Článek
Pozvánka, která se neodmítá
Čchang-čchun byl taoistický mistr ze Šan-tungu, hlava školy, která učila, že cesta k dlouhému životu vede přes střídmost, klid a umění nechtít. Pověst o něm doletěla až do chánova ležení a v květnu 1219 mu přišel dopis, nad kterým se člověk dodnes musí pousmát. Dobyvatel světa v něm o sobě píše: „Mám jeden kabát a jeden pokrm.“ Přiznává, že „v mém vládnutí něco schází“ a že nemůže najít schopné lidi. A pak přejde k věci: „Sděl mi prostředky, jak uchovat život.“ Na závěr ujištění, které zní spíš jako rozkaz: „Neboj se tisíce li.“ Li byla čínská míra vzdálenosti, takže vzkaz znamenal zhruba „neboj se dlouhé cesty“.
Mistr odpověděl tak, jak odpovídá každý rozumný důchodce pozvaný na služební cestu na druhý konec kontinentu. „Zestárl jsem a dosud jsem nezemřel,“ napsal. „Můj vzhled je vyprahlý, mé tělo slabé.“ Bojí se, že takovou cestu nevydrží, a u dvora by stejně „nebyl k ničemu“. Zkusil vyjednat aspoň odklad. Chánův vyslanec Liou Čung-lu ale výmluvy odmítl, a tak se dvaasedmdesátiletý mistr roku 1220 vydal na cestu. Žákům řekl, že se vrátí za tři roky. Nemýlil se.
Divoch z hor a dívky pro chána
Hned na začátku došlo k drobné diplomatické krizi. Liou Čung-lu měl cestou posbírat i dívky pro chánův harém a přirozeně počítal s tím, že pojedou v jedné karavaně. Mistr se ohradil s odkazem na Konfucia: „Ač jsem jen divoch z hor, jak bych mohl cestovat ve společnosti dívek?“ Pojedou tedy zvlášť. Výraz „divoch z hor“ si ostatně ponechal jako svou oblíbenou sebeironii až do konce.
Cestopis, který sepsal jeho žák Li Č'-čchang, je plný postřehů, za jaké by dnešní cestovatelský bloger vraždil. Výprava prochází bojištěm „pokrytým vybělenými lidskými kostmi“ – stopou chánových válek s říší Ťin. Na břehu Kerulenu se uprostřed dne setmí tak, že „bylo vidět hvězdy“: zatmění slunce, které si výprava pečlivě zapsala. Mongolské vdané ženy nosí vysoké čapky s dlouhým ocasem a do stanu vcházejí opatrně, protože „stále se bojí, aby do této čapky někdo nechtěně nevrazil“. Kdo někdy procházel dveřmi s kloboukem, rozumí.
Cesta vede přes Mongolsko, Altaj a Ťan-šan až do Samarkandu, který Mongolové krátce předtím dobyli. Starý pán zvládá pouště, průsmyky i zimu, kterou rozumně přečká na místě, místo aby s ní bojoval. Tao v praxi.
Otázka za milion
V květnu 1222, skoro tři roky po odeslání pozvánky, stojí starý mnich před nejmocnějším mužem světa. Chán nemá čas na zdvořilosti a jde rovnou k jádru věci:
„Svatý muži, přišel jsi z velké dálky. Máš lék nesmrtelnosti?“
Tohle je okamžik, kdy si dvořan v každé epoše začne v duchu počítat, kolik má možností. Může nabídnout pilulku. Může slíbit, že ji uvaří, až dostane víc zlata. Může zamlžit. Čchang-čchun neudělal nic z toho:
„Jsou prostředky k uchování života, ale žádné léky nesmrtelnosti.“
Muž, který dal vyvraždit celá města pro menší urážku, ho za tu odpověď pochválil. Ocenil, že mu někdo neprodává iluze. Nechal mistrovi postavit dva stany hned vedle svého a od toho dne mu – možná s úsměvem – neříkal jinak než „nesmrtelný“.
Kázání pro dobyvatele
Kýžené „prostředky k uchování života“ chán dostal v podobě přednášek o Tao. Na podzim 1222 mistr v přítomnosti chánových rádců vykládal o umírněnosti, střídmosti, klidu mysli – a o mírné vládě, která nehubí lid. Posluchač, za nímž zůstávaly spálené Buchara a Urgenč, byl spokojen, žádal další lekce a dal je zapsat čínsky i mongolsky. Jestli si z nich něco vzal, je otázka jiná.
Mistr si přitom zachovával odstup, který by mu záviděl leckterý poradce dnešních prezidentů. Odmítl kumys, kvašené kobylí mléko, a odmítl i pozvání k chánovu dennímu stolu: raději je sám. Když v Samarkandu nastal hlad, rozdal zbylé zásoby hladovějícím.
Na jaře 1223 chán při lovu střílel na kance a spadl z koně. Raněné zvíře se zastavilo, „císař byl v nebezpečí“. Podle jiných pramenů mistr pád označil za varování Nebe – v šedesáti letech už by se nemusel honit za kanci. Chán odpověděl, že Mongol se v lovu cvičí od dětství a nepřestane. Co dodat. Lék nesmrtelnosti nefunguje, ani když ho dobrovolně odmítnete.
Poštovní koně stačí
Když se mistr chystal domů, chtěl ho chán zahrnout dary – voly, koňmi, čímkoli. Čchang-čchun odmítl: stačí mu poštovní koně. Chán mu nakonec dal něco, co mělo větší cenu než stáda: výnos s císařskou pečetí, který osvobodil všechny vyznavače tao od daní. Jedenáctého dubna 1223 se rozloučili a už se nikdy neviděli. Domů dorazil mistr roku 1224, přesně jak žákům slíbil.
Epilog: srpen 1227
Oba muži zemřeli téhož léta 1227, jen pár dní od sebe. Čingischán uprostřed tažení proti Tangutům, Čchang-čchun 22. srpna v dnešním Pekingu, ve svém klášteře, obklopen žáky. Jeden ovládl půl světa, druhý mu řekl, že ani to nestačí na to, aby žil věčně. Měli pravdu oba. Ale jen jeden z nich to věděl předem.
Celý cestopis – s mapou cesty, chánovými dopisy i listinami ve prospěch mistra – je v českém překladu na webu Staré texty: Cesta mistra Čchang-čchuna na západ.
