Hlavní obsah

Biskup Germogen bil Rasputina křížem do hlavy. Do vyhnanství pak jel biskup

Foto: Neznámý autor, Caricyn 1906, Wikimedia Commons, volné dílo

Grigorij Rasputin, biskup Germogen a mnich Iliodor v Caricynu roku 1906, ještě jako spojenci. O pět let později ho ti dva bili křížem.

Biskup ho zbil křížem, premiér žádal o jeho vyhoštění, carevnin zpovědník před ním varoval. Všichni tři přišli o místo. Rasputin zůstal.

Článek

Dne 29. prosince 1911 stál Grigorij Rasputin v Petrohradě zády ke zdi. Před ním saratovský biskup Germogen, obr v kněžském rouchu, vedle něho mnich Iliodor a několik dalších. Křičeli na něho, že je prokletý, svatokrádežník a smilník, a plivali mu do tváře. Pak ho biskup začal tlouct náprsním křížem do hlavy: „Na kolena, bídáku! Přísahej, že se už neodvážíš nakazit svou špinavou osobou palác našeho cara!“

Rasputin krvácel z nosu, bil se v prsa a přísahal. Potom vyšel ven a jel rovnou do Carského Sela.

Tak tu scénu zapsal francouzský velvyslanec Maurice Paléologue. Sám u ní nebyl, do Petrohradu přijel až roku 1914. V září toho roku si ale do deníku sepsal, co se mu o Rasputinovi podařilo ověřit, protože kolem toho člověka podle něj kolovalo příliš mnoho báchorek. Jeho zápis je seznam lidí, kteří se Rasputina pokusili od cara dostat, a toho, jak dopadli.

Kdo ho do paláce pustil

Rasputin pocházel ze sibiřské vsi Pokrovskoje na řece Tuře. Už jeho příjmení podle Paléologua znamenalo prostopášníka. Jako mladý prý propadl sektě chlystů, jejíž noční obřady končily orgiemi. Církevní úřady to později vyšetřovaly, důkaz nenašly. Jisté je, že chodil po vesnicích, kázal, prorokoval a brzy měl pověst svatého muže. Říkalo se mu starec, což neznamená starého člověka, ale duchovního vůdce bez svěcení.

Do hlavního města ho neuvedl žádný dobrodruh, nýbrž nejváženější duchovní své doby. Roku 1904 ho přijal Jan Kronštadtský, kněz, který kdysi stál u smrtelné postele Alexandra III., a shledal, že je „poznamenán Bohem“. O rok později si ho k sobě povolal archimandrita Feofan, rektor petrohradské duchovní akademie a carevnin zpovědník. Ten ho doporučil dvěma velkokněžnám, dcerám černohorského krále, které se věnovaly spiritismu. A u nich ho poznal carský pár. Paléologue to klade do léta 1907, carův deník je přesnější: 1. listopadu 1905 si Mikuláš II. zapsal, že se seznámili „s Božím člověkem Grigorijem z Tobolské gubernie“.

Podle Paléologua se panovníci ještě předem zeptali Feofana, zda je to moudré. Odpověděl, že Rasputinovy hříchy zná, že jsou nesčetné a většinou ohavné, ale že po každém pokání je ten člověk čistý jako právě pokřtěné dítě.

V paláci Rasputin uspěl něčím, co tam nikdo nečekal: nelichotil. Mluvil s carem a carevnou hrubě a důvěrně, říkal jim Papka a Mamka. Panovníci přesycení pochlebováním v tom podle Paléologua poznali „hlas ruské země“.

Biskupův kříž

Na podzim 1911 už byl Rasputin veřejným skandálem. Nejvíc pobouřil církev: vymohl biskupský stolec v Tobolsku pro kamaráda z dětství, negramotného sedláka, a rozneslo se, že má být sám vysvěcen na kněze.

To byla chvíle, kdy se proti němu obrátili vlastní spojenci. Biskup Germogen i mnich Iliodor, u něhož Rasputin ještě v létě bydlel, si ho pozvali na schůzku, která skončila křížem a plivanci.

Na pomstu Rasputin dlouho nečekal. Za několik dní zbavil Svatý synod Germogena biskupského stolce a poslal ho do kláštera v Žirovicích v dnešním Bělorusku. Iliodora odvedli četníci do vězeňského kláštera u Vladimiru. Před Rasputinem začal varovat i Feofan, muž, který ho ke dvoru uvedl. Synod ho přeložil na Krym; že byl carevniným zpovědníkem, mu nepomohlo.

Premiér u cara

Zbýval předseda vlády. Vladimir Kokovcov přišel 1. března 1912 k carovi a žádal o svolení poslat Rasputina zpět na Sibiř: je to šarlatán, veřejnost je pobouřena, píší o tom noviny.

„Vy si všímáte novin?“ přerušil ho car. A dodal, že Rasputina sotva zná. Kokovcov naléhal dál, ve jménu dynastie a následníka. Car nakonec chladně řekl, že Rasputinovi sám nařídí odjet, pohlédl na hodiny a podal premiérovi ruku.

Téhož dne ve čtyři odpoledne zazvonil telefon u senátora, Kokovcovova přítele. Volal Rasputin: „Tvůj přítel předseda se dnes ráno pokusil nastrašit Papku. Napovídal mu o mně všechno zlé, ale nemělo to žádný úspěch. Papka a Mamka mě mají pořád rádi. Můžeš mu to zatelefonovat mým jménem.“

O dva měsíce později skládali ministři v Livadii poctu carevně k svátku. Když procházela kolem Kokovcova, obrátila se k němu zády.

Telegram do Spaly

Proč se carevna Rasputina nevzdala, ukázal podzim téhož roku. Rasputin při odjezdu na Sibiř panovníkům pohrozil: kdyby ho opustili, ztratí do půl roku syna i korunu.

V říjnu 1912 se osmiletý carevič Alexej, nemocný hemofilií, v polské Spale uhodil o okraj loďky. V třísle se mu vytvořil krevní výron, horečka vystoupila skoro ke čtyřiceti stupňům a lékaři nemohli operovat. V Moskvě i Petrohradě se sloužily prosebné bohoslužby.

Ráno 22. října sešla carevna do salonu bledá, ale s úsměvem. Lékaři prý zlepšení nevidí, ona však už strach nemá. V noci dostala od otce Grigorije telegram: „Bůh viděl tvé slzy a vyslyšel tvé modlitby. Netrap se už! Tvůj syn bude žít.“ Druhý den horečka klesla, za další dva dny se výron vstřebal.

Od té chvíle neměl nikdo šanci. Když později varovala carova matka i carevnina sestra, dostaly stejnou odpověď: svatí bývají pomlouváni vždycky.

Soupeř bez rukou

Na jaře 1915 se Paléologue ptal jednoho ruského nacionalisty, proč si Rasputina prostě nekoupí. Dostal odpověď, že to nejde. Peněz má dost a naučit se nějakou roli není schopen. Navíc se sám bojí, že mu u dvora nastrčí náhradníka.

Kandidát existoval. Jmenoval se Miťa Koljaba a byl to jurodivý, tedy „blázen pro Krista“, jehož nesrozumitelná řeč se pokládala za prorockou. Byl hluchý, téměř slepý, chromý a místo paží měl dva pahýly. Vydával jen skřeky. Jednomu mnichovi se však podle Paléologua zjevil svatý Mikuláš a nadiktoval mu, co ty skřeky znamenají. Roku 1901 Miťu přivezli do Petrohradu a carský pár si jeho proroctví vysoce cenil. Pak se nechal zatáhnout do Germogenova útoku na Rasputina a do vyhnanství putoval s biskupem.

„Obávám se, že jednoho dne sestoupíme ještě níž než k Rasputinovi,“ řekl velvyslanci jeho moskevský informátor. „Kdyby zmizel, snad bychom ho brzy litovali.“

Jak dopadli

Kokovcova car odvolal počátkem roku 1914; zemřel roku 1943 v pařížském exilu. Feofan odešel po revoluci z Ruska a dožil jako poustevník ve francouzském Limeray, kde roku 1940 zemřel. Iliodor odplul roku 1916 do New Yorku, vydal tam o Rasputinovi knihu a skončil jako domovník v mrakodrapu jedné pojišťovny; zemřel v lednu 1952.

Germogen se roku 1917 stal biskupem v Tobolsku. V dubnu 1918 ho zatkli bolševici a 29. června ho s kamenem na krku shodili z parníku do řeky Tury. Stalo se to u vsi Pokrovskoje, kde se Rasputin narodil.

Rasputin sám zůstal u dvora až do prosince 1916. Odstranit ho nakonec nedokázal biskup, premiér ani zpovědník, ale vrazi.

Prameny

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz