Článek
Kdo jsme, že chceme dětem přikazovat, co a kdy mají jíst a kritizujeme jejich práci?
Školka je pro děti útočiště a paní učitelky v ní záchranný bod. Ale co když je to i naopak? Neznámé prostředí, do kterého jsou malé děti hozeny, a cizí ženy, které jim dávají omezení. A co teprve učitelky, které jsou samy plné frustrace a osobního zklamání?
Když se školka stane vězením
„Dobrý den, Kláro. Jaké je téma, které chcete dnes řešit?“
„Mám dvě témata. Odpor k jídlu a nemůžu pořád nic dokončit. Vždy něco začnu a pak mě celá snaha přejde.“
Při regresi se Klára vrací do raného dětství:
„… jsem malinká, máma mě vede do školky a já tam nechci. Hrozně pláču. Přichází učitelka, chytí mě za ruku a odvleče pryč. Chci se jí vysmeknout, ale pevně mě drží. Máma se neotáčí a odchází.“
„Co cítíš k mámě v tu chvíli?“ táži se.
„Cítím strach, samotu a mámu… já… já ji za to nenávidím.“
Výborně, máme první vzpomínku. Moje zkušenost mi napovídala, že je tam toho víc a musíme postupovat velice opatrně: „Běž dál, do další chvíle.“
„Musíš to sníst, jinak bude máma nešťastná!“
„Sedím u stolu a máme jíst. Normálně doma jím, ale tady nemůžu. Strašně se tu bojím. Učitelka na mě křičí, že to musím sníst. Že to řekne mámě a ta bude nešťastná. Jídlo do mě cpe a křičí. Chce se mi zvracet. Ale já nemám ráda mák! Teď si hrajeme a ta samá paní učitelka nám přikazuje, ať uklízíme. Křičí na nás, že jsme neschopní.“
Ano. I takto mohou vzniknout doživotní bloky a specifický vztah k jídlu.
Neschopnost klientky něco dokončit vznikla už v dětství. Její malé „Já“ si pamatovalo, že to stejně neudělá dobře. Kolik rodičů vytrhne svým dětem vysavač z ruky nebo hadr od úklidu a s urážlivými slovy o neschopnosti činnost dodělá za ně? Stejně to udělám špatně. Jsem neschopná. To je jedno z nejčastějších myšlenkových omezení v mé praxi.
Zkusme se vžít do kůže dětí
A to jídlo? Každý dospělý by se měl zamyslet sám nad sebou. I my jíme, jen když máme hlad, a vaříme si nebo objednáváme jídla, která nám chutnají. I my dospělí nejíme, nebo naopak jíme až moc ve stresových situacích.
Proto buďme prosím opatrní v našem chování vůči dětem. Mějme více empatie a vnímejme potřeby druhých. A pokud už nám naše osobní problémy a vyhoření brání v takovém přístupu, buďme natolik sebekritičtí a přenechejme tuto práci někomu jinému.
Uzdravení vnitřního dítěte
A jak náš případ dopadl?
Klientka musela pochopit, že její omezení je jen získaná zkušenost a program z dětství. Zvládla se odpoutat a pustit toto staré já. Pochopila, že tato omezení a přístup nejsou její, ale dospělého člověka, který nezvládal svůj vlastní život.
Není to nic proti učitelkám. Naopak. Já sám si jejich práce nesmírně vážím. Mnohé jsou pro naše děti v jejich čase odloučení od rodičů pevným pilířem a záchranou. Jen vyhoření, neohleduplnost a vlastní strach z budoucnosti nás drží v profesích a místech, kde už nemáme být. A je jedno, o jakou profesi se jedná.
A co ta nenávist k mámě?
To už bylo na další sezení…
