dospět k nějaké jiné formě velikosti.“ (cit. podle 12).

[12] HAYEK, Friedrich August von. Osudná domýšlivost. Liberální institut. Praha, 2022.

[13] POPPER, Karl. Otevřená společnost a její nepřátelé I, II. Oikomenh, Praha, 2011.