Článek
Mezi desátou a jedenáctou večer vystřelila předsunutá hlídka a zavolala do zbraně. Major Robert Monro vstal od rozhovoru s důstojníky a uviděl, jak se k valu žene přes tisíc mužů s pokřikem „Sa, sa, sa!“. Val před Franskou branou nebyl vyšší než dospělý muž a příkop byl suchý. Skoti z Mackayova regimentu ho drželi šest týdnů a věděli, že je to nejslabší místo celého Stralsundu.
Věděl to i muž, který ten den přijel do tábora obléhatelů. Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský a císařský generál, si hradby objel a vybral si právě tenhle úsek. Podle Monra přitom v hněvu přísahal, že ho dobude za tři noci, i kdyby visel na železných řetězech mezi zemí a nebem.
Z té noci máme na Starých textech dva prameny. Monro ji popsal v pamětech, které vydal roku 1637. Valdštejn o ní a o týdnech kolem psal svému polnímu maršálkovi Arnimovi dopisy, které se dochovaly v Arnimově rodinném archivu.
Zlí chlapi u moře
Stralsund byl hanzovní přístav se šestnácti až osmnácti tisíci obyvateli, ze tří stran obklopený vodou a bažinou. Když císařské vojsko na podzim 1627 obsadilo Pomořansko, chtěl po městě plukovník Arnim 150 tisíc tolarů za to, že do něj nepoloží posádku. Jeho vyjednavač přidal vlastní seznam: tři tisíce loket zlatých a stříbrných prýmků, červený atlas, samet a osm losích kůží.
Městská rada souhlasila s placením. Měšťané ne. Vzkázali radním, že jestli ustoupí, nechají je samotné, nasednou na lodě a poohlédnou se po jiné vrchnosti.
Valdštejn to sledoval z Čech a rozčiloval se. V únoru píše Arnimovi, že Stralsundští jsou „zlí chlapi“, kteří mu kazí mír i plánovanou válku s Turkem, a že musí být potrestáni, jinak si ostatní města vezmou příklad. V dalších dopisech jsou to „darebáci“ a „chátra“. V červnu, už na cestě, radí jednat s nimi vlídně, ale jen aby je ukolébal: „to zlé, co spáchali, jim jistě nedaruji.“ V dovětku si objednává do příštího noclehu bílé pivo, aby nemusel hasit žízeň vínem.
Když ho Arnim den před příjezdem žádá o rozkaz k útoku, dostane odpověď hodnou generála, který si nechce pálit prsty: „Jste voják, víte, co máte dělat.“
Na řetězech z nebe
Slavný výrok mají oba prameny, každý jinak. Podle vydavatele Valdštejnových dopisů zazněl v Prenzlau, kde generál odbyl stralsundského vyslance slovy, že i kdyby pevnost byla železnými řetězy přivázána k nebi, musí dolů. Monro ho slyšel v podobě, jaká doletěla přes val: tři noci a řetězy mezi zemí a nebem. A dodává po kalvinsku, že vévoda zapomněl získat na svou stranu Boha.
Město mezitím dostalo pomoc. Dánský král poslal Skoty a Němce pod plukovníkem Holkem, švédský král Gustav Adolf prach a první vojáky. Monro připlul koncem května; při vjezdu do přístavu jim císařská baterie prostřelila stěžeň. Měšťané, které přijeli bránit, se o ně nepostarali. Jedna skotská kompanie ležela čtyři noci na ulici bez kvartýru. Po čtrnácti dnech, když sešli ze stráže, se její vojáci bez vědomí důstojníků vypravili rovnou do purkmistrova domu a oznámili mu, že se ubytují u něj, jestli jim město nenajde střechu nad hlavou. Dostali vlídnou odpověď a odešli.
Lístek se šibenicí
Purkmistr si přesto stěžoval veliteli posádky, dánskému plukovníku Holkovi, a ten svolal válečnou radu. Poručíka, který o ničem nevěděl, osvobodila. Kompanii obžalovanou z buřičství rozdělila na tři kaprálství a z každého měl být jeden muž oběšen. Vojáci tahali z klobouku lístky, vesměs prázdné, dokud někdo nevytáhl ten se šibenicí.
Tři vylosovaní šli do vězení připravit se na smrt. Důstojníci se za ně přimluvili a Holk povolil, aby trpěl jen jeden. Losovalo se tedy znovu, mezi dvěma Skoty a jedním Dánem, a šibenice padla na Dána. Holk, sám Dán, už couvnout nemohl. Monro to komentuje suše: kvartýry měl přidělit velitel, takže Dán spravedlivě trpěl za dánskou vinu.
Noc u Franské brány
Zteč přišla ve třech vlnách po tisíci mužích. Padesát mušketýrů z nedokončeného předsunutého opevnění se muselo po jednom protáhnout podzemní brankou a někteří padli dřív, než do ní vlezli. Monro obcházel úseky a posílal posily tam, kde val povoloval.
Sousední úsek držela německá kompanie. Velel jí, píše Monro, český šlechtic, „statečný i horlivý“. Jméno neuvádí; nejspíš to byl jeden z exulantů, kteří po Bílé hoře sloužili v protestantských vojskách. Když na něj nepřítel udeřil, většina jeho Němců utekla. Monro mu poslal padesát Skotů, ale kapitán padl. Proti Valdštejnovi tak na stralsundském valu zemřel jeho krajan.
Monra samotného trefila kulka do kolena a odvedli ho pryč. Cestou potkal švédského plukovníka, který ač neměl rozkaz, vedl osmdesát mušketýrů Skotům na pomoc. Byl smrtelně raněn hned při příchodu. Smrt švédského plukovníka té noci zaznamenává i druhý pramen, jen pod jiným jménem.
Za rozbřesku se útočníci jednou dostali přes val a byli vyhnáni píkami, meči a pažbami mušket. Ráno byl příkop plný mrtvých až po okraj. Monro odhaduje ztráty na víc než tisíc císařských a skoro dvě stě obránců. Vyprávělo se prý, že Valdštejn dal střílet vlastní důstojníky, kteří se ranění vraceli z boje.
Druhou noc Skoti ustoupili do menšího opevnění u brány a udrželi ho. Třetí noc už nepřišla. Císařští poslali trubače s nabídkou jednání.
Obstát se ctí
Valdštejnovy dopisy z dalších dnů jsou čím dál kratší. Rada by byla kapitulovala, ale do města připlouvali další Dánové a Švédové a kdo mluvil o míru, riskoval zatčení. V táboře docházely potraviny, lijáky vyhnaly vojáky ze zákopů, Arnim ležel nemocný.
Devatenáctého července, dvanáct dní po příjezdu, píše Valdštejn Arnimovi, ať na posádce příliš netrvá a zařídí to tak, „abychom obstáli se ctí a mohli brzy odtáhnout“. Sám odjíždí do Meklenburska. Na konci měsíce už jen pobízí: odtáhnout rozhodně, ale ať to vypadá, že na žádost pomořanského vévody. Když si vévoda postěžuje, že odchod trvá dlouho, odepíše mu, že pohnout armádou vyžaduje víc času, než když si člověk dá zapřáhnout kočár na procházku.
Formální rozkaz k ústupu vydal 4. srpna. Arnim na něj nečekal a šance vyklidil o den dřív.
Co bylo potom
Monro si nechal kulku v koleni čtrnáct dní, protože žádný stralsundský ranhojič mu nezaručil, že nezchromne, a dal se operovat až v Kodani. Sloužil pak Gustavu Adolfovi a jeho paměti patří k nejpodrobnějším vojenským svědectvím celé války.
Velení ve městě převzal jeho krajan Alexander Leslie, tentokrát už za švédského krále. Dánský plukovník Holk, který Stralsund proti Valdštejnovi hájil, přešel za dva roky do císařských služeb a stal se Valdštejnovým polním maršálkem. Arnim, který Stralsund pro Valdštejna obléhal, přešel naopak k Sasům a velel proti němu.
Valdštejn u Stralsundu poprvé nedostal, co chtěl. O šest let později ho v Chebu zabili jeho důstojníci. Skoti a Irové byli zase u toho.
Prameny
- Dopisy Albrechta z Valdštejna I. Staré texty, kapitola jedenáctá: Obléhání Stralsundu.
- Robert Monro: Paměti generála Monra. Staré texty, služba šestnáctá, sedmnáctá, osmnáctá a devatenáctá.
- Související článek: Jak zavraždili Valdštejna – očima přítele jeho vrahů.





