Článek
Prvního září 1939 ráno leží nad Pomořanskem hustá přízemní mlha. Letectvo kvůli ní nemůže vzlétnout a těžké dělostřelectvo 3. tankové divize pálí naslepo do bílé stěny, ačkoli to má zakázáno. Jeden granát dopadne padesát metrů před velitelský tank velícího generála, druhý padesát metrů za něj.
Řidiče ten rachot rozhodí a vjede s vozem na plný plyn do příkopu. Ohnutá přední náprava, vůz skoro neovladatelný. Generál se musí vrátit na velitelské stanoviště, sehnat jiná auta a, jak sám píše, promluvit si s dělostřelci od plic.
Tím generálem je Heinz Guderian, velitel XIX. armádního sboru. O rok dřív vjížděl s tanky do Sudet a Hitler mu v Chebu předložil polévku bez masa. Teď začíná válka — a začíná v kraji, kde má rodinné hroby.
Klonia
Když se mlha protrhne, narazí tanky u vsi Klonia na polskou obrannou linii s protitankovými kanóny. Je to první vážný boj tažení. Padne jeden důstojník, jeden důstojnický čekatel a osm mužů.
Guderian v pamětech dodává, co to je za místo. Klonia patřila jeho pradědovi, svobodnému pánu Hillerovi von Gärtringen. Je tam pohřbený on i Guderianův děd. Narodil se tam Guderianův otec.
Sám tam toho dne stojí poprvé v životě. Místo, které bylo kdysi jeho rodině tak milé, tedy poznává jako bojiště.
Ta věta v pamětech stojí bez komentáře. Žádný údiv, žádná otázka. Jen zastávka na postupu.
Legenda, která se hodila oběma stranám
Z prvních dnů tažení pochází nejslavnější obraz celé polské kampaně: jezdci s kopími a šavlemi útočící na německé tanky. Guderian ho ve svých pamětech potvrzuje — píše, že jezdecká brigáda Pomorska se v neznalosti konstrukce a účinku tanků pustila do útoku chladnou zbraní a utrpěla zničující ztráty.
Ediční poznámka k českému vydání to uvádí na pravou míru. Šlo o večer prvního září u Krojant. Asi dvě stě padesát jezdců zaútočilo na odpočívající německou pěchotu, nikoli na tanky — žádné tanky u toho nebyly. Obraz jezdce proti pancíři si osvojila nacistická propaganda a po válce ho převzaly právě memoáry.
Je to dobrá ukázka, jak paměti fungují. Guderian nelže o tom, co viděl; opakuje historku, která lichotí jeho zbrani.
„Ne, naše tanky!“
Pátého září přijíždí k vojskům Hitler. Guderian ho vyzvedne na silnici z Tucholy do Świecie u Plewna, nasedne k němu do vozu a veze ho kolem rozstříleného polského dělostřelectva, dál za obkličovací linii do Grudziądze. Zastaví se u vyhozeného mostu přes Vislu.
Hitler se podívá na zničená děla a zeptá se: to byly asi naše Stuky?
Ne, odpoví Guderian, naše tanky. A poznamenává, že Hitlera ta odpověď viditelně překvapila.
Pak přijde řeč na ztráty. Guderian hlásí sto padesát mrtvých a sedm set raněných za čtyři divize. Hitler to srovná se svým plukem List z první světové války, který měl za jediný den přes dva tisíce mrtvých a raněných. Guderian na to řekne, že tanky jsou zbraň šetřící krev.
Z té jízdy si odnáší i něco praktického: tlačí na urychlené dodání panzerů III a IV a na vyšší výrobu, žádá silnější pancéřování zvlášť vpředu, delší hlavně a náboje s větší náplní, a to i pro protitankové kanóny. Za necelé dva roky, před Moskvou, se ukáže, jak oprávněné to bylo.
Cestou se na obzoru objeví silueta města. Hitler se zeptá, jestli je to Chełmno. Guderian odpoví, že ano — a že je to jeho rodné město.
Dva synové v poli
Tažení se účastní i oba jeho synové. Mladší Kurt je od prvního září poručíkem u tankového průzkumného oddílu 3, tedy přímo ve sboru svého otce; potkají se třetího a dvanáctého září a Guderian zapíše, že tažení přestál dobře.
Starší Heinz slouží jako plukovní pobočník u tankového pluku 35 a prodělá těžké boje u Varšavy. Od něj otec po celé tažení nemá zprávu — polní pošta nefunguje. Shledají se až v Berlíně, kdy si syn přiveze Železný kříž obou tříd.
Poslední návštěva domova
V říjnu, po rozpuštění sboru, se Guderian do Chełmna vrátí. Najde domy, kde bydleli jeho rodiče a babička. Do pamětí si poznamená, že to bylo patrně poslední shledání s domovem.
Měl pravdu. Město, kde se narodil, i statek, kde leží jeho předci, zůstaly po válce na polské straně a on se tam už nikdy nepodíval.
Na tom celém je pozoruhodné, co v těch pamětech chybí. Guderian pečlivě zaznamená, že u Klonie leží jeho dědeček, že Chełmno je jeho rodiště, že se tam naposledy loučí s domovem. A ani jednou si nepoloží otázku, co dělá se zemí, v níž to všechno leží. Hroby a rodný dům jsou orientační body na mapě postupu. Nic víc.
Je to kniha psaná po válce v zajetí, autorem, který ví, že se bude číst jako obhajoba. Právě proto stojí za čtení — ne kvůli tomu, co vysvětluje, ale kvůli tomu, co mu nepřijde vysvětlení hodné.
Prameny
Heinz Guderian: Paměti vojáka, kapitola IV. Začátek katastrofy, český překlad na webu Staré texty.
Korektura epizody u Krojant vychází z ediční poznámky téhož vydání.
