Hlavní obsah

Ve vězení popsala svou tvář. Pak šla Manon Roland pod gilotinu

Žena ministra vnitra revoluční Francie seděla v září 1793 v pařížském vězení a tvrdila, že ji žádný malíř nevystihl dobře. Popsala se sama, rys po rysu. Na 8. listopad si pak připravila bílé šaty.

Článek
Foto: Johann Julius Heinsius, 1792, Musée national du château de Versailles, volné dílo, via Wikimedia Commons

Manon Rolandová – portrét, Heinsius 1792, Versailles, Francouzská revoluce

Portrét vznikl roku 1792. Ženě na něm je osmatřicet, její muž je ministrem vnitra revoluční Francie a v jejím salonu se dvakrát týdně scházejí poslanci, kteří právě svrhli krále. Jmenuje se Manon Rolandová.

Kdyby ten obraz viděla s námi, nejspíš by zavrtěla hlavou. V září 1793 si ve vězení Sainte-Pélagie zapsala: „Můj portrét byl několikrát kreslen, malován i ryt; žádná z těchto napodobenin nedává představu o mé osobě.“ A protože jí zbýval čas, pustila se do práce sama.

Dcera rytce od Pont-Neuf

Narodila se roku 1754 jako Marie-Jeanne Phlipon, dcera pařížského rytce. Vyrůstala v domě na nábřeží u mostu Pont-Neuf, z jehož oken pozorovala Seinu, a četla všechno, co jí přišlo pod ruku, od životů svatých po Voltaira.

Ve dvaceti ji vzali na týden do Versailles. Bydleli pod střechou zámku, na tmavé chodbě páchnoucí latrínami, a dívali se, jak královská rodina veřejně obědvá. Když se jí matka zeptala, zda je spokojená, odpověděla: „Ano, jen ať už brzy skončí; ještě pár dní, a tak bych ty lidi, které tu vidím, nenáviděla, že bych nevěděla, co si se svou nenávistí počít.“

Roku 1780 se provdala za Jeana-Marii Rolanda, o dvacet let staršího inspektora manufaktur. Revoluce z něho udělala ministra a z ní ženu, o které se v Paříži šeptalo, že ministerstvo řídí ona. Když jakobíni v červnu 1793 smetli girondisty, Roland uprchl. Ji zatkli v noci na 1. června.

„V jejím věku a s tak nevelkou krásou“

Nepřátelé si nebrali servítky. Novinář Camille Desmoulins o ní v lednu 1793 napsal, že u Rolandova stolu vládne čarodějka, která má ctitele „v jejím věku a s tak nevelkou krásou“.

Rolandová si tu větu zapamatovala a ve vězení mu odpověděla po svém. Uznala, že se Desmoulins diví právem. Dodala jen, že s ním nikdy nemluvila a že s osobou jeho ražení by byla „chladná a mlčenlivá, ne-li odpudivá“.

Ústa trochu velká, nos poněkud tlustý

Pak přichází pasáž, kterou sama uvádí slovy: „Snad je tu vhodné místo pro můj portrét; stejně dobře ho mohu umístit sem jako kamkoli jinam.“

Měří asi pět stop, tedy zhruba 162 centimetrů. Postavu si pochválí bez ostychu. U obličeje je přísnější:

„Můj obličej neměl nic nápadného kromě velké svěžesti, velké mírnosti a výraznosti; kdo by rozebíral jednotlivé rysy, mohl by se ptát: kde je tu tedy krása? Žádný není pravidelný, všechny se líbí. Ústa jsou trochu velká, najdete jich tisíc hezčích, ale žádná nemají něžnější a svůdnější úsměv.“

Oko prý není příliš velké. Nos jí „dělal trochu starosti“, protože jí připadal na konci poněkud tlustý, ale z profilu nic nekazil. Pleť spíše živá než bílá, ruka půvabná, třebaže ne malá.

A hned střízlivý dovětek ženy, které je devětatřicet a sedí třetí měsíc za mřížemi: mnoho z toho už ztratila. To, co zbylo, jí ale pořád ubírá pět šest let. I ti, kdo ji vídají denně, by jí hádali nanejvýš třiatřicet.

Víc duše než postavy

Proč se tedy malířům nedařilo? Má na to vysvětlení: „Je těžké ji zachytit, protože mám víc duše než postavy, víc výrazu než rysů. Obyčejný umělec ji nedokáže vystihnout, pravděpodobně ji ani nevidí.“ Její tvář prý ožívá jen úměrně tomu, jak ji kdo zaujme.

Jedinou výjimku připouští v poznámce pod čarou: „Nejméně špatná je kamej od Langloise.“ Šlo o miniaturu v několika exemplářích. Jeden měla u sebe ve vězení. Druhý dala poslanci Buzotovi, muži, kterého milovala a který se tou dobou skrýval před gilotinou na venkově.

Foto: Auguste Alexandre Baudran, Musée Carnavalet, Paříž, CC0, via Wikimedia Commons

Manon Rolandová – portrét, který u sebe nosil Buzot, rytina Baudran, Musée Carnavalet

Za zdí večeří herečky

Autoportrét nevznikal v klidu. Na okraji téže kapitoly stojí poznámka psaná 4. září v jedenáct večer. Ve vedlejší místnosti právě hlučně večeří policejní úředník s herečkami z Théâtre-Français, zatčenými den předtím, a „perlí se cizokrajná vína“. Rolandové připadá ten kontrast pikantní.

Nazítří sešit přerušuje a ukládá do krabičky, kterou z vězení vynášejí spolehlivé ruce. Konvent právě zřídil nové tribunály a ona ví, co to znamená: nikdo si není jist, „že bude živ ještě dvacet čtyři hodin“.

Bílé šaty

Vydržela ještě dva měsíce. O jejích posledních dnech vypráví přítelkyně Sophie Grandchamp, která za ní do vězení chodila. Sepsala to až po třinácti letech a místy dramatizuje, jádro ale drží.

Když 31. října popravili girondisty, požádala ji Rolandová o jed. Smrti se nebála, děsil ji pohled na tribunál a na dav. Přítelkyně ji přemluvila, že před soud musí, jinak nepřátelé řeknou, že utekla před důkazy.

Rolandová tedy požádala o něco jiného: „Slib mi jen, že mě uvidíš projíždět.“ A určila místo: konec Pont-Neuf, první schod, u zábradlí. Byl to most, na který se jako dítě dívala z okna.

  • Když nastoupil do káry před ní: „Nejsi galantní, Lamarchi; Francouz nesmí nikdy zapomenout, co je povinen ženám.“

Na 8. listopad si předem připravila uzlíček, kterému říkala úmrtní toaleta: šátek z jemného batistu na černé vlasy a bílé šaty. Vyslechla rozsudek a poobědvala se spoluodsouzeným Lamarchem. Při společném obědě ho pobízela k jídlu a několikrát se jí podařilo vyloudit mu úsměv. Když mu ostříhali vlasy, řekla mu, že má „opravdu antickou hlavu“.

Když nastoupil do káry před ní, upozornila ho: „Nejsi galantní, Lamarchi; Francouz nesmí nikdy zapomenout, co je povinen ženám.“

Katovi, který jí svazoval ruce, se omluvila: „Promiňte, nejsem na to zvyklá.“

Sophie Grandchamp stála u zábradlí. Viděla ji na káře „svěží, klidnou, usměvavou“, jak cosi říká bledému Lamarchovi. U mostu ji Rolandová vyhledala očima a usmála se. Pak kára zmizela a přítelkyně omdlela.

Slavnou větu o zločinech páchaných ve jménu svobody, kterou měla Rolandová pronést pod gilotinou, proto Sophie neslyšela. Zná ji jen pozdější tradice.

Roland se o smrti své ženy dozvěděl v neděli z dopisu. Spálil své papíry, v pondělí odešel z úkrytu v Rouenu a u silnice na Paříž se probodl kordem ukrytým v holi.

Poslední obraz

Malíři ji podle ní nevystihli. Svůj poslední portrét si proto složila sama: bílé šaty, úsměv, most jejího dětství a jedna svědkyně, která ho měla donést dál. Ten se dochoval.

Prameny

Citáty jsou z úplného českého překladu Pamětí paní Rolandové podle kritického vydání Clauda Perrouda (1905), který vyšel na webu Staré texty: https://www.stare-texty.cz/rolandova-pameti/

Autoportrét a týden ve Versailles (díl I, část III): https://www.stare-texty.cz/rolandova-pameti-i-soukrome-pameti/iii/

Dětství u Pont-Neuf (díl I, část II): https://www.stare-texty.cz/rolandova-pameti-i-soukrome-pameti/ii/

Vzpomínky Sophie Grandchamp na poslední dny a cestu na popraviště (díl III, část VIII): https://www.stare-texty.cz/rolandova-pameti-iii-vezeni-a-smrt/viii/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz