Článek
Když Heinz Guderian v lednu 1922 zvedl telefon, čekal cokoli jiného než kariéru u automobilů. Volal mu podplukovník z říšského ministerstva obrany a ptal se, proč ještě není v Mnichově. Tak se Guderian dozvěděl, že má být přeložen k Inspekci dopravního vojska – a že si ho tam inspektor generál von Tschischwitz vyžádal jako důstojníka generálního štábu.
Byl to myslivecký důstojník bez technické průpravy, jak o sobě sám píše. Do Mnichova odjel okamžitě a strávil tam tři měsíce u 7. automobilního oddílu, aby službu poznal prakticky. Velel tam major Oswald Lutz – muž, kterého si zapamatujte, protože bez něj by zbytek tohoto příběhu neexistoval.
Technická kolej
Prvního dubna 1922 se Guderian hlásil v Berlíně, plný očekávání. Tschischwitz mu vysvětlil, že mu původně zamýšlel svěřit použití automobilního vojska. Jenže náčelník štábu major Petter nařídil jiné rozdělení agendy. Guderian tedy dostal automobilní dílny, zařízení pro pohonné hmoty, stavby, technické úředníky a silniční záležitosti.
Namítl, že na to nemá znalosti. Generál odpověděl, že by to rád změnil, ale nemůže: podle jednacího řádu Královského pruského ministerstva války z roku 1873 rozděluje práci náčelník štábu, nikoli inspektor. Prosbu o návrat k myslivecké rotě mu zamítli. Starý předpis z doby, kdy automobil ještě neexistoval, tak rozhodl o tom, kdo bude budovat německou tankovou zbraň.
Seděl tedy na technické koleji. Jeho předchůdce mu nezanechal nic než pár nevyřízených spisů.
Studium zakázané zbraně
Pomohla mu Tschischwitzova studie o přepravě vojska na automobilech. Z ní vyplynula otázka: jak takové přesuny zajistit v pohyblivé válce, přímo proti nepříteli? Odpověď mohla být jen jedna – obrněná vozidla. Jenže ta měl Reichswehr versailleskou smlouvou zakázaná.
Zůstávaly knihy. Guderian narazil na nadporučíka Ernsta Volckheima, který měl shromažďovat zkušenosti s bojovými vozy, a jeho prostřednictvím si opatřil cizí literaturu. Nejvíc ho zaujali Britové – Fuller, Liddell Hart a Martel. Ti už tehdy odmítali vidět v tanku pouhou pomocnou zbraň pěchoty.
Mezi slepými je jednooký králem, shrnul to Guderian později. Protože se tím nikdo jiný nezabýval, získal brzy pověst znalce – a pomohly mu k tomu drobné stati v listě Militär-Wochenblatt. Sluší se ovšem dodat, co v pamětech nestojí: Volckheim publikoval o tankové taktice už roku 1924 a Guderian ho sám v roce 1937 citoval. Jednooký král měl v království ještě někoho.
K čertu s bojovým vojskem
Válečná hra v zimě 1923/24 o součinnosti motorizovaných vojsk s letectvem, kterou mu svěřil podplukovník von Brauchitsch, sklidila uznání. Guderian mezitím vedl cvičení s neforemnými obrněnými vozy pro přepravu mužstva – jediným typem, který versailleský diktát povoloval – a v závěrečném hodnocení vyslovil naději, že se automobilní vojsko promění ze zásobovacího v bojové.
Jeho inspektor, generál von Natzmer, to utnul jednou větou:
„K čertu s bojovým vojskem! Mouku máte vozit!“
Guderian odjel do Štětína učit taktiku a válečné dějiny. Zabýval se tam Napoleonovým tažením roku 1806 a operacemi jezdectva na podzim 1914 – tedy pohyblivou válkou, přesně tím, co ho zajímalo.
Tank, v němž ještě nikdy neseděl
Na podzim 1928 za ním přišel plukovník Stottmeister s prosbou, aby vyučoval tankovou taktiku. Guderian souhlasil – a pak si v pamětech přiznává to nejpodivnější na celé věci: nikdy do té doby v žádném tanku neseděl.
Cvičilo se s atrapami. Původní plátěné, které posouvali lidé, se už mezitím vyvinuly v motorizované plechové. Nejhezčí detail celé kapitoly jsou školní děti, které si zvykly atrapy provrtávat tužkami, aby viděly dovnitř – a pěšáci, kteří se proti opovrhovaným tankům bránili házením kamení. Oboje skončilo v roce 1932, kdy se na manévrech poprvé objevily obrněné vozy z pravé pancéřové oceli.
Teprve roku 1929 se Guderian poprvé svezl v tanku – a to ve Švédsku, během čtyřtýdenního převelení k tankovému praporu Götské gardy. Vozidlem byl LK II, poslední německý válečný tank z první světové války. Cestou si s manželkou prohlédl Kodaň, Helsingør a Stockholm a v Drottningholmu jim ukázali kožené tapety, které Švédové zachránili z Valdštejnského paláce v Praze.
Z toho roku pochází jeho závěr, na kterém stojí všechno ostatní: tank vázaný na pěchotu nikdy nedojde rozhodujícího významu. Ostatní zbraně musí být převedeny na stejnou rychlost a průchodnost terénem. Tanky nesmí být rozstrkány do pěších divizí – musí vzniknout divize tankové, v nichž je obsaženo všechno, co tank k boji potřebuje.
Když tu myšlenku v létě 1929 vyzkoušel na terénní rozpravě, inspektor Otto von Stülpnagel zakázal teoretické použití tanků nad sílu pluku. Tankové divize podle něj byly utopie. Při Guderianově odhlášení o dva roky později mu řekl:
„Jste příliš bouřlivý. Věřte mi, my dva se už nedožijeme toho, aby se valily německé tanky.“
Zakladatelská léta
Na Stülpnagelovo místo nastoupil generál Lutz. Rozpoznal, kam Guderian míří, postavil se za něj a na podzim 1931 si ho vzal za náčelníka štábu. Tím začalo, co Guderian nazývá zakladatelskou dobou tankového vojska.
Hlavní odpor ale nepřicházel od Hitlera – ten naopak po ukázce v Kummersdorfu opakovaně volal, že tohle může potřebovat a tohle chce mít. Odpor přicházel z generálního štábu. Jeho náčelník Ludwig Beck, muž staré školy a stoupenec Moltkeho, byl ochoten povolit dvě tankové divize; Guderian chtěl rovnou tři. Beck mu odpověděl větou, kterou by si zasloužil mít na náhrobku meziválečný německý generální štáb:
„Ne, ne, já vás nechci. Jste mi příliš rychlí.“
A když Guderian namítal, že rádiové spojení velení při takové rychlosti zajistí, nevěřil mu. Jak prý chce velet bez mapových stolů a telefonu – copak nečetl Schlieffena?
Rozhodlo cvičení v Munster-Lageru v létě 1935, kde Lutz čtyři týdny předváděl sestavenou tankovou divizi v akci. Generálplukovník von Fritsch, který se díval, při závěrečném signálu zažertoval, že na manévrovém balonu už chybí jen nápis Guderianovy tanky jsou nejlepší.
K 15. říjnu 1935 byly postaveny tři tankové divize. První vedl von Weichs ve Výmaru, třetí Feßmann v Berlíně – a druhou ve Würzburgu plukovník Guderian.
Co v pamětech nestojí
Guderian psal tuto kapitolu po válce v Bavorsku a sám ji označil za hlavní dílo svého života mezi oběma válkami. Je to přesný popis a zároveň obhajoba: čteme vyprávění muže, který soustavně zdůrazňuje, jak dlouho a osaměle musel správný názor prosazovat proti pochybovačům.
Stojí proto za to držet v hlavě dvě jména, která v jeho verzi zůstávají ve stínu. Ernst Volckheim psal o tankové taktice dřív než on. A Oswald Lutz – ten, kdo Guderiana v roce 1922 uvedl do problematiky, v roce 1931 si ho vzal za náčelníka štábu a v roce 1935 divize prosadil – byl ve svém nekrologu roku 1944 nazván otcem německé tankové zbraně. Ten titul dnes patří Guderianovi.
Na obojím je ovšem něco pravdy. Prosadit proti generálnímu štábu zbraň, kterou nikdo neviděl, s atrapami, do nichž školáci vrtali tužkou díry, nebylo samozřejmé. Následujících pět let ukázalo, jak draho ten spor stál ty, kdo ho prohráli – i ty, kdo ho vůbec nevedli.
Prameny
Heinz Guderian, Paměti vojáka (Erinnerungen eines Soldaten, 1951), kapitola II. Vznik německého tankového vojska. Úplný český překlad podle IV. vydání, Neckargemünd 1960: stare-texty.cz
Ediční doslov téhož vydání, který uvádí, kde se kniha odchyluje od doložených skutečností: stare-texty.cz
Celá kniha včetně příloh, map a rejstříků: stare-texty.cz/guderian-pameti-vojaka
