Průkopník doomsayingu Paul Ehrlich stále neví, že čím víc lidí, tím větší pokrok

Na posledním Liberty Eveningu minulého roku v Brně jsem měl příležitost krátce mluvit o Soylent Green – dnes možná pozapomenutém dystopickém sci-fi filmu z roku 1973. Hlavní zápletka se může zdát překvapivá, protože se odvíjí od témat, která můžeme mít pocit, že jsme objevili až v tomto tisíciletí: vykresluje totiž svět trpící přelidněním, klimatickou změnou, a extrémní nerovností, kde bohatí vykořisťují a vlastní chudé, kteří přežívají díky zpracovanému planktonu od Soylent Corporation.

A je hůř – oceány umírají, a s nimi zdroje pro výrobu jediného produktu jakž takž udržujícímu při životě 40 milionů obyvatel New Yorku. V závěru filmu, zatímco jeho samotného odnáší „zdravotní“ personál, vykřikuje hlavní hrdina-detektiv své odhalení, že Soylent Green je ve skutečnosti vyráběn z jediného dosud dostatkového zdroje.

Odtud také známá hláška „Soylent Green is people“ – „Soylent Green jsou lidi“, která figuruje i na seznamu 100 nejznámějších filmových výroků o osm příček výš než nejslavnější výrok Gluma z Pána Prstenů.

A kdy že se děj Soylent Green odehrává? V roce 2022.

Ten je nyní za námi, a Soylent Green nejsou lidi. A nejen to. Zatímco populace New York City se od vydání filmu zvýšila jen o necelých 20 %, světová populace vzrostla více než dvakrát z tehdejších méně než 4 miliard. Přitom zatímco v roce 1970 žilo 48 % světové populace v extrémní chudobě, v roce 2019 před začátkem pandemie COVID-19 v absolutní chudobě žilo jen asi 8 % z dvojnásobné světové populace.

Katastrofické vize budoucnosti jako ta ze Soylent Green přitom ale v sedmdesátých letech nebyly žádnou výjimkou. V roce 1968 se hitem stala kniha Populační bomba Paula Ehrlicha s myšlenkou pokud možno ještě drastičtější, než jakou si troufl na plátno umístit Soylent Green: vše je prohráno, a nic nedokáže zastavit globální hladomor, na který podle Ehrlicha mělo zemřít stovky milionů lidí ještě v 70. letech.

Globální populace se podle Ehrlicha měla ustálit na podle něj udržitelných 1,5–2 miliardách lidí. A to již do roku 1985! Pro kontext, v roce 1968 byla světová populace něco přes 3,5 miliard. Ehrlich tedy očekával vyhladovění až 60 % tehdejšího globálního obyvatelstva, a to za necelých 20 let!

Domnělá hrozba přelidnění se zdá být jedním z témat, se kterým se každá generace musí znovu vypořádat. V moderní historii jej ještě dlouho před Ehrlichovým oživením tématu v 70. letech a knihami jeho předchůdců z období po druhé světové válce, jako William Vogt, nastartoval Thomas Malthus na konci 18. století, se svým Esejem o principu populace a jednoduchým (a špatným) pozorováním, že populace roste rapidně rychleji než dostupné zdroje.

Narozdíl od Ehrlicha a diskutované science fiction se Malthus nepouštěl do konkrétních doomsday předpovědí, nicméně i přesto tvrdil, že neomezí-li lidstvo svůj růst samo, války a nedostatek potravin to učiní za nás. Abychom tomu předešli, diskutoval různá opatření, od reprodukční zdrženlivosti až po pokutování rodičů a masovou sterilizaci – lekci, kterou si od něj vypůjčila třeba i Komunistická strana Číny.

Navzdory všem negativním předpovědím jsme nicméně 15. listopadu (dle odhadů) oslavili další populační milník: 8 miliard lidí. Celosvětová průměrná délka dožití od vydání Populační bomby vzrostla z 55 na 72 let. Namísto hladomorů vzrostl průměrný příjem potravy v kaloriích o více než 30 %. Situace ve světě se navíc vyvíjela pozitivně i v desetiletí předcházejícím a následujícím vydání Populační bomby. Podívejte se sami, jak se situace v libovolné zemi zlepšila od vašeho narození.

Co totiž populační alarmisté vytrvale podceňují je lidská schopnost inovace. Jedním ze známých a nejspíš vůbec nejzásadnějších příběhů vynalézavosti zachraňující životy je Zelená revoluce v Mexiku, Indii, a řadě dalších rozvojových státech. Zatímco William Vogt psal svoji Road to Survival (1948) o nedostatku zdrojů, kde označil historii kapitalismu se všemi jeho inovacemi za „march of destruction“, tým vědců financovaný nadvládními organizacemi jako Spojené národy, ale i korporacemi skrze například Rockefellerovu nadaci, šlechtil pšenici. Mexiko se záhy z dovozce pšenice stalo vývozcem poté, co se domácí produkce za dvacet let čtyřnásobně zvýšila.

A zatímco Ehrlich ve svých předpovědích v Populační bombě pohřbíval polovinu světa, Zelená revoluce pokračovala v Asii, a zejména v Indii, Pákistánu a na Filipínách, dalším šlechtěním pšenice a rýže, opět za podpory místních vlád, ale i soukromých nadací. Jedním z vedoucích výzkumníků Zelené revoluce byl Norman Borlaug. Za svou práci, kterou dle odhadů zachránil více než miliardu životů, obdržel již necelé dva roky po vydání Populační bomby více než zaslouženou Nobelovu cenu.

Ačkoliv jde o těžko překonatelný úspěch, co se počtu zachráněných životů týče, zdaleka se nejedná o jediný. Průlomy v oblasti hygieny, zdravotnictví, ale třeba i transportu, logistiky, nebo vynálezů zdánlivě malicherných, jako jsou pračky, které osvobodily miliony lidí (a zejména žen) od hodin ubíjejících domácích prací, ve druhé polovině 20. století změnily svět, jak skvěle píše třeba Johan Norberg.

Skeptici jako Ehrlich však nepodcenili jen rychlost pokroku a inovace. V dlouhodobém horizontu navíc také přecenili populační růst – jak ukazuje i 40milionový New York roku 2022 v Soylent Green.

Nedávný milník 8 miliard lidí je posledním, kterého jsme dosáhli rychleji než předchozího miliardového milníku – zatímco dostat se ze sedmi miliard v roce 2011 na osm nám trvalo 11 let, deváté miliardy se dle současných odhadů dočkáme až v roce 2037, tedy o 15 let později, a desáté miliardy kolem roku 2058, tedy o více než dalších dvacet let později.

A co jedenáctá miliarda? Té se zřejmě nedočkáme vůbec – zhruba od osmdesátých let tohoto století by měla světová populace zřejmě začít přirozeně klesat. A to nikoliv v důsledku nedostatku zdrojů nebo přelidnění, ale ze zcela opačného důvodu: z nadbytku bohatství. Porodnost negativně koreluje s ekonomickou prosperitou, a to z důvodů přímých – od určitého stupně bohatství není rodina nezbytnou produkční jednotkou a single život i život ve stáří bez zaopatřujících potomků je ekonomicky udržitelný – i nepřímých, jako je například větší rovnost práv, vzdělání a příležitostí, které umožňují ženám ve stále více zemích věnovat se aktivně kariéře namísto života v domácnosti.

Navzdory malthusiánským tezím se však nejedná o dobrou zprávu. Jsou to totiž právě lidé, kteří jsou nejvzácnějším zdrojem a hnacím motorem růstu, jak psal ve knize The Ultimate Resource (1981) Julian Simon. Nejen, že více lidí znamená více hlav schopných inovace; kromě toho více lidí znamená také větší dělbu práce.

Často míváme tendenci přeceňovat expertní znalost, a podceňovat každodenní znalost konkrétní situace, místa či okolností, říká Hayek v legendárním článku Využití znalostí ve společnosti (1945). Jsou to ale zrovna tak, ne-li více, marginální a lokální inovace lidí, kteří si v důsledku své úzké specializace všimnou, že určitý výrobní proces lze dělat o něco lépe či na nepatrně lepším místě, které ženou globální pokrok.

Jak velikost populace a dělba práce determinuje míru inovace, skvěle ilustruje příklad ostrovních populací, který v Racionálním optimistovi (2010) uvádí další zkušený vyvraceč populačního alarmismu, Matt Ridley. Týká se samotné otázky toho, jak vůbec izolované domorodé ostrovní populace vznikly. Ridley argumentuje, že ve velké pevninské populaci pravděpodobně byla poměrně velká kapacita pro rozdělení práce, v důsledku čehož se všichni lidé nemuseli věnovat přímému dobývání potravy, ale mohli se namísto toho věnovat řemeslům – nebo v ekonomických termínech, vyrábění kapitálových statků. Mezi ty patří i výroba lodí k efektivnějšímu rybolovu či přepravě.

Život na pevnině také ale znamená vystavování se většímu riziku ze strany stěhujících se obyvatel vnitrozemí, a je proto pravděpodobné, že část obyvatel pobřeží byla v určitém okamžiku nucena vzít své lodě, a odplout na blízké ostrovy, kde byly před lodí-neznalými vnitrozemci v bezpečí. To nicméně znamenalo také odříznutí od obchodu probíhajícího na pevnině, a snížení počtu členů dané společnosti. V důsledku menšího počtu osob nebyl nadbytek zdrojů dostatečný pro to, aby udržel větší počet lidí zabývajících se výrobou kapitálových statků, a ti se museli rovněž začít přímo zabývat lovem a sběrem. S obměnou generací a nedokonalou schopností předávat znalosti pak byla znalost vyrábění lodí ztracena, a ostrovní populace se ocitly na dlouhou dobu v izolaci.

Co tedy znamená očekávaný peak lidské populace zhruba za 60 let? Jedná se o konec růstu, po kterém budeme již nadále pokračovat v trvalé stagnaci? Dočkají se konečně zastánci nerůstu? Jinými slovy, co se stane, až nám přestane přibývat „nejvzácnější zdroj“?

V první řadě bude inovace zřejmě pokračovat. Na rozdíl od Ridleyho zapomenutých loďařů disponujeme zásadně lepším systémem uchovávání znalostí. Co se dělby práce týče, odpovědí může být rostoucí automatizace, díky které budou stroje postupně přebírat více činností a lidé se budou úžeji specializovat v jiných oblastech i poté, co se populace ustálí, nebo dokonce začne klesat.

Šance tedy jsou, že růst bohatství bude pokračovat i poté, co dosáhneme maxima lidské populace, a i nadále bude stále lépe.

Mezi těmi, kdo si to nemyslí, nicméně i dnes zůstává Paul Ehrlich. Navzdory tomu, že se prakticky žádná z jeho předpovědí nevyplnila, včetně legendární sázky právě s Julianem Simonem, prohlašoval Ehrlich v roce 2018 opět, že totální kolaps civilizace je v dohledu. A již začátkem letošního roku stihl vystoupit v CBS pořadu 60 Minutes, kde svou katastrofickou vizi podal v novém kabátě údajně apokalyptické ztráty biodiverzity.

A ani současná debata nepostrádá své populární popkulturní reprezentace ehrlichovské vize. Koneckonců, co jiného je Thanos než vesmírný Thomas Malthus v brnění. A o něco starší Cloud Atlas (kniha 2004, film 2012) dluží více než celou jednu dějovou linku Soylent Green, včetně jeho ikonické hlášky.

Nakonec je to však právě devadesátník Ehrlich v dobré fyzické kondici, který na CBS vypráví své bludy, který je sám ukázkou neplatností svých teorií – koneckonců, v době jeho narození byla očekávaná doba dožití v Americe pouhých 61 let.

---

Jan Mošovský, ředitel výzkumu