Hlavní obsah

Guderian Brest jednou předal Rudé armádě. 22.6.1941 si pro něj přišel znovu

Foto: Bild 101I-139-1112-17 CC BY-SA 3.0 de (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/de/deed.cs), via Wikimedia Commons

Generálplukovník Heinz Guderian na střední frontě v červenci 1941, několik týdnů po překročení Bugu u Brestu.

V září 1939 předal Guderian brestskou pevnost Rudé armádě s přehlídkou. O necelé dva roky později stál na Bugu naproti ní znovu a díval se, jak tam sovětští vojáci za hudby nacvičují pochod.

Článek

Ve dnech před útokem chodil Heinz Guderian k řece Bug a pozoroval druhý břeh. Přes vodu viděl na nádvoří brestské citadely. Sovětští vojáci tam po četách nacvičovali přehlídkový pochod a hrála k tomu hudba. Břehová opevnění podél řeky byla prázdná a práce na nich za poslední týdny skoro nepokročily. Guderian si z toho udělal jasný závěr: Rusové o ničem nevědí.

Tu citadelu znal. V září 1939 ji jeho tankový sbor dobyl na Polácích a o pár dní později ji Guderian s přehlídkou a výměnou vlajek předal Rudé armádě. Od té doby probíhala hranice mezi Hitlerem a Stalinem po řece Bugu přímo přes pevnost: citadela patřila Sovětům, staré forty západně od řeky Němcům. „Pevnost jsem už jednou dobyl,“ napsal Guderian, „teď jsem před týmž úkolem stál podruhé, ovšem za těžších okolností.“

Foto: Nationaal Archief / Fotocollectie Spaarnestad, CC0, via Wikimedia Commons

Sovětský tank při přehlídce v Brestu, 22. 9. 1939

Generálové odešli mlčky

Čtrnáctého června 1941 svolal Hitler do Berlína velitele skupin armád, armád a tankových skupin a vysvětlil jim, proč napadne Sovětský svaz. Anglii porazit nemůže, a má-li dojít k míru, musí vyhrát na pevnině. K tomu je třeba porazit Rusko.

Guderiana to podle jeho vzpomínek nepřesvědčilo. Dokud nebyla válka na západě u konce, znamenal každý nový podnik válku na dvou frontách, a na tu stačilo Hitlerovo Německo ještě méně než Německo roku 1914. Námitku ale nahlas nevznesl nikdo. Rozprava se nekonala a generálové se rozešli mlčky a ve vážné náladě.

Odpoledne při hlášení o přípravách se Guderiana zeptali jen na jednu věc: kolik dní potřebuje do Minsku. Odpověděl, že pět až šest.

Zimní kabát pro každého pátého

Nejvyšší velení počítalo s tím, že Rusko vojensky porazí za osm až deset týdnů. Guderian uvádí, že zimní výstroj byla proto připravena jen pro každého pátého muže pozemního vojska a že se vážněji začala řešit teprve 30. srpna. Po skončení tažení se dokonce uvažovalo stáhnout šedesát až osmdesát divizí zpátky do Německa; na udržení Ruska v šachu přes zimu měl stačit zbytek.

Jak daleko to bylo od skutečnosti, ukázal prosinec před Moskvou.

Noc na 22. června

O hodinovou dělostřeleckou přípravu Guderian nakonec nestál. Překvapení se zdálo jisté a palba byla podle něj zbytečná. Ponechal ji jen z opatrnosti, kdyby měli Rusové přece jen něco připraveno.

Ve 2.10 ráno 22. června vyjel na pozorovací věž patnáct kilometrů severozápadně od Brestu. Dorazil, když byla ještě tma. Den si zapsal po minutách:

  • 3.15 začala dělostřelecká palba,
  • 3.40 zaútočily první střemhlavé bombardéry,
  • 4.15 se první jednotky 17. a 18. tankové divize převážely přes Bug,
  • 4.45 projely řekou první tanky, brodem pod hladinou. Měly výbavu vyvinutou pro invazi do Anglie, která se nekonala, a mohly s ní překonat vodu hlubokou až čtyři metry,
  • 6.50 se Guderian sám dal převézt útočným člunem.

Jižně od Brestu padly mosty přes Bug do německých rukou neporušené. Překvapení se podařilo na celé frontě.

Citadela se nevzdala

Na pevnost samotnou tanky poslat nemohl. Byla zastaralá, ale obklopovaly ji řeky Bug a Muchavec a vodní příkopy. V roce 1939 ji dobyl rychlým přepadem; tentokrát na to nebyly podmínky, a tak ji nechal pěchotě a tanky poslal kolem po obou stranách.

Posádka se po prvním šoku vzpamatovala. Podle Guderiana se citadela úporně bránila ještě několik dní a celou dobu zavírala železnici i silnici přes obě řeky.

Válka se mu hned první dopoledne připomněla i osobně. U mostu přes Lesnou narazil jen na ruskou hlídku, která se dala na útěk. Dva jeho ordonanční důstojníci ji proti jeho pokynu pronásledovali a oba padli.

O dva dny později u Słonimu zjistil, jak blízko jsou boje. Na silnici z lesa střílela ruská pěchota a Guderian ji rozehnal kulometem ze svého velitelského vozu. Při poradě se dvěma generály na okraji města se pak z kouře hořícího nákladního auta vynořily dva ruské tanky, za nimi německé, a všechny střílely. Ruské tanky si shromáždění štábních důstojníků všimly. „Jako staří válečníci jsme se okamžitě vrhli k zemi,“ napsal Guderian.

Minsk za pět dní

Odhad z Berlína se splnil. Dvacátého sedmého června stály Guderianovy tanky v Minsku, asi tři sta kilometrů za Brestem. Od severu do města podle Guderiana o den dřív vjel Hermann Hoth se sousední tankovou skupinou (jiný pramen uvádí až 28. června, ediční poznámka českého vydání upozorňuje na rozpor). V kapse mezi Białystokem a Minskem zůstaly za tanky velké sovětské síly, které se pokoušely uniknout na východ.

Vztahy mezi veliteli se ale zhoršovaly už tehdy. Guderian se kvůli dobytí Brestu dobrovolně podřídil polnímu maršálu von Klugemu, o kterém sám píše, že byl „obtížný nadřízený“. Druhého července mu Kluge spolu s Hothem pohrozil válečným soudem. O půl roku později to byl právě Kluge, kdo Guderiana před Moskvou zbavil velení.

Co v kapitole chybí

Guderian v téže kapitole tvrdí, že dva nejhorší rozkazy pro válku na východě se u jeho vojsk neuplatnily. Rozkaz o válečném soudnictví, který vojáky zbavoval povinnosti stíhat zločiny na civilistech, prý sám zastavil a vrátil do Berlína. Takzvaný komisařský rozkaz, podle něhož se měli zajatí političtí komisaři Rudé armády zastřelit, se k němu podle jeho slov vůbec nedostal.

Ediční exkurz českého vydání ukazuje, že tak jednoduché to nebylo. Guderian rozkaz o válečném soudnictví nezastavil, jen ho vlastním doplňkem zúžil, a oba dokumenty šly až k divizím. Jeden z jeho velitelů divizí doplněk vědomě obešel, jiný zakazoval „nesmyslná zastřelení“ s výslovnou výhradou, že komisařský rozkaz platí dál. Historik Felix Römer doložil represe podle těchto rozkazů u všech divizí tankové skupiny 2, od nichž se zachovaly spisy.

Guderian psal paměti roku 1950. K vojenským rozhodnutím jde o cenné svědectví. K tomu, co se dělo za frontou, je třeba Guderiana číst jako jeho obhajobu.

Prameny

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz