Hlavní obsah

Ludvík XVI. prosil kupce o záchranu. O rok a půl později šel pod gilotinu

Foto: Laurent Guyot, La fuite à dessein, ou le parjure Louis XVI, 90. léta 18. stol., Musée Carnavalet, Wikimedia Commons

Národní gardisté a občané Varennes zastavují v noci královskou berlinu. Dobová rytina Laurenta Guyota.

V červnu 1791 prchala francouzská královská rodina z Paříže s cizím pasem. Ve Varennes ji v noci zastavil převržený vůz s nábytkem a krále zavřeli do světničky nad krámem se svíčkami.

Článek

Večer 22. června 1791 zaznělo v chodbách Národního shromáždění v Paříži volání: „Je zatčen! Je zatčen!“ Udýchaný kurýr předal předsedovi balíček dopisů. Ten hlavní byl od obce Varennes:

„Pánové, v pozdvižení, v němž se nacházíme, zmocňujeme pana Mangina, ranhojiče z Varennes, aby neprodleně odjel zpravit Národní shromáždění, že Jeho Veličenstvo je zde, a snažně je prosil, aby nám vytyčilo postup, jehož se máme držet.“

Poslanec šlechty markýz de Ferrières seděl v sále a později to zapsal do svých pamětí. Jeho líčení posledních dní Ludvíka XVI. jako svobodného krále patří k nejživějším, jaká se z revoluce zachovala.

Útěk ve žlutých vestách

Král a královna se k útěku chystali měsíce a nesvěřili se skoro nikomu. Ministři o ničem nevěděli. Král dokonce napsal Shromáždění stížnost, že novináři si dovolují tvrdit, že chce uprchnout.

Cestu vymysleli dva muži: baron de Breteuil v Bruselu a markýz de Bouillé, velitel pevnosti v Metách. Bouillé měl podél silnice na východ rozestavit oddíly jezdectva, které se ke kočáru připojí a dovedou krále do pevnosti Montmédy u hranice.

Tři věrní gardisté dostali rozkaz ušít si žluté vesty jako kurýři. Pas obstarali na jméno baronky de Korff, která měla odjet do Frankfurtu.

V noci z 20. na 21. června vyšla královská rodina tajným schodištěm z Tuilerií. Královna s královou sestrou Alžbětou potkaly hned u východu ze zámku generála La Fayetta, velitele národní gardy, na bílém koni. Stáhly si čepce do čela a spěchaly ke kočáru. U brány Saint-Martin přesedli do velké cestovní berliny (těžký cestovní kočár pro čtyři až šest osob, zavěšený na kožených řemenech mezi dvěma podélnými nosníky, takže se v něm na dlouhé cestě méně drkotalo, jméno má podle Berlína, kde se tento typ v 17. století rozšířil) a vyjeli z Paříže.

Královská rodina si nechala postavit zvlášť prostornou a dobře vybavenou berlinu. Je to jedna z obvyklých výtek proti útěku: nápadný a pomalý vůz, tažený šesti koňmi, místo několika lehkých kočárů.

Paříž bez krále

Ráno se zpráva o útěku rozletěla městem a stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Paříž zůstala klidná. Shromáždění se za necelé čtyři hodiny ujalo vlády, úřady pracovaly, kočáry jezdily a divadla hrála. Ferrières si zapsal, že se ten den dokonce vydražil jeden církevní statek nad odhadní cenu.

V jednom hloučku vyděšených lidí vystoupil muž v ošuntělém kabátě a vyprávěl historku: Jeden Neapolitán se dozvěděl, že zemřel papež, potom neapolský král a nakonec palermský arcibiskup. Zdrcený nespal celou noc. Ráno uslyšel hluk a sluha mu řekl, že soused těstař lisuje makarony. „Jakže!“ zvolal Neapolitán. „Papež je mrtev, král je mrtev, arcibiskup je mrtev, a dělají se makarony? Ty tři hlavy tedy nebyly k chodu věcí nutné?“

„K použití, drazí spoluobčané!“ dodal vypravěč a ztratil se v davu. Posluchači mlčeli. Nakonec se ozvala jedna žena: „Měl pravdu, že je to pohádka. Začíná jako všechny pohádky: Byl jednou jeden král…“

Lidé mezitím strhávali královské znaky a mazali jméno krále a královny z vývěsních štítů.

Poštmistr na postranní cestě

Král zatím cestoval klidně, na poštách vystupoval z kočáru a vesele se bavil s lidmi. Vojenské oddíly, které ho měly převzít, ale nečekaly. První odjel dřív, než kočár dorazil, protože se zpoždění zdálo podezřelé.

V Sainte-Menehould stál u poštovní stanice poštmistr Jean-Baptiste Drouet. Podle vlastní výpovědi poznal krále podle podobizny na assignátu, revoluční papírové bankovce. Zastavit kočár se tam neodvážil, ale s jedním úředníkem vyrazil za ním na koni. Když se dozvěděli, že kočáry nejedou na Mety, ale na Stenay, vzali to postranní cestou a do Varennes dorazili chvíli před králem.

Bylo skoro půl noci a v hostinci U Zlaté paže se ještě svítilo. Drouet vzal hostinského stranou: „Kamaráde, jsi dobrý vlastenec?“ Za pár minut běhaly po městě děti a služebnictvo místního prokurátora a budily občany. Na mostě přes řeku Aire převrhli vůz s nábytkem, který tam stál jako na zavolanou, a zatarasili vjezd.

Burgundské a sýr

Když kočáry sjely do dolní části města, zastavili je ozbrojení bratři Leblancové. Prokurátor obce Jean-Baptiste Sauce, povoláním kupec se svíčkami, žádal pasy. Královna podala pas na jméno baronky de Korff a ujišťovala, že je cizinka a velmi spěchá.

Drouet se ozval: „Madame, jste-li cizinka, jak jste měla dost vlivu, abyste dala hned po sobě vyjet ze Sainte-Menehould oddíl padesáti dragounů?“

Bratři Leblancové pohrozili, že budou do vozu střílet. Král dal zastavit a vystoupil první. Prošli Sauceovým krámem a po špatném schodišti vystoupili do malé světničky.

Král předstíral klid. Požádal o něco k pití a Sauce přinesl láhev burgundského a kus sýra. Král prohlásil, že nikdy nepil tak dobré víno. Mezi řečí se vyptával, jestli má město most a jestli by nešlo projet brodem. Sauce odpověděl, že brod je ještě horší, protože se tu bojí Rakušanů a nechal tam nasázet kůly.

Do světnice se tlačili zvědavci. Jeden národní gardista nedal pokoj: „Jste král, poznávám vás, přiznejte to poctivě.“ Tehdy se královna neovládla, zvedla závoj a velitelským hlasem odsekla: „Znáte-li ho, zacházejte s ním tedy s větší úctou.“ Jistotu nakonec přinesl místní soudce Destez, který krále znal z Versailles.

„Je to tvůj král, kdo tě prosí“

K Varennes dorazili husaři, kteří měli krále chránit. Proti nim stály barikády a dvě děla národní gardy. Jejich velitel se pokusil prorazit, dostal ránu z pistole do paže a husaři se přidali k lidu s voláním „Ať žije národ!“

V tu chvíli král pochopil, že je zajatec. Podle Ferrièra se vrhl Sauceovi do náruče: „Ano, příteli, je to tvůj král, kdo je v tvé moci; je to tvůj král, kdo tě prosí. Zachraň mou ženu, zachraň mé děti; doprovoď mě. Slibuji nesmírné jmění tobě i tvým.“ Královna vzala do náruče šestiletého dauphina, skoro poklekla a zapřísahala Saucea, aby je zachránil.

Kupec se svíčkami odmítl: „To, oč mě žádáte, je nemožné. Mám dvě věci, které musím zvlášť zachovat: svůj život a svou čest. Můj život vám patří. Nedoufejte ale, že ode mne dosáhnete něčeho, co by odporovalo povinnostem cti.“ Přísahal prý věrnost národu, zákonu i králi a pomocí k útěku by zradil všechny tři.

Ráno přijel La Fayettův pobočník s rozkazem Shromáždění. Král ho poznal a zvolal: „Tak to je pan de La Fayette, kdo mě dává zatknout podruhé, aby nastolil svou republiku!“ Do Montmédy chtěl pořád pokračovat. Za mostem se ale objevovaly další Bouillého oddíly a obec rozhodla. Lidé se předháněli v půjčování koní a vozů a kočár se obrátil zpátky k Paříži.

Markýz de Bouillé se o zatčení dozvěděl ve tři hodiny ráno od jezdce, který přeplaval řeku. Dal jízdnímu pluku rozkaz okamžitě nasednout, jenže pluk vyrazil až v pět. Cestou rozdával vojákům louisdory, aby ho ochotně následovali, a nerovným dělením málem vyvolal vzpouru. Když dorazil k Varennes, byl král pryč. Podle Ferrièra by ho Bouillé ještě dostihl, kdyby od kohosi nedostal rozkaz nic nepodnikat. Sám Bouillé později v pamětech napsal, že přijel víc než hodinu po králově odjezdu a pronásledování vzdal, protože řeka se nedala přejít. Odjel do Lucemburska a do Francie se už nevrátil.

Zpáteční cesta

Cesta zpátky do Paříže byla horší než útěk. Ke kočáru se tlačily davy s výkřiky „Aristokraty na lucernu!“ Jeden šlechtic, pan de Dampierre, se snažil dostat ke kočáru, aby králi aspoň pohledem ukázal, že s ním soucítí. Odtrhli ho od vozu a zavraždili skoro před královýma očima.

Shromáždění mezitím rozhodlo, že král dostane stráž, která bude ručit za jeho osobu, a že zákony budou platit i bez jeho schválení. Ferrières to shrnul bez obalu: znamenalo to krále sesadit a zřídit prozatímní republikánskou vládu. A i on, oddaný monarchista, uznal, že by bylo neprozřetelné takový dekret nevydat.

Byl král zrazen?

Ferrières je přesvědčen, že ano. Podle něj La Fayette o útěku věděl, nechal kočár sledovat a místo i chvíli zatčení měl předem určené. ‚Vše bylo předem upraveno: Ludvík XVI. byl zrazen,‘ píše. Ediční poznámky českého vydání ale upozorňují, že si autor sám odporuje. O dvě stránky dál totiž tvrdí, že zpráva o zatčení všechny uvedla do rozpaků, jako by s ní nikdo nepočítal, a dokonce si ji nikdo nepřál. Historikové vidí příčinu neúspěchu jinde: ve zpožděních, v oddílech, které se rozjely dřív, a v pohotovosti jednoho poštmistra.

Leden 1793

Ludvík XVI. přijal v září 1791 ústavu a ještě necelý rok zůstal králem. V srpnu 1792 ho po útoku na Tuileries sesadili a uvěznili, v září Konvent monarchii zrušil. Dvacátého prvního ledna 1793 ho odvezli na popraviště. Chtěl mluvit k lidu, ale bubeníci dostali rozkaz vířit dál. Stihl jen zvolat: „Francouzi, umírám nevinen…“ Bylo mu třicet osm let.

Marie Antoinetta, která ve Varennes strhla závoj, šla pod gilotinu 16. října 1793. Dauphin (následník trůnu), kterého tehdy držela v náruči, zemřel 8. června 1795 ve vězení v Templu. Bylo mu deset let.

Drouet, který krále poznal podle bankovky, hlasoval v Konventu pro jeho smrt. Kupec Sauce, který odmítl jeho prosbu, žil ještě třicet dva let.

Prameny

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz