Článek
„Libore, prosím, potřebuju pomoct. Syn už nejí. Začalo to nevinně. Nejdříve odmítal jíst v přítomnosti manžela, a teď nejí skoro vůbec.“
„Dobrý den, pane Hajda. Malá má projevy autismu a pořád kolem sebe jen rozhazuje hračky a dokonce už napadá i mě.“
Zdánlivě nesouvisející příběhy dvou dětí. Obě pod vlivem minulosti. Jedno mělo jako spouštěč trauma a strach v současném, druhé v minulém životě. Tyto děti mají obrovské štěstí. Mají rodiče, kteří se nebrání jakékoliv cestě k jejich uzdravení. Hledají i tam, kde ostatní cestu nevidí.
A co měli společné? Rodiče si procházeli rozvodem. Rozchod a narušení integrity svazku a bezpečí vyvolalo vzpomínky hlubšího charakteru.
Chlapeček
„On se bojí. Strašně se bojí.“
Vzal jsem maminku do vzpomínek těhotenství v současném životě a začala mi popisovat porod svého syna.
„Já ten jeho strach cítím. On se bojí. Strašně se bojí. A já se bojím o něj. Neberte mi ho. Prosím!“
Zde bylo potřeba pokračovat velice opatrně. Matka si musela uvědomit, že dále posiluje strach svého dítěte i v současnosti. Měla strach, že opět o své dítě přichází. Střídání v péči obou partnerů a osamocení. Přenášela tento strach na své dítě.
„Už ho držím. Je u mě. Leží na mně a přestává plakat. Nikdy tě neopustím. Už tě nikomu nedám“
Holčička
„Jsem sama. Pořád sama. Rodiče pořád někam odchází.“
Děvčátko silně prožívalo emoce z minulého života. Ocitla se v dávné minulosti, kde stejná emoce a prožitek působili jako spouštěč obtíží.
„Jen mi nechají nějaké jídlo a vrací se zase až večer. Já… Já… Já nechci být bez nich. Chybí mi. Cítím se hrozně sama a opuštěná“
U chlapečka byl rozhodující okamžik jeho narození. Pocit, že něco ztrácí. Že přijde o maminku a odloučení s milovanou osobou. Přestal jíst, protože tátu už tolik nevídal. Když otec opustil společný domov, tak se více fixoval na matku, která ale nemohla být pořád s ním. Sama trpěla neuvěřitelným strachem, že opět o něj příjde, když dávala syna k otci. Posilovala jeho strach vlastním.
U holčičky byl zase rozhodující minulý život. Vzpomínka odloučení a samoty z minulého života byla znovu aktivována postupným odloučením, vždy jednoho z rodičů v současném životě. Po návratu ze školy se cítila sama. I když se jeden z rodičů, u kterého momentálně byla, vrátil z práce, pořád zde byl pocit samoty.
Minulý život nebo současný?
Je to jedno. Pro vědomí je to jen vzpomínka a nezáleží tolik, kdy vznikla. Někdy stačí projít zážitkem současného života a někdy musí jít člověk dále do minulosti. Důležité je pochopit a vyřešit příčinu. Jen tak se můžeme osvobodit od minulosti. Když mají tato traumata z minulých životů a prožitky současného, tak obrovský vliv na naše děti, tak si představte, co udělají s dospělým člověk, který své potíže dlouhodobě neřeší. Problém nezmizí. Je tam pevně ukotven a může růst. Omezení z něj má vliv nejen na fyzické tělo, ale i na psychiku člověka. Emoce rostou a čím déle odkládáme hledání příčiny, tím více se nabalují další a další. Pak se zdá, že i ten nejmenší problém je neřešitelný.
A co vy? Máte také zkušenost, jak Vás minulost ovlivňovala?
