Hlavní obsah

Srdce vnuka Ludvíka XIV. se lékařům rozteklo v rukou.

Foto: Hyacinthe Rigaud, kolem 1704 / Wikimedia Commons / volné dílo (public domain)

V roce 1712 zemřeli během šesti dnů následník trůnu i jeho žena. Lékaři po pitvě řekli králi, že šlo o jed. Dvůr i pařížská ulice vinily Filipa Orleánského, který si doma zařídil chemickou laboratoř.

Článek

Varování, kterému se smáli

V lednu 1712 pobýval dvůr Ludvíka XIV. v Marly. Sotva se všichni ubytovali, začal lékař Boudin vykládat, že má spolehlivé zprávy: někdo chce otrávit následníka trůnu a jeho ženu. Neřekl to potichu. Podle vévody de Saint-Simon to „roztruboval se zděšeným výrazem uprostřed salonu a všechny vyděsil“.

Král si ho zavolal. Boudin trval na svém, ale odkud zprávu má, říct nedokázal. Do čtyřiadvaceti hodin přišlo podobné varování z Madridu, od španělského krále, dauphinova bratra. Navenek se tomu dvůr smál. Saint-Simon, který v Marly byl, zapsal něco jiného: mezi obvyklými zábavami se rozhostila „zamlklá vážnost a zděšení“.

Následníkovi francouzského trůnu se říkalo dauphin, jeho ženě dauphine. Dauphinovi Ludvíkovi, vévodovi z Bourgogne, bylo devětadvacet. Byl to vnuk Ludvíka XIV. a po loňské smrti svého otce první v řadě na trůn. Jeho žena Marie-Adélaïde Savojská byla miláčkem starého krále.

Dauphinovi Ludvíkovi, vévodovi z Bourgogne, bylo devětadvacet. Byl to vnuk Ludvíka XIV. a po loňské smrti svého otce první v řadě na trůn. Jeho žena Marie-Adélaïde Savojská byla miláčkem starého krále.

Šest dní

Pátého února dostala dauphine horečku. Dvanáctého února večer ve Versailles zemřela. O její nemoci a o tabatěrce, která se ten den záhadně ztratila, jsem psal v samostatném článku.

Dauphin od jejího lůžka neodcházel, dokud ho horečka nesložila. Ráno po její smrti ho odvezli do Marly. Saint-Simon ho tam viděl naposledy a lekl se: strnulý pohled a na tváři skvrny, „spíš sinalé než načervenalé“. Stejně se zděsil král, když vnuka objal. Lékaři nahmatali tep a poslali ho do postele. Už nevstal.

Sám nevěřil, že se uzdraví. Před Boudinem a dvěma dvořany řekl, že podle toho, co cítí, nepochybuje, že se lednové varování naplnilo. Stěžoval si na oheň, který ho stravuje zevnitř. Skvrny se mu rozlezly po celém těle. Lékaři doufali ve spalničky, které tehdy řádily ve Versailles i v Paříži. Jenže stejné skvrny měla před smrtí i jeho žena.

Zemřel 18. února v půl deváté ráno, šest dní po ní.

Srdce, které nedrželo pohromadě

Král nařídil pitvu a chtěl slyšet všechno. Tělo otevřeli druhý den ve Versailles před celým lékařským sborem. Saint-Simon u toho nebyl, ale zprávu měl z první ruky od králova chirurga Maréchala:

„Jeho životně důležité orgány byly rozbředlé na kaši; jeho srdce, podané vévodovi z Aumontu, aby je držel a vložil do nádoby, už nemělo žádnou soudržnost, jeho hmota jim vytekla mezi rukama až na zem.“

Zápach byl nesnesitelný v celém rozlehlém bytě. Už pitva dauphine o týden dřív nenašla žádnou přirozenou příčinu smrti.

Ještě týž večer stáli lékaři před králem a paní de Maintenon. První králův lékař Fagon a Boudin prohlásili, že jde o „nejprudší účinek velmi jemného a velmi prudkého jedu“. Chirurg Maréchal, který pitvu provedl, se jim postavil. Podobně zničená těla prý už viděl a o jedu u nich nikdo nemluvil. Krev zkazila horečka, nic víc.

Pak se obrátil ke králi. Živit v něm takové podezření znamená otrávit mu zbytek života, řekl, a „vlastně by to znamenalo ho otrávit“.

„Ví se, odkud rána přišla“

Maréchal neuspěl. Paní de Maintenon se na něj rozzlobila a uklouzlo jí, že se dobře ví, odkud rána přišla. Jmenovala vévodu z Orléans. Král to podle Saint-Simona „s hrůzou schválil“.

Filip Orleánský byl králův synovec a zároveň zeť. Pověst měl špatnou: pil, střídal milenky, okázale nevěřil v Boha. A hlavně si v paláci Palais-Royal zařídil laboratoř, kde s chemikem Hombergem dělal pokusy. Dělal je veřejně a zval si k nim učence. To teď stačilo.

Za čtyřiadvacet hodin toho byl plný dvůr i Paříž. Když šel vévoda pokropit rakev svěcenou vodou, dav na něj po celé cestě křičel nadávky a ukazoval prstem. Lid se podle Saint-Simona domníval, že mu prokazuje milost, „když se na něho nevrhne a neroztrhá ho na kusy“. Při pohřebním průvodu do Saint-Denis byl řev před Palais-Royal takový, že se několik minut bylo nutno obávat všeho.

V Marly se před ním rozestupovali. Kdykoli přistoupil ke skupince dvořanů, každý „udělal čelem vzad“ a přešel na druhý konec salonu.

Chtěl jít do Bastily sám

Vévoda udělal to nejhorší, co mohl. Na radu jednoho dvořana šel za králem a žádal, aby ho zavřeli do Bastily a jeho chemika Homberga dali zatknout a vyslechnout. Král se tvářil pohrdavě a odmítl. Po dlouhém naléhání svolil jen k jednomu: Homberga zatknout nedá, ale Bastila ho přijme, když se tam dostaví sám.

Saint-Simon byl zděšený. Princ královské krve se podle něj snížil na úroveň sluhy z vykradeného domu.

Zachránil to znovu Maréchal. Když mu král o věci řekl, zeptal se ho přímo: „Čeho tím chcete dosáhnout, Sire?“ Buď se nenajde nic a král bude mít ostudu. Nebo se něco najde, a pak má dát stít vlastního synovce?

Král rozkaz odvolal. Homberg se mezitím na vévodův pokyn k Bastile opravdu vydal. Nepustili ho dovnitř.

Třetí dauphin

Po manželích zůstali dva synové. Starší, pětiletý, byl teď dauphinem. Začátkem března onemocněli oba stejnými příznaky. Osmého března povolali dvorní lékaři pět kolegů z Paříže. Staršímu chlapci pouštěli žilou. Před půlnocí zemřel.

Mladšího, ještě kojeného, si vzala vévodkyně de Ventadour a s komornými ho lékařům nevydala. Žádné pouštění žilou, žádné léky. Dala mu jen protijed, který si kdysi z Turína přivezla hraběnka de Verrue. „Byl na tom velmi zle, ale vyvázl a dnes je králem,“ píše Saint-Simon. Ten chlapec vládl jako Ludvík XV. do roku 1774.

Saint-Simon to spočítal: tři dauphinové zemřeli za méně než rok a během čtyřiadvaceti dnů otec, matka i syn. Malého dauphina také pitvali a pomluva dostala novou potravu.

Kdo měl ze smrti prospěch

Saint-Simon byl přítel vévody z Orléans a jediný, kdo se s ním v Marly dál procházel před královými okny. Jeho svědectví je obhajoba, ne protokol. Argument má ale věcný: vévoda neměl ze smrti dauphina co získat, vycházeli spolu dobře. Získal někdo jiný, králův nemanželský syn vévoda du Maine, kterého by nový král připravil o výsady. Právě od něj se podle Saint-Simona pomluva šířila.

Jed nikdo nikdy neprokázal. Dnes se obvykle soudí, že rodinu zabily spalničky a léčba, kterou dostala. Vévoda z Orléans se pověsti traviče nezbavil do konce života. Když Ludvík XIV. roku 1715 zemřel, stal se přesto regentem. Vládl za chlapce, kterého prý chtěl otrávit.

Prameny

Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon: Paměti III – Smrt dědiců trůnu (1710–1715). Úplný český překlad, Staré texty.

Související články:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz