Článek
Mollá, který měl být mrtvý
Do Majmany vjížděl Vámbéry se strachem, který s Turkmeny neměl nic společného. Žil tam mollá Chalmurád — člověk, který ho mohl jediným slovem poslat na smrt.
Poznali se v Istanbulu. Chalmurád ho čtyři měsíce učil čagatajsky a byl chytrý dost na to, aby postřehl, že jeho žák není žádný Rešíd efendi. Dokonce se mu nabídl jako průvodce do Buchary s tím, že v téže roli už sloužil „anglickému mollovi Júsufovi“ — doktoru Wolffovi. Vámbéry ho nechal v nejistotě a mollá odjel do Mekky. Vracet se měl přes Bombaj a Karáčí, tedy přesně tudy.
Tři dny si netroufal zeptat. Čtvrtý den to vyslovil před išánem Ejubem, místním duchovním.
„Jak! Chalmurád? Ty jsi ho znal? Měl to štěstí, že umřel v Mekce.“
Vámbéry dal jednomu z jeho osiřelých synů šňůru skleněných korálků, odříkal tři modlitby za spasení otcovy duše a poprvé po měsících se mu ulevilo.
Chalmurád mrtvý nebyl. Vámbéry se to dozvěděl až v Teheránu: měsíc před jeho příchodem tudy prošel mollá z Majmany, který na tureckém vyslanectví vyprávěl o svém bývalém žákovi z hodin čagatajštiny. Minuli se o čtyři týdny.
„Snědl jsi už polovinu svých nožů“
Peníze došly. Vámbéry si na rohu ulice otevřel stánek s galanterií z Karší a díval se, jak se zásoba rozplývá.
„Hádží Rešíde,“ řekl mu jeden z druhů, „snědl jsi už polovinu svých nožů, jehel a korálků. Zakrátko spolkneš i druhou polovinu a k tomu svého osla. Co pak budeš dělat?“
Má pravdu, pomyslel si. Co vlastně budu dělat? Do Persie bylo daleko, blížila se zima. Zbývala jediná jistota: žebrák od dveří Uzbeka neodejde hladový.
Čtyři muži, kteří utekli ze Sibiře
V Majmaně zavřeli čtyři muže z karavany jako uprchlé otroky a soud žádal svědka, že jsou opravdu Turci. Hledali celý den Vámbéryho.
Byli to ruští trestanci. Za poslední rusko-turecké války je na Kavkaze chytila ruská hlídka při nájezdu a poslala na osm let do tobolské gubernie kácet stromy. Trvalo roky, než se od stráží naučili rusky — a s řečí přišla důvěra a s důvěrou kořalka. Loni na jaře dostali dva vojáci dávku větší než obvykle. Zajatci místo dubů porazili je, vzali si jejich zbraně a vyrazili. Živili se trávou a kořínky, až došli ke kazašským stanům, kde se pomoc uprchlíkům pokládá za dobrý skutek. Bucharský emír jim dal peníze na cestu. Teprve v Majmaně hrozilo, že skončí na trhu s otroky.
Vámbéry šel do citadely a dosvědčil, co bylo třeba. Pustili je.
Civilizovaný Afghánistán
Od Majmany se cesta změnila v jedno nepřetržité vybírání poplatků. Říkalo se tomu peníze na bič — v Německu by to byly peníze na pití. Když to Vámbéry nazval nespravedlivým, herátský obchodník odpověděl: „Děkujeme Bohu, že nás jen daní. Před nějakou dobou byly karavany vylupovány na rozkaz chána samého.“
Afghánistán si Vámbéry představoval jako zemi zpola spořádanou, kde dlouhý styk se Západem zavedl aspoň něco řádu. Těšil se, že tam odloží přestrojení i bídu.
V Kerruchu před Herátem potkal prvního afghánského celníka. Zavazadla se prohlížela kus po kuse. Přes chlad se musel každý svléknout a všechno kromě košile, spodků a svrchního oděvu podléhalo dávce. Za osly, za které už bylo tolikrát placeno, vymáhal pět kranů za hlavu — a komu nezbylo, tomu osla prodal. Všechny hrůzy, které o afghánských celnicích slyšel, byly proti tomu „jen malbou v růžových barvách“.
Večer přijel pro svůj podíl gubernátor v uniformě s těsně zapjatou hrudí — první věc, která Vámbérymu po roce připomněla Evropu. Všiml si jeho pohledu, posadil si ho vedle sebe, vyptával se na Bucharu a smál se mu do tváře tak, aby to ostatní neviděli. Při odchodu mu podal ruku a chtěl mu jí potřást po anglicku. Vámbéry ho předešel: zvedl paže a začal mu dávat požehnání. Gubernátor odešel se smíchem.
Město jako hromada rumu
Herát padl dva měsíce před jejich příjezdem. Dóst Muhammad chán ho dobyl po desetiměsíčním obléhání a dva týdny nato tam zemřel.
Domy, opevnění i brána vypadaly jako hromada rumu. Citadela sloužila dělostřelectvu za terč. Z dveří a oken bylo vylámáno dřevo — za obléhání nebylo čím topit. Plenění přišlo až několik dní po dobytí, když se vrátili uprchlí obyvatelé s majetkem: čtyři tisíce vojáků se na dané znamení vrhly na bezbranné domy. Nemocným sebrali lůžkoviny, nemluvňatům kolébky i plenky.
Jeden mollá přišel o šedesát rukopisů. Nejvíc oplakával korán po dědovi. Prosil lupiče, aby mu nechal aspoň tu jednu knihu, a sliboval, že se z ní bude za svého škůdce modlit.
„Nenamáhej se,“ řekl Kábulec. „Mám doma synka, ten se z ní bude modlit za tebe. Pojď, dej mi ji.“
Na bazaru chodili afghánští vojáci v červených anglických kabátech a v šaku, které osmanští duchovní pokládali za znamení křesťanství. Vámbéry se nadchl: tady by mohl potkat anglické důstojníky. Zapomněl, že na Východě nikdo není tím, čím se zdá. Mezitím prodal osla za dvacet šest kranů a spal v otevřené zřícenině na holé zemi.
„Přisámbůh, přísahám, že jsi Angličan!“
Herát spravoval šestnáctiletý chlapec — serdar Muhammad Jakúb chán, syn nového krále. Otec musel po nástupu spěchat do Kábulu bránit trůn před bratry, a tak posadil syna do čela právě dobyté provincie.
Vámbéry za ním šel žádat o pomoc s cestou do Mašhadu. Princ seděl u okna v lenošce, ve vojenské uniformě s vysokým límcem, a aby se při audiencích nenudil, nechával si pod oknem cvičit vojsko. Důstojník vykřikoval „Right shoulder forward! Left shoulder forward!“ s opravdovým anglickým přízvukem.
Vámbéry vešel, pozdravil a bez požádání se posadil mezi prince a vezíra — tlustého Afghánce odstrčil nohou, aby mu udělal místo. Pak zvedl ruce k modlitbě.
Princ se mu díval zpříma do tváře. Když dozněl amen a všichni si pohladili vousy, nadzvedl se v křesle, ukázal na něj prstem a zvolal:
„Valláhi, billáhi, šuma Inghilíz hestíd!“ — „Přisámbůh, přísahám, že jsi Angličan!“
Sálem proběhl smích. Chlapec ale seskočil ze sedadla, postavil se Vámbérymu rovnou před obličej, tleskl rukama jako dítě, které na něco přišlo, a naléhal: „Hádží, kéž jsem tvou obětí — řekni mi, ty jsi Angličan v přestrojení, viď?“
Bylo to tak naivní, že Vámbérymu bylo skoro líto nechat ho v omylu. Jenže kolem seděli Afghánci.
„Nech toho,“ řekl přísně. „Znáš to rčení: kdo pokládá, byť jen v žertu, věřícího za nevěřícího, je sám nevěřící. Dej mi raději něco za mou modlitbu, abych mohl pokračovat v cestě.“
Hadís zabral. Princ se posadil, zahanbeně se omlouval a řekl, že nikdy neviděl hádžího z Buchary s takovou tváří. Vámbéry ukázal turecký pas, zmínil princova bratrance, kterého přijal sultán v Istanbulu, a nálada se obrátila. Pas obešel celou společnost, princ mu dal pár kranů a pozval ho, aby chodil častěji.
Potom ho za Angličana měli všichni
Co řekl princ, to si zopakovalo město. Peršané, Afghánci i Herátci za ním chodili s výslovným úmyslem si to ověřit. Starý hvězdopravec mu chtěl svěřit dopis pro ruského vyslance. Jiní v něm viděli nového Eldreda Pottingera — britského důstojníka, který se do Herátu dostal v přestrojení za handlíře s koňmi a skončil jako jeden z jeho obránců. Tvrdili, že má ve městě úvěr na tisíce dukátů.
Nikdo mu nedal pár kranů na chleba.
Hádžíové od Samarkandu se rozešli. Zůstal jediný — mollá Ishak z Kungradu, který uvěřil, že na jeho přítele čeká v Teheránu lepší osud. Žebrotou jim obstarával jídlo i palivo, vařil a z úcty se odmítal dělit o mísu. Vámbéry ho nakonec vzal s sebou až do Pešti. Nejvíc ho prý na frencích udivovalo, že ho dosud nepřipravili o život.
Zlacená kupole
15. listopadu 1863 vyrazil s karavanou dvou tisíc lidí do Mašhadu. Čím blíž byli, tím hůř mu šlo předstírat. Afghánci se mezi sebou přeli, jestli je Turek, nebo Angličan, a strana Angličanů vítězila: „čím více jsme se blížili k Mašhadu, tím více ustupoval pokorně sehnutý postoj dervišův vzpřímenému a nezávislému chování Evropana“.
Cestou je vyděsil obrovský oblak prachu. „Turkmeni! Turkmeni!“ Byla to eskadrona divokých oslů.
Dvanáctého dne uviděl zlacenou kupoli hrobu imáma Rizy. Čekal, že ho to srazí na kolena. Přiznává, že ho to pohnulo méně, než čekal — a že na Turkmeny, na poušť i na písečnou bouři zapomněl dřív, než došel k bráně.
Půl hodiny po příjezdu stál u plukovníka Dolmage, anglického důstojníka v perských službách, kterého znal. Ohlásili ho jako podivného derviše z Buchary. Dolmage na něj dlouho hleděl a poznal ho, teprve až promluvil. Pak ho objal a měl v očích slzy.
Dopis chlapci do Herátu
V Mašhadu přestrojení skončilo. Vámbéry věděl, že se to k mladému princi donese, a předešel to sám.
Napsal mu dopis. Blahopřál mu k prozíravosti, vysvětlil, že Angličan sice není, ale že k tomu nemá daleko, protože je Evropan — a poradil mu, aby příště, až bude někdo nucen cestovat jeho zemí inkognito, neusiloval veřejně a hrubě strhnout mu masku.
Ten chlapec se o šestnáct let později na pár měsíců stal afghánským emírem. Pak ho Britové sesadili a odvezli do Indie.
Z Buchary do Londýna
Do Teheránu dorazil 19. ledna 1864 — v noci zabloudil, našel bránu zavřenou a poslední noc cesty strávil v karavanseráji pár kroků od ní. Ráno spěchal na turecké vyslanectví, aby ho v tom komickém ústroji nikdo neviděl.
Šáh si ho dal zavolat. Když mu Vámbéry naznačil, jak nicotní jsou vládci za Oxem, panovník se neudržel a poznamenal k vezírovi: „S patnácti tisíci muži bychom s nimi se všemi byli hotovi.“ Na porážku u Mervu, po které sám křičel „vrať mi mé legie“, v tu chvíli zapomněl.
V Šáhrúdu pozdravil v karavanseráji obchodníka z Birminghamu slovy „How do you do?“. Ten muž třikrát zvolal „Well, I—“ a dál se nedostal.
Do Londýna přijel 9. června 1864. A napsal větu, kterou by od cestovatele nikdo nečekal:
„Stálo mě neuvěřitelnou námahu přivyknout si na změnu tak náhlou a tak krajní, jako je změna z Buchary do Londýna. Je udivující, stojím-li někdy v Regent Street nebo v salonech britské šlechty zmaten jako dítě a myslím na pouště Střední Asie a na stany Kazachů a Turkmenů?“
Prameny
Ármin Vámbéry: Dervišem po Střední Asii (1863), kapitoly XIII.–XV. — český překlad z londýnského vydání Travels in Central Asia (John Murray, 1864), Staré texty.
Travels in Central Asia, London: John Murray, 1864 — původní anglické znění, Project Gutenberg.
