„Blázni říkají, že je jen jeden Bůh.“ Velký chán uspořádal souboj náboženství. Skončil pitkou

Přísloví říká, že u stolu se nemá mluvit o politice a o náboženství. Mongolský velký chán Möngke, vnuk Čingischánův, to viděl jinak. U jeho dvora žili vedle sebe křesťané, muslimové, buddhisté i šamani a každý tvrdil, že jeho víra je ta pravá. Chán se tedy rozhodl, že si je poslechne všechny najednou. Za soudce dosadil tři své písaře, za pravidla ustanovil jedinou větu: kdo bude rušit nebo urážet, přijde o hlavu.

Víme o tom díky muži, který se debaty účastnil a zbylo mu dost chuti, aby ji popsal: díky vlámskému františkánovi Vilémovi z Rubruku.

Vilém pocházel z vesnice Rubrouck ve Flandrech a doprovázel francouzského krále Ludvíka IX. na křížové výpravě. Na jaře 1253 se vydal z Konstantinopole k Mongolům. Nebyl vyslancem – a na tom si později dával velmi záležet. Chtěl kázat a starat se o křesťany, kteří žili mezi „Tartary“, a nesl králův dopis pro Sartacha, Batúova syna, o němž se tvrdilo, že je křesťan.

Sartach ho poslal ke svému otci Batúovi na Volhu a Batú ho poslal dál, přes celou Asii, ke dvoru velkého chána. Koncem prosince 1253 dorazil Vilém se svým druhem, bratrem Bartolomějem z Cremony, do chánova zimního tábora v dnešním Mongolsku. Za sebou měli měsíce v sedle, hlad a mráz.

První audience na začátku ledna 1254 nedopadla slavně. Mnichy nejdřív prohledali, jestli nenesou nože, a pak je posadili na lavici do stanu potaženého zlatohlavem. Möngke seděl na lehátku v kožešině „skvrnité a lesklé, jako je kůže tulení“. Rubruk ho popisuje jako malého muže kolem pětačtyřiceti let.

Chán se zeptal, co budou pít: víno, rýžové víno, vyčiřený kobylí kumys, nebo medovinu. Rubruk z úcty ochutnal rýžové víno, které mu připomínalo bílé. Horší bylo, že jejich tlumočník stál u číšníků a ti mu nalévali tak ochotně, že byl za chvíli opilý. Chán si mezitím nechal přinést sokoly a dlouho si je prohlížel.

Když konečně došlo na řeč, Rubruk rozuměl jen první větě odpovědi: „Jako slunce rozesílá své paprsky všude, tak i moje vláda a vláda Batúova sahá všude.“ Pak tlumočníkova sdělení přestala dávat smysl. A sám Möngke se mnichovi „zdál podnapilý“.

Po audienci se chánovi písaři mnichů vyptávali, jestli je ve Francii hodně ovcí, dobytka a koní – a jestli by nebylo lepší tam rovnou vytáhnout a všechno zabrat. Rubruk podle svých slov musel vynaložit všechnu sílu, aby zakryl hněv. Odpověděl diplomaticky: je tam mnoho dobrých věcí, které by uviděli, kdyby se jim přihodilo tam přijít.

Na jaře se dvůr přesunul do Karakorumu, mongolského hlavního města. Tam Rubruka čekalo překvapení: v hlavním městě nejmocnější říše světa pracoval pařížský zlatník, mistr Vilém Buchier, kterého Mongolové zajali při vpádu do Uher roku 1241 či 1242. Pro chána právě dokončoval dílo, které Rubruk popisuje s neskrývaným obdivem.

Ve vchodu chánova paláce stál veliký stříbrný strom se stříbrnými větvemi, listy a plody. U jeho kořenů ležely čtyři stříbrní lvi a chrlili kobylí mléko. Trubkami uvnitř kmene tekly nahoru další nápoje a vytékaly z tlam pozlacených hadů: víno, kumys, medovina a rýžové víno, každý do své stříbrné mísy. Na vrcholu stál anděl s trubkou.

Když chán chtěl pít, zavolal vrchní číšník na anděla, aby zatroubil. Ve skrýši pod stromem seděl člověk a foukal do trubky vedoucí k andělovi. Na ten signál sluhové ve sklepě nalili nápoje do trubek. Středověký nápojový automat, poháněný lidskými plícemi.

Synovi mistra Viléma pak Rubruk vděčil za to nejdůležitější: za konečně schopného tlumočníka.

Koncem května 1254 si Möngke nechal od Rubruka vysvětlit, proč vlastně přišel. Mnich chánovým písařům odříkal, že kdo nezachovává Boží přikázání, nemiluje Boha. Písaři to chánovi přetlumočili po svém: prý řekl, že chán je modlář. Rubruk to pak musel na kolenou vysvětlovat.

Odpověď přišla nazítří a byla velkorysá. Chánovi písaři mnichovi vyřídili: „Jste zde křesťané, Saracéni a Tuinové. A každý z vás říká, že jeho učení je nejlepší a jeho knihy nejpravdivější. Chce tedy, abyste se všichni sešli a učinili srovnání.“ Tuiny Rubruk nazývá buddhistické mnichy.

V předvečer letnic, 30. května 1254, se všichni sešli. Chán poslal tři rozhodčí: křesťana, muslima a buddhistu. Pak bylo nahlas vyhlášeno: „Toto je rozkaz Mangu (Möngke), a ať se nikdo neodváží říci, že přikázání Boží je jiné. A rozkazuje, aby se nikdo neodvážil hádat se s jiným nebo ho urážet nebo dělat jakýkoli hluk, jímž by tato věc byla rušena, pod trestem ztráty hlavy.“ Všichni zmlkli.

Rubruk měl předem jasnou taktiku. Místní nestoriánští křesťané se chtěli nejdřív přít s muslimy. Mnich je od toho odradil: muslimové přece věří v jednoho Boha jako my, „máte tedy v nich pomoc proti Tuinům“. A s nestoriány si udělal zkoušku nanečisto. Hrál buddhistu a ukázalo se, že dokážou jen vyprávět, co stojí v Písmu. Vyjednal si proto, že půjde do boje první.

Buddhisté byli z celé akce nešťastní a reptali, že žádný chán se dosud nepokusil pátrat po jejich tajemstvích. Postavili proti Rubrukovi učence z Číny, a ten začal sebevědomě: „Příteli, myslíš-li, že budeš umlčen, hledej učenějšího, než jsi sám.“

Chtěl začít tím, jak vznikl svět a co se děje s duší po smrti. Rubruk trval na tom, že nejdřív se musí mluvit o Bohu. Rozhodčí mu dali za pravdu.

„My pevně věříme, že Bůh je jen jeden,“ řekl mnich. „Čemu věříte vy?“

„Blázni říkají, že je jen jeden Bůh, ale moudří říkají, že je jich mnoho,“ odpověděl buddhista. „Nejsou ve vaší zemi velicí páni, a není tento Mangu chán ještě větší pán? Tak je tomu i s nimi.“

Rubruk příměr odmítl: člověk musí mít nad sebou jiné pány, protože žádný člověk nedokáže všechno, kdežto Bůh je všemohoucí a nikoho nepotřebuje. Pak položil otázku, na kterou čekal celou dobu: věříš, že některý z tvých bohů je všemohoucí?

Buddhista dlouho mlčel. Písaři ho museli vyzvat, ať odpoví. Nakonec řekl, že žádný bůh všemohoucí není. „Nato se Saracéni hlasitě rozesmáli,“ zapsal Rubruk. Když se ruch utišil, mnich dorazil: pak vás žádný z vašich bohů nemůže zachránit z každého nebezpečí.

Teď chtěli vystoupit nestoriáni a pustit se do muslimů. Ti je ale odzbrojili nečekaně: „Připouštíme, že vaše náboženství je pravé a že je pravda vše, co je v evangeliu; nechceme se tedy s vámi přít o žádnou věc.“ Podle Rubruka dokonce vyznali, že se v modlitbách prosí o smrt, jakou umírají křesťané.

Nestoriáni pak dlouze vykládali starému ujgurskému knězi celé dějiny spásy až po příchod Antikrista. Všichni poslouchali, nikdo nic nenamítal – „ale nikdo neřekl: Věřím; chci se stát křesťanem“.

A závěr? Nestoriáni a muslimové hlasitě zpívali, buddhisté mlčeli, „a potom se všichni zhluboka napili“.

Rozsudek vynesl Möngke sám, o letnicích 31. května, kdy si mnicha naposledy zavolal. Nejdřív ho uklidnil holí, o kterou se opíral: „Neboj se.“ Rubruk s úsměvem tiše odpověděl: „Kdybych se byl bál, nebyl bych sem přišel.“

Pak chán vyložil svou víru: „My Moalové věříme, že je jen jeden Bůh, skrze něhož žijeme a skrze něhož umíráme. Ale jako Bůh dává ruce různé prsty, tak dává lidem rozličné cesty. Vám Bůh dal Písmo, a vy křesťané je nezachováváte. Nám dal věštce, my činíme, co nám říkají, a žijeme v pokoji.“

Moalové jsou Mongolové – Rubruk jejich jméno zapisuje tak, jak je slyšel. Jméno „Tartaři“, kterým jim říkala celá Evropa, patřilo podle něj jinému, Mongoly podrobenému kmeni, a Mongolové ho neradi slyšeli. Na své jméno byli hrdí: už u Batúova syna Sartacha Rubruka varovali: „Nesmíte říkat, že náš pán je křesťan. Není křesťan, nýbrž Moal.“

Rubruk si poznamenal, že než to chán dopověděl, napil se asi čtyřikrát. A že od té chvíle už nedostal příležitost mu cokoli vykládat: před chánem smí mluvit jen ten, koho on vyzve. Audienci ukončila věta, ze které je cítit spíš pobavená shovívavost než hněv: „Máš před sebou dlouhou cestu, posilni se jídlem, abys došel do své země ve zdraví.“

Mnich si posteskl: „Kdybych byl měl moc působit znameními a divy jako Mojžíš, snad by se byl pokořil.“

V červenci 1254 se Rubruk vydal na zpáteční cestu. Bratr Bartoloměj z Cremony zůstal v Karakorumu: cestu přes poušť by podle svých slov nepřežil. Rubruk nesl chánův list králi Ludvíkovi. Na misionáře příliš vlídný nebyl: na nebi je jeden Bůh, na zemi jeden pán, a kdo neuposlechne a povede válku, „pozná, co dokážeme“. Mnich si aspoň vymohl, aby z listu vyškrtli slovo „vyslanci“.

Do Tripolisu ve Svaté zemi dorazil v srpnu 1255. Král se mezitím vrátil do Francie, a tak mu Rubruk sepsal svou zprávu latinsky jako dlouhý dopis. Patří k nejcennějším středověkým svědectvím o mongolské říši. Příliš se nešířila, ale četl ji anglický učenec Roger Bacon a dlouhé pasáže převzal do svého díla Opus maius.

Jiný návštěvník mongolského dvora pochodil o třicet let dřív lépe: taoistický mnich Čchang-čchun rozmlouval s Čingischánem o nesmrtelnosti a chán mu naslouchal.

Möngke zemřel roku 1259 při tažení proti Číně. Bilanci své misie shrnul Rubruk jedinou větou: „Celkem jsem tam pokřtil šest osob.“

Vilém z Rubruku, Cesta do východních krajů světa (1253–1255), zejména kapitoly XIX, XX, XXVII, XXX–XXXII a XXXV, český překlad na webu Staré texty (www.stare-texty.cz/rubruk-cesta-do-vychodnich-kraju-sveta/). Předloha: W. W. Rockhill, The Journey of William of Rubruck to the Eastern Parts of the World, 1253–55, Hakluyt Society, Londýn 1900.

Encyclopædia Iranica: William of Rubruck (iranicaonline.org).

Museo Galileo, Fra Mauro – Cosmography and sources: William of Rubruck (mostre.museogalileo.it).

Wikipedia (angl.): Guillaume Boucher.