Článek
Dvaadvacátého září 1939 stojí na tribuně v Brestu Litevském dva generálové. Jeden v německé uniformě, druhý v sovětské. Před nimi defilují tankisté obou armád, pak se vymění vlajky a město přejde z jedněch rukou do druhých. Fotografie z té tribuny obletěla svět a dodnes je nejznámějším obrazem paktu, který si Hitler se Stalinem podepsali o měsíc dřív.
Německým generálem je Heinz Guderian. Ve svých pamětech věnoval té přehlídce jednu větu.
Starý Renault v bráně
K Brestu dorazil Guderianův sbor 14. září, po dvou týdnech postupu, který začal v mlze nad Pomořanskem. Průzkumný oddíl a tankový pluk 8 téhož dne pronikly do linie fortů. Guderian chtěl využít překvapení a hnal sbor na citadelu co nejrychleji.
Patnáctého září se o ni pokusily tanky — a nedostaly se dovnitř. Poláci zatarasili vstupní bránu starým tankem Renault z první světové války. Nejmodernější útočná zbraň Evropy stála před pevností, kterou zavřel kus železa o dvacet let starší.
Šestnáctého šla na řadu pěchota 10. tankové a 20. motorizované divize. Útok se dostal na korunu valu a tam uvázl. Pěší pluk nevyrazil hned za palebným valem dělostřelectva, jak měl; vyrazil opožděně, bez rozkazu a s těžkými ztrátami. Guderian jel k pluku osobně. Jeho pobočník, podplukovník Braubach, se přitom snažil zastavit palbu vlastních týlových jednotek, která dopadala do přední linie - a z valu ho na sto metrů zasáhl polský ostřelovač. Zemřel o několik dní později.
Citadela padla sedmnáctého. Pěší pluk 76 plukovníka Gollnicka přešel v noci na západní břeh Bugu a vzal ji ve chvíli, kdy se polská posádka chystala probít po nepoškozeném mostě na západ. Guderian to v pamětech označuje za konec tažení. Velitelství sboru se nastěhovalo do budovy vojvodského úřadu.
A tam se dozvěděli, že od východu přicházejí Rusové.
Čára z ministerstva zahraničí
První přijel mladý důstojník v obrněném průzkumném voze a oznámil, že za ním jede sovětská tanková brigáda. Pak dorazila zpráva, která Guderiana zaskočila víc: ministerstvo zahraničí stanovilo demarkační čáru. Hranicí se stal Bug - a Brest, který jeho sbor tři dny dobýval a kde mu padl pobočník, připadl Sovětům.
Lhůta na vyklizení prostoru východně od čáry končila 22. září. Byla tak krátká, že nestihli odvézt raněné ani vyprostit poškozené tanky. Guderian k tomu dodává jedinou výčitku, jakou si v pamětech dovolí: k jednání o čáře a příměří nebyl přizván žádný voják.
Generál, který uměl francouzsky
Předání vedl za sovětskou stranu brigádní generál Krivošejn, tankista. A mluvil francouzsky, takže se s ním, jak Guderian píše, dalo domluvit. Všechno se prý vyřídilo přímo a uspokojivě.
Co to znamená v praxi: Němci odvezli všechno své. Ukořistěné polské zásoby museli nechat Sovětům, protože je nestihli naložit. Pobyt v Brestu uzavřela rozlučková přehlídka a výměna vlajek za Krivošejnovy přítomnosti.
Sovětský tank projíždí při společné přehlídce v Brestu kolem německých motocyklistů, 22. září 1939. Foto Gutjahr, Nationaal Archief (Spaarnestad), CC0.
To je celé. Jedna věta o přehlídce, jedna o vlajkách. Žádný popis tribuny, žádné slovo o tom, jak se německým tankistům pochodovalo vedle sovětských, nic o tom, co si Guderian myslel, když předával dobyté město armádě, proti níž za dva roky potáhne na Moskvu.
O paktu se Stalinem píše na jiném místě kapitoly jen to, že Německu dal pocit krytých zad a ulevil obavě z války na dvou frontách. Demarkační čáru pociťoval jako nepříznivou. Tím hodnocení končí.
Co si z Brestu chtěl pamatovat
Místo přehlídky věnuje Guderian prostor jiné epizodě. Z Varšavy prý prchali na východ gdaňský biskup O'Rourke a primas Hlond. V Brestu narazili na Němce; kardinál se obrátil na jihovýchod do Rumunska, biskup na severovýchod a dostal se ke Guderianovi. Ten mu nabídl místo v zásobovací koloně do Královce, odkud se biskup dostal k warmijskému biskupovi. Poděkoval dopisem, v němž ocenil rytířskost německého důstojnického sboru.
Ediční poznámka k českému vydání tuhle scénu rozebírá. O'Rourke v září 1939 gdaňským biskupem už nebyl — od roku 1938 byl pouze titulárním. A Hlond odjel z Poznaně 4. září a 14. září už byl v Rumunsku, tedy přesně v den, kdy Němci k Brestu teprve dorazili. Setkání s kardinálem u Brestu se nemohlo odehrát.
Něco se ale stát mohlo; nějaký duchovní nejspíš ke Guderianovi dorazil a on mu pomohl. Ale v pamětech z toho vyrostla scéna s primasem a dopis o rytířskosti. Z celého Brestu je to jediná věc, kterou autor chce, aby si čtenář odnesl.
Sbor byl rozpuštěn 22. září večer v Zambrowě. Guderian hodnotí polské tažení jako zkoušku ohněm, v níž se tankové svazky osvědčily. O tom, že ji uzavřel společnou přehlídkou s Rudou armádou, se dál nezmiňuje. Fotografie z tribuny to řekla za něj.
Prameny
Heinz Guderian: Paměti vojáka, kapitola IV. Začátek katastrofy, český překlad na webu Staré texty.
Korektura epizody s biskupem O'Rourkem a kardinálem Hlondem vychází z ediční poznámky téhož vydání.
