Článek
Plán, který Francii položil, nebyl jeho. V listopadu 1939 si ho zavolal Erich von Manstein a rozvinul před ním myšlenku: projít Ardenami, udeřit u Sedanu na slabší pokračování Maginotovy linie a prorazit. Chtěl posudek od tankisty. Guderian po studiu map potvrdil, že je to proveditelné — s jedinou podmínkou. Nasadit na to dost tankových divizí. Nejlépe všechny.
Vrchní velitelství pozemního vojska plán nepřijalo. Chtělo poslat přes Arlon jednu až dvě tankové divize. Manstein naléhal a výsledkem bylo, že ho přeložili k pěchotě. Guderian to komentuje suše: do tažení, na jehož úspěchu měl zásadní podíl, táhla nejlepší operační hlava se sborem třetí vlny.
„Nesmyslná“ myšlenka
Na válečné hře v Koblenzi v únoru 1940 navrhl Guderian zaútočit přes Mázu pátého dne tažení. Náčelník generálního štábu Franz Halder to označil za nesmyslné. Jeho představa byla jiná: dojít s tanky k řece, počkat na pěší armády a vést společný útok nejdřív devátý nebo desátý den — „srovnaný celkový útok“.
O týden později proběhla v Mayenu další válečná hra. Rozprava podle Guderiana probíhala tak skličujícím způsobem, že on a velitel sousedního sboru nakonec prohlásili, že za těchto okolností nemají ve vedení podniku důvěru.
V březnu se v říšském kancléřství sešli velitelé u Hitlera. Guderian vyložil svůj plán: pátého dne zaútočit přes Mázu, večer mít předmostí. Hitler se zeptal, co bude dělat pak - a byl podle Guderiana vůbec první, kdo tu otázku položil. Odpověď zněla: pokračovat na západ, nejlépe přes Amiens k Lamanšskému průlivu.
Generál Busch, který měl velet armádě vlevo od něj, na to zvolal, že nevěří, že se Guderian přes Mázu vůbec dostane. Guderian odsekl, že on to ostatně dělat nemusí. Hitler k tomu neřekl nic.
A pak přijde věta, kterou v knize stojí za to podtrhnout: žádný rozkaz, který by šel za získání předmostí přes Mázu, nikdy nedostal. Všechna rozhodnutí až k Atlantiku učinil sám.
Pět dní k řece
Ráno 10. května překročil lucemburskou hranici. První den zdržely postup zničené cesty v horském terénu, jedenáctého padlo Neufchâteau, dvanáctého byl u Bouillonu na řece Semois. Hned první noc přišel od nadřízené tankové skupiny generála von Kleista rozkaz odbočit s desátou divizí na Longwy kvůli hlášené francouzské jízdě. Guderian požádal, aby se od toho upustilo - ztráta třetiny bojové síly by ohrozila celý podnik. Francouzská jízda nepřišla.
V Bouillonu zažil jeden z mála okamžiků, kdy se v pamětech objeví smrt na dosah: při náletu se nad ním utrhla obrovská hlava kance pověšená na stěně hotelového pokoje a o vlásek ho minula.
Večer ho odvezl letoun Fieseler Storch ke Kleistovi pro rozkazy. Dostal dva. První: útok přes Mázu následujícího dne v 16.00, ačkoli jedna divize nebude připravena. Druhý byl horší — Kleist s leteckým generálem Sperrlem rozhodli, že letectvo provede jeden soustředěný masový nálet, zatímco Guderian měl s generálem Loerzerem dohodnuto rozložit nálety na celou dobu přechodu a držet francouzské dělostřelectvo ochromené. Protestoval. Kleist protest zamítl.
Nazítří v 16.00 se přesto letci objevili — a dělali přesně to, co měl Guderian domluveno s Loerzerem. Teprve v noci se telefonicky dozvěděl proč: Sperrleho rozkaz dorazil tak pozdě, že už letky nezastihl, a Loerzer rozkaz zadržel.
Rozkazy k útoku přitom nikdo nepsal. Na to nebyl čas, a tak štáb vytáhl ze spisů rozkazy vypracované při únorové válečné hře v Koblenzi, změnil datum a hodiny a vydal je. Odpovídaly skutečnosti.
Přechod Mázy 13. května se podle Guderiana odbýval jako přehlídka na cvičišti. Nechal se převézt prvním útočným člunem a na druhém břehu ho podplukovník Balck přivítal zvoláním, že vyjížďky na gondole po Máze jsou zakázány - citací jeho vlastní věty z přípravných cvičení, kde mladším důstojníkům vytýkal lehkomyslnost.
Zázrak u Château Rocan
Čtrnáctého stál Guderian na mázské výšině nad Donchery, odkud byl rozhled po celém terénu, kterým jeho divize dva dny postupovaly. A připsal tam do pamětí větu, kterou po něm nikdo nechtěl: divil se, že francouzské dálkové dělostřelectvo z Maginotovy linie jeho nástup silněji neostřelovalo, a úspěch útoku mu při pohledu na to postavení dodatečně připadal téměř jako zázrak.
Téhož dne padlo rozhodnutí, které celé tažení otočilo na západ. Guderian se velitele 1. tankové divize zeptal, jestli lze obrátit celou divizi, nebo musí část zůstat na ochranu boku. Odpověděl mu místo velitele major Wenck — slovy „Pěstí, ne po kapkách!“, obratem, který Guderian sám často používal. Tím byla otázka rozhodnuta.
Požádal, aby ho zbavili velení
Noc z 15. na 16. května proběhla neklidně, a nikoli vinou nepřítele. Tanková skupina nařídila zastavit pohyby a omezit se na předmostí. Guderian volal nejdřív náčelníkovi štábu, pak přímo Kleistovi. Rozmluva nabyla, jak píše, velmi živého charakteru a několikrát se opakovala. Nakonec si vymohl čtyřiadvacet hodin.
Ráno 17. května přiletěl Kleist osobně. Podle Guderiana začal bez pozdravu nejprudšími výtkami, že nedbal záměrů vyššího velení; o výkonu vojska nepadlo ani slovo. Když první bouře přešla, Guderian požádal, aby byl zbaven velení. Kleist se zarazil, kývl a uložil mu předat velení nejstaršímu z podřízených generálů. Tím rozmluva skončila.
Zachránil ho generálplukovník List, který přijel věc urovnat. Zbavení velení z Rundstedtova příkazu vzal zpět, ale rozkaz k zastavení potvrdil - přišel z vrchního velitelství a musí platit. Pak udělal to, co bylo potřeba: dal Guderianovi povolení vést dál vpřed „průzkum silnými bojovými svazky“. Bojové velitelské stanoviště ovšem musí zůstat dosažitelné na dosavadním místě.
S tím se, píše Guderian, už dalo něco počít.
Kabel, který nebylo slyšet
Tady přichází místo, kde paměti prozradí víc, než jejich autor patrně zamýšlel. Velitelské stanoviště zůstalo podle rozkazu na starém místě. Bylo ale s Guderianovým předsunutým stanovištěm spojeno polním dálkovým kabelem - a Guderian k tomu dodává důvod: nemusel tak ze svého stanoviště vysílat rádiem, takže ho odposlechová služba vlastního vrchního velení nemohla zaměřit.
Kniha, jejíž ústřední teze zní, že velení chybovalo a velitelé svou povinnost plnili, tedy sama obsahuje popis, jak se její autor před vlastním velením schoval.
Tento „průzkum“ pak za tři dny dosáhl Atlantiku. Dvacátého května ráno stál Guderian u Amiensu, večer téhož dne byla 2. tanková divize v Abbeville a prapor od ní dosáhl u Noyelles moře. Od překročení hranice uplynulo jedenáct dní.
Na otázku, jak se mužům tažení líbilo, mu jeden Rakušan od 2. tankové divize odpověděl, že docela dobře, ale dva dny promarnili. Guderian k tomu připsal: bohužel měl pravdu.
Prameny
Heinz Guderian, Paměti vojáka (Erinnerungen eines Soldaten, 1951) — Staré texty, zejména kapitola V. Tažení na západě
Ediční doslov — rozbor míst, kde kniha mluví proti vlastní tezi
