Článek
Co paměti velitele XIX. sboru říkají (a co neříkají) o zastavení před Dunkerque
Dvacátého května 1940 večer dosáhl prapor 2. tankové divize moře u Noyelles. Od překročení lucemburské hranice uplynulo jedenáct dní a francouzská armáda byla přeťata vedví. Na severu zůstalo britské expediční vojsko, belgická armáda a francouzská 1. armáda. K moři jim zbývalo několik přístavů — a do týdne už jen jediný.
Čtyři dny nato stál Guderianův sbor na říčce Aa, asi dvacet kilometrů od Dunkerque. A pak přišel rozkaz.
Rozkaz, po kterém oněměli
Překročit Aa bylo zakázáno. Důvod nikdo nesdělil. Guderian v pamětech reprodukuje znění po paměti - sám to říká, což je u něj poznámka, která stojí za povšimnutí - a vyznívá takto: Dunkerque je nutno přenechat letectvu, a narazí-li dobytí Calais na potíže, pak i Calais.
Reakci shrnul dvěma slovy: „Oněměli jsme.“
Protože neznali důvod, bylo těžké rozkazu odporovat. Tankové divize dostaly pokyn držet linii kanálu a využít zastávky k opravám. Nad hlavami jim přitom létalo nepřátelské letectvo, kterému se nikdo nestavěl do cesty.
Velitel, který rozkaz neprovedl
Pětadvacátého ráno vyrazil Guderian do Wattenu přesvědčit se, že se zastavilo. Našel Leibstandarte - Hitlerův pluk SS - v postupu přes Aa.
Na protějším břehu byl kopec Wattenberg - dvaasedmdesát metrů, což v té ploché nížině stačí k ovládnutí celého okolí. Ve zřícenině hradu na jeho temeni potkal velitele Seppa Dietricha a zeptal se ho, proč nebyl rozkaz proveden. Dostal odpověď, že Wattenberg každému na druhém břehu „kouká až do žaludku“, a že se ho proto den předtím zkrátka rozhodl dobýt.
Guderian rozhodnutí potvrdil. A poslal Dietrichovi na pomoc 2. tankovou divizi.
K tomu poznámka - v květnu 1940 u Dunkerque byla Leibstandarte SS Adolf Hitler ještě plukem (resp. zesíleným / motorizovaným plukem, často označovaným jako verstärkte Leibstandarte nebo SS-Standarte). Šlo o Hitlerovu tělesnou stráž, která se z původně malé osobní gardy postupně rozrostla na plukovní sílu (několik praporů plus podpůrné jednotky). V té době byla přidělena ke Guderianovu XIX. sboru a operovala právě v prostoru Aa / Watten.
Druhý den padlo Calais. Předtím odmítl britský velitel, brigádní generál Nicholson, výzvu ke kapitulaci větou, kterou Guderian cituje anglicky. Česky zní: „Odpověď zní ne, protože povinností britské armády je bojovat, stejně jako německé.“ (The answer is no, as it is the British Army’s duty to fight as well as it is the German’s.).
Muselo se tedy bojovat
V poledne se Guderian zeptal velitele 10. tankové divize generála Schaala, zda chce citadelu přenechat letectvu, jak rozkaz připouštěl. Schaal odmítl: bomby by proti starým zdem a zemním násypům nestačily a kvůli náletu by musel vyklidit už dobytá postavení na okraji citadely a dobývat je znovu. Guderian k tomu napsal, že s jeho názorem mohl jen souhlasit.
Za dva dny tedy dvakrát přijel ke svým podřízeným. Poprvé zjistil, že rozkaz vyššího velení neplní, podruhé, že nechtějí ani to, co rozkaz nabízel - a dvakrát jim dal za pravdu.
Dva dny
Zastavení trvalo dva dny; literatura počítá dvaapadesát hodin. Šestadvacátého dal Hitler postupu na Dunkerque znovu zelenou, a Guderian k tomu připisuje: tehdy, kdy už bylo na velký úspěch pozdě. Jeho svazky potřebovaly dalších šestnáct hodin, než byly znovu schopné pochodu.
Mezitím se díval. V Pamětech jsou dvě věty vedle sebe, jedna o útočících, druhá o unikajících: viděli německé letecké útoky, ale viděli také malá i velká plavidla všeho druhu, jimiž Angličané pevninu opouštěli.
Do těch dnů klade Guderian historku, která vypadá jako „zábavná vložka“. Sepp Dietrich se cestou k frontě dostal do kulometné palby Angličanů, kteří zůstali v osamělém domě za německou útočnou frontou. Zapálili mu vůz. Dietrich se s pobočníkem vplazil do roury pod přejezdem a proti hořícímu benzinu, který stékal do příkopu, si potřel tvář a ruce vlhkou hlínou. Vytáhl ho tankový pluk postupující v tom úseku. Zamazaný se pak objevil na Guderianově velitelském stanovišti a ke vzniklé mu škodě si vysloužil ještě posměch.
Velitel elitního svazku SS v rouře pod silnicí, natřený blátem, pár kilometrů od toho, co se mělo stát nejslavnější evakuací války.
Kniha tu příhodu přesně nedatuje a jednu věc k ní neříká. Podle literatury se odehrála 28. května na silnici mezi Esquelbecqem a Wormhoudtem. Téhož dne a v týchž místech povraždili příslušníci Leibstandarte asi osmdesát britských a francouzských zajatců, které nahnali do stodoly. Leibstandarte tehdy patřila ke Guderianovu sboru. V pamětech z toho dne však zůstal zamazaný Dietrich a posměch.
Kdo ten rozkaz vlastně vydal
Tady se kniha rozchází s doloženými skutečnostmi - ne v detailu, ale v tom hlavním.
Guderian nadepisuje celou pasáž „Osudný Hitlerův rozkaz k zastavení“ a vinu klade Hitlerově nervozitě. Jenže rozkaz k zastavení vydal pozdě 23. května vrchní velitel skupiny armád A Gerd von Rundstedt; podnět k němu podle literatury přišel od velitele 4. armády Günthera von Klugeho po britském protiútoku u Arrasu. Hitler rozkaz potvrdil až nazítří, 24. května, při návštěvě Rundstedtova štábu.
Guderian tu verzi znal - sám na následující straně výslovně odmítá Churchillovu domněnku, že Rundstedt zastavil tanky z vlastního rozhodnutí. Odmítne ji a nad pasáží nechá stát nadpis, který celou věc připisuje Hitlerovi.
Důvodů, které se pro zastavení uváděly, bylo několik: ohrožení boků a zásobování, bažinatý terén před Dunkerque, ztráty tanků u některých svazků třicet až padesát procent, a Göringovo naléhání, aby dílo dokončilo letectvo. Z toho výčtu si Guderian ponechá jediný - Göringův. Terénní důvod odmítne jako neodpovídající skutečnosti. Ztráty tanků nezmíní.
Co ta kapitola prozradí mimochodem
V předchozím dílu jsme skončili u polního kabelu, kterým se Guderian po Sedanu spojil se svým předsunutým stanovištěm, aby ho odposlechová služba vlastního vrchního velení nemohla zaměřit. U Dunkerque pokračuje táž linie, jen obrácená dolů: kniha, která chyby hledá u velení a velitelům přiznává splněnou povinnost, zaznamenává ve dvou dnech, jak její autor schválil nesplnění rozkazu a hned nato odmítnutí toho, co rozkaz nabízel - a obojí zapsal bez rozpaků, protože obojí dopadlo dobře.
Je to poctivější, než se na první pohled zdá. Guderian ta místa nezamlčel. Jen z nich nevyvodil nic o sobě.
Osmadvacátého dosáhl sbor Wormhoudtu, devětadvacátého padly Gravelines. Téhož dne byl XIX. armádní sbor vystřídán sborem XIV. Závěr dobývání Dunkerque se odehrál bez Guderiana — z bojiště odešel dřív, než operace skončila.
Zbyla po něm jedna věta, v níž sám říká, co to zastavení stálo: posílit sklon Velké Británie k míru nebo otevřít vyhlídku na vylodění v Anglii mohlo podle něj jedině zajetí britské expediční armády.
A přesně to se u Dunkerque nestalo.
Prameny
Heinz Guderian, Paměti vojáka (Erinnerungen eines Soldaten, 1951) — Staré texty
Přílohy 17–20 — sborové rozkazy z 25.–28. května 1940
