Ty, se svou chromou nohou?

Vůz, ve kterém se do sebe mlátí hlavami

Z Buchary vyrazila karavana scvrklá na dva vozy. Vámbéry si chtěl ve stínu rohožové střechy v klidu sednout na koberec, jenže to bylo nemožné: primitivní vozidlo s nimi házelo sem a tam, až do sebe hlavy narážely jako koule na kulečníku. Prvních pár hodin měl mořskou nemoc a trpěl víc, než když jezdil na velbloudu.

Litoval hlavně koně. Ten táhl hlubokým pískem těžký vůz s koly, která měla ke kruhu daleko, a k tomu vozku a jeho zásoby. Turkmen má podle Vámbéryho pravdu, když pochybuje, že se Bucharec jednou na onom světě zodpoví za to, jak zachází s koněm.

Z návrší uviděl Samarkand uprostřed krásné krajiny — kupole a minarety v ranním slunci. Přiznává, že první dojem byl velmi příjemný: čtyři vysoké půlkupole medres, menší kupole Timurovy hrobky, větší kupole jeho mešity, na návrší citadela, mezi tím hustě vysázené zahrady.

Pak do města vjel. Dojem slábl s každým krokem a rozplynul se docela. Projížděli bránou a větší částí hřbitova, a Vámbérymu se vybavil perský verš, že Samarkand je ohniskem celého zemského kruhu.

„Přes všechno své nadšení jsem propukl v hlasitý smích.“

V citadele mu ukazovali zrcadlovou komnatu, která prý platí za div světa — Vámbéryho zaujala mnohem míň než Timurova audienční síň. Tam stojí Köktaš, zelený kámen deset stop dlouhý a čtyři a půl stopy vysoký, na kterém měl Timur trůn. Vazalové z celého světa se sem sjížděli složit hold a tři hlasatelé na koních seděli uprostřed nádvoří, aby dobyvatelova slova okamžitě donesli na druhý konec síně.

A protože je ten kámen vysoký, podnožkou mu podle tradice vždycky musel posloužit zajatec vznešeného rodu.

Dnes se u kamene jen skládá přísaha při nástupu nového emíra a chodí k němu poutníci: odříkají tři modlitby a otírají si o něj hlavy. O Timurovi se podle Vámbéryho v Samarkandu mluví, jako by zpráva o jeho smrti dorazila teprve včera. Jeho samotného, který vystupoval jako Osman, se ptali, co cítí u hrobu vládce, který „jejich“ sultánovi uštědřil tak strašlivou porážku.

Správce Timurovy hrobky ho nechal sestoupit do podzemí ke skutečnému hrobu — což prý nedopřává ani domácím. Dole je komnata stejná jako nahoře, se stejnou arabeskovou výzdobou, jen hrobů je méně.

Leží tam korán ve foliu psaný na kůži gazely. Podle toho, co Vámbéry slyšel z více stran, je to ten exemplář, který psal Osman, Mohamedův tajemník a třetí chalífa; Timur si ho prý přivezl z pokladnice sultána Bájazída. Drží se v tajnosti, protože kdyby se vědělo, že ho Buchara má, ostatní muslimští panovníci by se na to dívali nevraživě.

Nahoře, v kapli pod kupolí, leží vedle sebe dva kameny: temně zelený nad Timurem a černý nad Mirem Seídem Berkem, jeho učitelem, vedle kterého si mocný emír přál být pohřben. Nápisy jsou prosté, bez vypočítávání titulů.

Vámbéry v Samarkandu hledal proslulou arménsko-řeckou knihovnu, kterou tam prý Timur odvezl. Nenašel po ní stopu — a označuje ji rovnou za báji.

Vznikla podle něj z přepjatého vlastenectví arménského kněze, který tvrdil, že ve věžích, kam se žádný muslim neodváží ze strachu před duchy, objevil veliká folia s těžkými řetězy. Vámbéry nevěří, že by asijský dobyvatel posílal do svého hlavního města stovky mulů obtížených řeckými rukopisy, aby se jeho Tataři učili cizím jazykům.

Stejně tak odmítá, že by stavby Samarkandu byly čínské. Nápis na Timurově hrobce podle něj dost zřetelně ukazuje, že umělci byli Peršané; stačí srovnat je s památkami Herátu, Mašhadu a Isfahánu.

Vámbéry se chystal na odjezd, když se emír vrátil z vítězného tažení proti Kokandu. Průvod otevíralo dvě stě vojáků, kterým kožené řemení přes nemotorný bucharský oděv propůjčovalo titul pravidelného vojska. Pak oddíly s korouhvemi a bubny.

Emír a jeho úředníci ve sněhobílých turbanech a hedvábných rouchách všech barev duhy vypadali podle Vámbéryho spíš jako ženský sbor v opeře než jako tataršti válečníci. Jediné, co z průvodu připomínalo Turkestán, byla družina Kipčaků s mongolskými rysy, luky, šípy a štíty.

Na oslavu dal emír uvařit „knížecí pilav": do každého kotle pytel rýže, tři rozsekané ovce, pánev ovčího tuku a pytlík mrkve.

Druhý den šel Vámbéry na veřejnou audienci — a u vchodu je zastavil komorník se vzkazem, že si emír přeje vidět ho zvlášť, bez ostatních. To nevěstilo nic dobrého.

Po hodině čekání ho uvedli dovnitř. Emír seděl na rudé matraci mezi spisy a knihami. Vámbéry odříkal modlitbu a pak si bez dovolení sedl docela blízko k němu — drzost, která k roli derviše patřila a která panovníkovi zjevně nevadila.

„Hádží, slyším, že přicházíš z Rúmu, abys navštívil hroby svatých mužů Turkestánu.“

Vámbéry potvrdil, že ano — a také aby se pokochal pohledem na jeho svatou krásu, jak se při takových příležitostech patřilo.

„Zvláštní. A neměl jsi tedy žádný jiný důvod, abys přišel z tak dalekých zemí?“

Vámbéry odpověděl, že toužil spatřit vznešenou Bucharu a okouzlující Samarkand, po jehož svaté půdě by se podle jednoho šejcha mělo chodit spíš po hlavě než po nohou. Jiné zaměstnání prý nemá, je světový poutník.

A tady emír zaváhal: „Co, ty, se svou chromou nohou, džihángešte? To je skutečně ohromující.“

Vámbéry měl odpověď po ruce. Tvůj slavný předek, řekl, měl přece týž nedostatek — a byl přitom dobyvatelem světa.

Timur Lenk. Timur Chromý.

Emírovi se to líbilo. Nechal Vámbérymu darovat oděv a třicet mincí a vyzval ho, aby ho navštívil i v Buchaře. Vámbéry se podle vlastních slov vrátil k přátelům jako posedlý ďáblem. Později se doslechl, že emírův úředník o něm poslal zprávu psanou dvojsmyslně a panovník pojal podezření; za svůj triumf prý vděčí jedině ohebnosti svého jazyka.

Pak přišlo to, co Vámbéry popisuje jako nejtěžší chvíli celé cesty. Šest měsíců s těmi lidmi sdílel pouště, lupiče a žízeň; rozdíly v postavení, věku i národnosti se podle něj dávno ztratily z očí a hleděli na sebe jako na jednu rodinu. Rozloučení se rovnalo smrti — šance, že se ještě někdy uvidí, byla nulová.

A on jim nemohl říct pravdu. Přiznat se k přestrojení znamenalo podle islámského práva hrdelní zločin, ale Vámbéry uvádí jiný důvod: nechtěl ublížit hádžímu Sálihovi, který to se svou vírou myslel upřímně. „Musí být ponechán ve svém milém omylu.“

Doporučili ho novým poutníkům jako vlastního bratra, spíš syna. Vámbéry píše, že plakal jako dítě, když se vytrhl z jejich objetí a nasedl do vozu. Ještě dlouho je viděl stát na místě s rukama zdviženýma k nebi, jak mu vyprošují požehnání na cestu. Několikrát se otočil. Nakonec zmizeli a zůstaly jen kupole Samarkandu ve světle vycházejícího měsíce.

Na zpáteční cestě pouští potkali karavanu z Karší. Byla v ní mladá žena, kterou její vlastní muž prodal starému Tádžikovi za třicet zlatých. Teprve v poušti jí došlo, co se stalo.

Přiběhla k Vámbérymu jako pominutá, křičela, plakala, trhala si vlasy: „Hádžím, ty, který jsi čítal v knihách, řekni mi, kde je psáno, že muslim může prodat svou ženu, jež mu porodila děti!“

Vámbéry potvrdil, že je to hřích. Tádžik se mu vysmál — nejspíš byl už domluvený s vrchním soudcem v Karší a svou koupí si byl jistý.

V Karší mu místní duchovní poradil, ať si za zbytek peněz koupí nože, jehly, nitě, skleněné korálky a karneoly. Mezi kočovníky se s tím prý dá něco vydělat a hlavně najíst: za jednu jehlu nebo pár korálků bývá chléb a melouny na celý den.

Vámbéry poslechl. Jednu stranu tlumoku měl plnou rukopisů, druhou nožířského zboží. „Tak jsem se stal zároveň starožitníkem, galanteristou, hádžím a mollou,“ píše — k tomu rozdavačem požehnání, svatého dechu a amuletů.

Když to o rok později psal v Londýně, neodpustil si poznámku: tam měl co činit s kočovníky, kteří si vybírali nejsvětlejší korálky a amulety s nejširším červeným okrajem, tady sedí zavřený mezi čtyřmi stěnami a má co dělat s vydavateli a vybíravým publikem, které se uspokojuje hůř než vrtkavý vkus mladého Turkmena.

U Kerki přepluli Oxus — řeku téměř dvakrát širší než Dunaj mezi Budínem a Peští — a na druhém břehu je zastavil správce převozu s obviněním, že jsou uprchlí otroci mířící do Persie.

Jeho tři druhy, na kterých byl původ znát z řeči i vzhledu, brzy pustili. S Vámbérym dělali potíže. Když mu chtěli vzít osla, rozzlobil se, začal střídat tatarská nářečí s istanbulskou turečtinou a hlasitě se dožadoval guvernéra.

Pomohl mu velitel dělostřelectva, Peršan, který se sám vypracoval z otroka. Vzal ho stranou a vysvětlil, že byl několikrát v Istanbulu a lidi z Rúmu pozná; ať je klidný. Výslechem prý musí projít každý cizinec, protože vykoupený otrok platí na hranici dva dukáty, a tak se leckdo snaží propašovat v přestrojení.

Guvernér si nechal ukázat průvodní list a poslal zpátky i pět mincí, o které Vámbéry nežádal.

Ármin Vámbéry: Dervišem po Střední Asii (1863), kapitoly XI. a XII. — český překlad z londýnského vydání Travels in Central Asia (John Murray, 1864), Staré texty.

Travels in Central Asia, London: John Murray, 1864 — původní anglické znění, Project Gutenberg.