Článek
Stříbrná svatba na cvičišti
Prvního října 1938 slavil generál Heinz Guderian stříbrnou svatbu. Sám, ve výcvikovém prostoru Grafenwöhr v Bavorsku. Žena seděla v Berlíně, oba synové byli s vojskem na hranici. Dva dny předtím byla podepsána mnichovská dohoda.
„Nejkrásnějším darem k tomuto dni byl ještě jednou zachovaný mír,“ píše v pamětech.
Mír pro Německo znamenal, že jeho XVI. armádní sbor — 1. tanková divize a dvě motorizované pěší — nemusí do Československa vjet s bojem. Stačilo vjet.
Guderian byl muž, který německé tankové vojsko stavěl od začátku. Paměti, které vydal v roce 1951, patří k nejčtenějším vzpomínkám německých generálů. A pár stránek z nich se odehrává u nás: Aš, Cheb, Karlovy Vary, Kadaň, Žatec, Teplice.
Polévka u Chebu
Třetího října ráno čekal Guderian na hranici u Aše na Hitlera a hlásil mu, že divize vpochodovaly. Pak jeli na snídani k polní kuchyni těsně před Chebem.
Vařila se obyčejná mužstevní strava: hustá polévka s hovězím. Hitler zjistil, že je v ní maso, snědl místo ní pár jablek — a požádal Guderiana, aby zítra byla polévka z polní kuchyně bez masa.
Čtvrtého října seděl Guderian u polní kuchyně štábu 1. tankové divize Hitlerovi naproti a vzpomíná na „nenucený rozhovor, v němž se projevilo živé zadostiučinění všech, že se válce podařilo vyhnout“.
Přijetí v Chebu popisuje jako „velmi slavnostní a radostné“: obyvatelé ve velkých počtech, v chebských krojích, živé ovace. Vozidla byla jako v březnu v Rakousku ozdobena zelení a květinami.
Pláč v karlovarském divadle
Ještě týž den jel Guderian napřed do Karlových Varů. Před divadlem čekaly tři čestné roty — tankisté, střelci a Leibstandarte SS. Na pravém křídle tankové roty stál vedle velitele jeho nejstarší syn.
Uzávěru sotva stihli zřídit, když Hitler přijel. Venku lilo. Uvnitř, ve vestibulu divadla, se podle Guderiana odehrávaly „přímo dojímavé výjevy“: ženy a dívky v krojích propukaly v pláč, mnohé klečely, jásot nebral konce.
Guderian k tomu přidává vlastní vysvětlení. Sudetští Němci prý museli snést „bezmeznou bídu, nezaměstnanost, národní útlak“ a teď měla přijít nová výstavba. Jeho vojáci okamžitě začali z polních kuchyní vařit pro chudé.
O tom, kdo v těch dnech z Karlových Varů odcházel, v pamětech nepadne ani slovo.
„Armáda rozbitá bez boje“
Mezi 7. a 10. říjnem se obsazovalo další pásmo. Guderian jel přes Kadaň a Žatec do Teplic-Šanova. Tanky a vozidla pokrývalo „krupobití květin“, živé řetězy mládeže zdržovaly postup.
A pak scéna, kterou zapsal stroze a přesně. Po silnicích šly pěšky tisíce vojáků německé národnosti, propuštěných z československé armády. Většinou ještě v našich uniformách, s kufrem nebo bednou na zádech.
„Armáda rozbitá bez boje,“ píše Guderian.
O první linii československého opevnění, kterou prošel bez výstřelu, poznamenal, že nebyla tak silná, jak si mysleli — „ale přece jen bylo dobře, že jsme ji nemuseli dobývat v krvavém boji“. Válka by podle něj nejtvrději zasáhla právě německé kraje.
Jeleni v Teplicích
V Teplicích bydlel Guderian v lázeňském domě knížete Alfonse Clary-Aldringena. Kníže s kněžnou ho přijali „velmi pohostinně a laskavě“, poznal řadu osobností německočeské šlechty a těšil se z jejich „ryzího němectví“.
Pochválil i lorda Runcimana, britského vyjednavače, jehož mise doporučila odstoupení pohraničí: podle Guderiana „posoudil situaci v Čechách správně“ a „mnoho přispěl k zachování míru“.
A protože politické napětí povolilo, dostal Guderian příležitost k šoulačce na jelení zvěř. „V následujících čtrnácti dnech jsem ulovil několik dobrých jelenů.“
Tím jeho vyprávění o Sudetech končí.
Co v pamětech není
Guderian říká Československu „Tschechei“. Ediční poznámka k českému překladu upozorňuje, že to nebyl úřední název státu — oficiálně to byla Tschechoslowakei —, ale tvar, který užívala nacistická propaganda. Hitlerovým cílem po Mnichovu bylo „rozbití zbytkového Česka“.
Z pohraničí, kudy Guderian projížděl v květinách, krátce po Mnichovu uteklo do vnitrozemí asi 115 000 Čechů a 30 000 Němců; vedle Čechů šlo o německé socialisty, komunisty a pacifisty. Ústav pro péči o uprchlíky jich k 1. březnu 1939 napočítal téměř 150 000.
Za pět týdnů po obsazení přišla křišťálová noc. V zabraném pásmu hořely synagogy a přední Židé byli odvezeni do koncentračních táborů.
A kníže Clary, jehož němectví Guderian chválil? V roce 1945 mu byl teplický majetek zkonfiskován a od roku 1948 žil v Benátkách, kde zemřel v exilu. Jeho vlastní paměti vyšly česky pod názvem Vůně vzpomínek.
„Bohužel jsem se mýlil“
Ze Sudet se Guderian vracel do Berlína s přesvědčením, které v pamětech několikrát opakuje: že Říše teď potřebuje dlouhou dobu míru, aby nová území vstřebala, a že národních cílů půjde dosáhnout bez války. Mnichovská dohoda se mu zdála takové řešení umožňovat.
„Vracel jsem se tedy ze Sudet do Berlína v přesvědčení, že jdu vstříc delší mírové práci. Bohužel jsem se mýlil.“
Patnáctého března 1939 vpochodoval Wehrmacht do Prahy. Druhý den podepsal Hitler na Pražském hradě výnos o zřízení protektorátu.
O necelého půl roku později už Guderian vedl tanky do Polska.
Prameny
Heinz Guderian: Paměti vojáka (Erinnerungen eines Soldaten, 1951), kapitola III. Hitler na vrcholu moci — český překlad podle vydání Neckargemünd 1960 s edičními poznámkami, Staré texty.
