Článek
Sedmého března 1921 v šest hodin večer šel Alexander Berkman po Něvském prospektu v Petrohradě. Najednou k němu dolehlo vzdálené dunění. Ozvalo se znovu, silnější a bližší, jako by se valilo k němu. Pak mu došlo, že pálí dělostřelectvo.
„Na Kronštadt se útočí!“ zapsal si večer do deníku.
Berkman a jeho přítelkyně Emma Goldmanová byli anarchisté. Spojené státy je roku 1919 deportovaly do sovětského Ruska jako nebezpečné radikály a oni přijeli s nadšením, že konečně uvidí revoluci zblízka. Po roce a čtvrt v zemi, kde lidé umírali hlady a Čeka zatýkala a popravovala bez soudu jak na běžícím páse, se jejich nadšení rozpadalo. Kronštadt podle Goldmanové přetrhl poslední nit, která je k bolševikům poutala.
Chlouba a sláva revoluce
Kronštadt je námořní pevnost na ostrově ve Finském zálivu, pár desítek kilometrů od Petrohradu. Jeho námořníci byli pro bolševiky legendou. Roku 1917 stáli v prvních řadách revoluce, v říjnu pomohli Leninovi k moci a o dva roky později bránili Petrohrad před bělogvardějci. Trockij je tehdy vychvaloval jako „chloubu a slávu revoluce“.
Zima 1920–1921 byla v Petrohradě strašná. Dělníci nacházeli kolegy umrzlé ve vlastních bytech. Koncem února začaly ve fabrikách stávky. Lidé chtěli zimní oblečení, pravidelnější příděly a možnost sejít se a poradit. Úřady odpověděly stanným právem. Demonstrace rozháněli kadeti vojenských škol a vůdce stávek zatýkali.
Kronštadtští námořníci poslali do Petrohradu vlastní komisi, aby zjistila, co se děje. Po jejím návratu se prvního března sešlo na hlavním náměstí Kronštadtu na šestnáct tisíc lidí a přijalo rezoluci: svobodné volby do sovětů, svobodu slova pro dělníky a rolníky, zrušení zátarasových oddílů, které lidem zabavovaly potraviny na cestách, a stejné příděly pro všechny pracující. Žádný návrat carů, žádné cizí intervence. Námořníci zdůrazňovali, že stojí za mocí sovětů. Jen ne za mocí jedné strany.
Spiknutí carského generála
Lenin a Trockij podepsali vládní prohlášení, že v Kronštadtu jde o vzpouru vedenou bývalým carským generálem Kozlovským a podporovanou bělogvardějci a cizinou. Goldmanová tomu zpočátku nechtěla věřit. Kozlovskij v Kronštadtu opravdu sloužil, ale jako velitel pevnostního dělostřelectva v Rudé armádě, a do povstání podle všeho neměl co mluvit.
Čtvrtého března zasedal petrohradský sovět. Goldmanová šla na schůzi, protože chtěla poprvé slyšet Trockého. Mluvil nakonec předseda petrohradských bolševiků Zinovjev a hlava státu Kalinin, kterého námořníci předtím z Kronštadtu nechali bez překážek odjet. Jeden dělník z Arzenálu dostal slovo a varoval: „My, dělníci a námořníci, jsme vás chránili a pomohli vám k moci. Teď nás odsuzujete vy a jste připraveni na nás zaútočit se zbraní v ruce. Pamatujte si, že si zahráváte s ohněm.“ Sovět přijal Zinovjevovu rezoluci: Kronštadt se vzdá, nebo bude vyhlazen.
Soudruzi bolševici, vzpamatujte se
Pátého března poslali Berkman, Goldmanová a dva další petrohradští anarchisté Zinovjevovi dopis. Nehájili žádné heslo o svobodném obchodu ani o Ústavodárném shromáždění, proti kontrarevoluci byli ochotni bojovat se zbraní v ruce. Navrhovali ale komisi pěti lidí, která by do Kronštadtu odjela a spor urovnala bez krve.
„Soudruzi bolševici, vzpamatujte se, dokud není pozdě! Nezahrávejte si s ohněm,“ psali. Varovali, že použití síly dělnicko-rolnickou vládou proti dělníkům a námořníkům způsobí revolučnímu hnutí ve světě nevyčíslitelnou škodu.
Soudruzi bolševici se nevzpamatovali, nikdo jim neodpověděl.
Přes led
Útok začal večer 7. března dělostřelbou, kterou slyšel Berkman na Něvském. Před svítáním vyrazila pěchota přes zamrzlý Finský záliv a byla s těžkými ztrátami odražena. Velel jí Michail Tuchačevskij, osmadvacetiletý velitel, z něhož se později stal maršál Sovětského svazu.
Podle Goldmanové musela část rudoarmějců z okolních posádek útočit pod hrozbou zbraní, protože s námořníky sympatizovala. Několik pluků z Petrohradu raději odzbrojili a poslali na Ukrajinu a na Kavkaz. Ty, kdo útočit odmítli, prý dali bolševici ještě před bojem popravit bez soudu.
Rozhodující útok přišel v noci na 17. března. V ulicích Kronštadtu se bojovalo celý den. „Kronštadt dnes padl,“ zapsal si Berkman. „V jeho ulicích leží mrtvé tisíce námořníků a dělníků. Popravy zajatců a rukojmích bez soudu pokračují.“
Údaje o ztrátách se dodnes rozcházejí. Podle oficiálních čísel padlo přes tisíc povstalců, útočníci jen při závěrečném útoku ztratili 527 mrtvých a přes 3 800 raněných. Asi osm tisíc povstalců uteklo po ledu do Finska. Do léta 1921 bylo k smrti odsouzeno 2 103 lidí.
Osmnáctého března
Druhý den byl svátek. Osmnáctého března 1871 vypuklo v Paříži povstání, kterému se říká Pařížská komuna, a socialisté celého světa si ho každoročně připomínají. Francouzská vláda ho tehdy utopila v krvi a generála Galliffeta, který dával zajaté komunardy vybírat k okamžité popravě, nazvali katem Komuny.
Berkman si 18. března 1921 zapsal jedinou větu: „Vítězové slaví výročí Komuny z roku 1871. Trockij a Zinovjev odsuzují Thiersa a Galliffeta za vraždění pařížských povstalců…“
Goldmanová napsala, že dějiny se oklamat nedají a jména Trockého a Zinovjeva budou jednou stát vedle jmen Thierse a Galliffeta.
Co řekl Lenin
O pár dní později zasedal sjezd komunistické strany. Lenin tam o námořnících řekl větu, kterou Goldmanová zaznamenala: „Námořníci nechtěli kontrarevolucionáře, ale nechtěli ani nás.“ A na témž sjezdu prosadil svobodný obchod, tedy návrat k trhu, za jehož požadování byli námořníci vyhlášeni kontrarevolucionáři.

Lenin a Trockij s delegáty X. sjezdu po potlačení Kronštadtu, březen 1921
Jak skončili
Vůdce povstání Stěpan Petričenko, písař z bitevní lodi Petropavlovsk, utekl po ledu do Finska. V dubnu 1945 ho Finové vydali Sovětskému svazu a o dva roky později zemřel při převozu mezi tábory.
Michail Tuchačevskij byl 12. června 1937 zastřelen po procesu s vojevůdci Rudé armády, jedné z největších Stalinových čistek. Zinovjev byl zastřelen už v srpnu 1936. Trockého zavraždil roku 1940 v Mexiku sovětský agent.
Berkman a Goldmanová opustili Rusko v prosinci 1921 a o svém zklamání napsali každý svou knihu.
Povstalci z Kronštadtu byli rehabilitováni roku 1994.
Prameny
- Alexander Berkman, Bolševický mýtus. Deník 1920–1922, česky na Starých textech: kapitola 38, Kronštadt — https://www.stare-texty.cz/berkman-bolsevicky-mytus/kapitola-38/
- Emma Goldmanová, Mé zklamání z Ruska, česky na Starých textech: kapitola XXVII, Kronštadt — https://www.stare-texty.cz/goldmanova-me-zklamani-z-ruska/kapitola-27/
- Související články: Stalinovi napsal, že končí. Agenta Ignace Reisse pak u Lausanne čekalo dvanáct kulek; Dvě stě padesát lidí za noc. Technologie stalinské popravy





