Hlavní obsah

Tamerlán pozval Samarkand na svatbu. Mezi stánky dal postavit šibenice

Foto: Bgag, CC0, via Wikimedia Commons Popisek: Gur-e Amir v Samarkandu.

Gur-e Amir v Samarkandu. Hrobku Timurova vnuka dal vládce podle Clavija strhnout a znovu postavit za deset dní. Roku 1405 v ní pohřbili i Timura.

Na podzim 1404 hodoval kastilský vyslanec u Tamerlána v hedvábných stanech. Na téže slavnosti viděl, jak dal vládce mezi atrakcemi pro lid pověsit nejvyššího správce Samarkandu.

Článek

Osmého září 1404 uvedli do Samarkandu tři muže z daleké Kastilie. Vedl je Ruy González de Clavijo, komorník krále Jindřicha III. Za sebou měli šestnáct měsíců cesty po moři i po souši. Přišli k vládci, kterého Evropa znala jako Tamerlána. Ten dva roky předtím porazil vládce, za nímž jeli, u Ankary osmanského sultána Bajezida, téhož, který roku 1396 rozdrtil u Nikopole křižáky Zikmunda Lucemburského. Západní panovníci chtěli vědět, s kým mají tu čest.

Timur, v Evropě zvaný Tamerlán, se narodil roku 1336 nedaleko Samarkandu a od roku 1370 až do smrti vládl říši, která se rozprostírala od Malé Asie po Indii. Tamerlán je zkomolenina perského Tímúr-i lang, turecky Timur Lenk, tedy Timur Chromý: od mládí kulhal na pravou nohu. Čingischánovým potomkem, tedy Čingizídem, nebyl, a chánem se proto stát nemohl. Vládl s titulem amír - velitel či kníže, formálně jménem loutkových chánů z Čingisova rodu, které sám dosazoval. S Čingizídy se spojil sňatkem, když si vzal dceru posledního čagatajského chána. Od té doby se pyšnil titulem gürkán, královský zeť. Jeho dvorní dějepisci mu později pro jistotu vymysleli rodokmen, který ho s Čingischánem spojoval přímo.

Clavijo, autor pramene, z něhož tento článek vychází, si psal deník, ne vzpomínky. Zapisoval, kolik ušli leguí, co jedli a kolik dní čekali na slyšení. Právě díky té úmorné přesnosti je jeho kniha svědectvím o Timurově dvoře v posledním roce jeho života, jaké od nikoho jiného nemáme

Hostiny ve stanech

Na podzim 1404 se Timur vrátil z tažení, které trvalo bezmála sedm let, a v Samarkandu slavil. Na loukách za městem stálo jeho obrovské ležení, kterému Clavijo říká horda, a v něm hedvábné ohrady se stany, jaké vyslanci nikdy neviděli. Stěny z karmínového čalounu byly vyšité zlatou nití, brány klenuté a nad nimi věže s cimbuřím, všechno z látky.

Kastilci byli zváni na jednu hostinu za druhou. Devátého října dal Timur vystrojit hody na počest jednoho ze svých vnuků, jehož svatba se měla slavit. U stolu seděla Timurova hlavní žena i princezny, víno teklo z velkých nádob a Clavijo pečlivě zapisoval, kdo kde seděl a jak byl kdo oblečen.

Tento Samarkand, který Kastilci obdivovali, byl z velké části Timurovým dílem. Původní město vypálil roku 1220 Čingischán a Samarkand se z toho nikdy úplně nevzpamatoval, dokud si ho Timur nezvolil za své hlavní město. Z každého tažení sem přiváděl nejlepší řemeslníky dobytých zemí: z Damašku všechny tkalce hedvábí, skláře a zbrojíře, z Turecka puškaře. Podle Clavija tak ve městě žilo na sto padesát tisíc lidí všech národů. Stavělo se rychle a bez ohledu na cokoli. Pro novou obchodní ulici zbořili domy, aniž by se kdo ptal majitelů, a pracovalo se dnem i nocí, až to podle Clavija znělo, jako by tu dřeli všichni čerti z pekla.

Celé město na louce

Aby svatbu oslavil celý lid, vydal Timur provolání. Všichni obchodníci a řemeslníci Samarkandu, prodavači látek a drahokamů, kupci, kuchaři, řezníci, pekaři, krejčí i ševci, se museli sestěhovat na louky k ležení a vzít s sebou stany a zboží. Město mělo zůstat prázdné a nikdo se nesměl vrátit domů bez Timurova svolení.

Každé řemeslo dostalo v ležení svou ulici a muselo předvést, co umí. Ležením procházely průvody a všude se něco předvádělo.

A mezi nimi, na místech, kde se řemesla shromáždila, a uprostřed stanů s atrakcemi, dal Timur vztyčit velké šibenice. K tomu nechal provolat, že jako chce vládce o svátku potěšit obecný lid, chce mu také dát výstrahu na těch, kdo se proti němu provinili.

Nejvyšší správce

První visel muž, kterému Timur nejvíc důvěřoval. Jmenoval se Dina a byl nejvyšším správcem Samarkandu. Když Timur před téměř sedmi lety vytáhl na svou poslední velkou výpravu, nechal ho ve městě jako nejvyššího soudce. Po návratu se dozvěděl, že Dina úřadu zneužíval a utlačoval lid. Dal ho předvést, po rozsudku ho hned vyvedli a bez odkladu oběsili. Jeho jmění propadlo státu.

Podle Clavija se tehdy všichni třásli, tím víc, že šlo o jednoho z vládcových nejbližších.

Hned po něm nechal pověsit Dinova přítele, který se za něj u Timura přimlouval.

Výkupné

Za Dinu se přimlouval i Timurův oblíbený dvořan, mírzá Burundaj. Nabídl výkupné: čtyři sta tisíc pesantů, každý v ceně stříbrného reálu.

Timur odpověděl, že dar rád přijme. Jakmile byly peníze v pokladně, dal Burundaje mučit, jestli by se z něj nedalo dostat víc. Když už nic nebylo, přikázal ho pověsit na šibenici za nohy, hlavou dolů, dokud nezemře.

Pak přišel na řadu šlechtic, kterému Timur při odchodu svěřil tři tisíce koní ze svého chovu. Po návratu jich nebylo všech tři tisíce. Šlechtic sliboval, že dají-li mu čas, přivede jich zakrátko šest tisíc. Nepomohlo mu to.

Spravedlnost po tatarsku

Clavijo k tomu poznamenává, že Timur takhle soudil vždycky. Krátce předtím dal popravit řezníky, kteří prodávali maso za přemrštěnou cenu, a ševcům a prodavačům sandálů vyměřil pokuty, protože si účtovali přes míru. Obchodníci vystěhovaní do ležení prý začali tušit, že je tam nastěhovali hlavně proto, aby je bylo snáz obrat o živnost.

O popravách si Clavijo zapsal ještě jednu věc, která Evropana překvapila. Urozeného viníka Tataři věší, muže z lidu setnou. Stětí totiž pokládají za hroznější a potupnější smrt.

Další hostina

Hned v pondělí 13. října byli vyslanci pozváni na další hostinu. Po obou stranách Timurova pavilonu stály dvě nové ohrady, ještě nákladnější než ty předešlé, s branami z čalounu vyšitého zlatem. Clavijo je popisuje se stejnou pečlivostí jako šibenice o pár dní dřív. Že mezi hedvábnými stany a oběšenými je jen několik kroků a několik dní, mu nijak zvláštní nepřišlo.

Poslední podzim

Když v listopadu odjížděli, Timur už nemohl stát na nohou a nosili ho v nosítkách. Přesto se chystal na výpravu do Číny. Zemřel v únoru 1405, ještě na cestě, v Otraru na řece Syrdarji.

Clavijo se to dozvěděl až na zpáteční cestě v Persii, z toho, co se dělo kolem něj. Timurův vnuk Omar dal hned po zprávě o dědově smrti stít Timurova synovce Džahána Šáha, nejmocnějšího velitele vojsk, a jeho hlavu poslal otci do Bagdádu se vzkazem, že má před sebou hlavu svého nepřítele. Říše, kterou Timur ještě na podzim držel šibenicemi, se začala dělit dřív, než ho pohřbili.

Kastilské poselstvo se vrátilo ke svému králi v březnu 1406, po dvou letech a deseti měsících na cestě. Ani Jindřich III. už dlouho nežil: zemřel v prosinci téhož roku, bylo mu pouhých sedmadvacet let, a Clavijo byl svědkem jeho závěti. Poté se stáhl do rodného Madridu, nákladně tam přestavěl kapli františkánského kláštera a v ní byl roku 1412 pochován.

Prameny

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz