Otec ukrývá vodu před synem

Žebrák, který zbohatl

Z Chívy odcházela karavana v docela jiném stavu, než do ní přišla. Místo roztrhaných plstěných čepic měli poutníci na hlavách sněhobílé turbany, tlumoky plné a i ten nejchudší z nich měl vlastního oslíka. Vámbéry si pořídil osla a půl velblouda; místo černé mouky vezl placky pečené v ovčím tuku, rýži, máslo a dokonce cukr.

Jednu věc si nechal: své staré hadry. Košili sice získal, ale neoblékl si ji. Mohla by z něj udělat zženštilce, píše, a na takový přepych bylo příliš brzy.

Loučení bylo vydatné. Ti nejhorlivější Chívané běželi za karavanou půl míle a plakali, že kdoví, kdy ve městě zase bude tolik zbožných mužů. Vámbéryho, který jel dole na oslu, objímali tak dlouho, až to zvíře nevydrželo a dalo se s ním do trysku.

Oxus — dnešní Amudarja — byl rozvodněný a břehy šlo rozeznat jen s obtížemi. Voda z hlavního toku skřípala mezi zuby pískem a musela se nechat usadit. Přesto o ní obyvatelé Turkestánu tvrdili, že se jí na světě nevyrovná žádná řeka, ani Nil.

Vámbéry si zprvu myslel, že je to nadšení lidí, kteří k ní došli přes poušť. Pak uznal, že se mýlil: za celý svůj život prý nenašel vodu tak dobrou.

Přívoz trval celý den. Hlavní tok přepluli za půl hodiny, ale v postranních ramenech sedali každých deset kroků na mělčině a všichni museli ven, než se loď zase rozjela. Nejhorší byli osli — ty museli nosit jako nemluvňata. Vámbéry se podle vlastních slov ještě po letech smál vzpomínce na dlouhonohého hádžího Jakúba, jak si svého oslíka vysadil na záda a držel ho za přední nohy, zatímco se zvíře rozechvěle snažilo schovat hlavu za jeho krkem.

U Töjebojunu pozoroval Vámbéry kočovné rodiny, které se u karavany zdržely nanejvýš tři hodiny a pak táhly dál. Ptal se jedné Kazašky, proč se pořád stěhují.

„My zcela jistě nikdy nebudeme tak lenivé jako vy mollové a nebudeme sedět celé dny na jednom místě,“ zasmála se mu. „Člověk se musí pořád hýbat; neboť pohleď: slunce, měsíc, hvězdy, voda, zvíře, pták, ryba, vše je v pohybu; jen mrtví a země zůstávají na svém místě!“

Vámbéry se chystal namítnout, když se z dálky ozvalo „Büri! Büri!“ — vlk. Žena vyrazila ke stádu jako blesk. Vlk se spokojil s tučným ocasem jedné ovce a zmizel. Vámbéry měl chuť se jí zeptat, co jí z toho pohybu vzešlo, ale byla ze ztráty tak sklíčená, že raději mlčel.

K rozednění potkali dva polonahé muže, kteří volali o kousek chleba. Byli to lodníci; turkmenský nájezd je obral o loď, šaty i jídlo a nechal jim holý život. Lupičů bylo sto padesát a mířili na stáda okolních Kazachů.

Vůdce karavany nepotřeboval slyšet víc. Dal povel k obratu a stáhl se zpátky k Tünüklü. Měl jedinou možnost: naplnit měchy a vrhnout se do písečné pouště, které se říká Džan Batirdigan — Zhouba života. Tou se běžně chodilo jen v zimě. Byl červenec.

Část poutníků se zalekla a nastoupila na loď zpátky do Chívy. Vámbéry měl v té chvíli nejkritičtější okamžik celé cesty: vrátit se znamenalo konec výpravy. „Můj život je ostatně ohrožen všude,“ rozhodl se. „Lépe zhynout zuřivostí živlů než na skřipcích tyranů.“

Zůstal. A stalo se něco, co by si nikdo nevymyslel: ti na palubě si ještě před odplutím hodili věštbu z Koránu. Dopadla tak, že skoro všichni loď zase opustili a vrátili se ke karavaně.

První zastávka v písku se jmenovala Adamkyrylgan, což znamená místo, kde lidé hynou. Vámbéry se rozhlédl a uznal, že je to jméno přiléhavé.

Moře písku až k obzoru, na jedné straně navršené jako vlny po bouři, na druhé hladké jako jezero. Ve vzduchu žádný pták, na zemi žádný brouk. Jediné stopy života byly kosti lidí a zvířat, které tudy nedošli — každý, kdo kolem prošel, je shrnul na hromadu, aby další cestovatelé věděli, kudy jít.

Voda z měchů ubývala rychleji, než počítali: vypařovala se. Vámbéry si pak hlídal zásobu dvojnásob pečlivě a všiml si, že totéž dělají ostatní — spali s nádobami pevně objatými.

Dva chudší poutníci šli pěšky vedle svých zesláblých zvířat a vypili všechnu svou vodu. Onemocněli tak, že je museli natáhnout a přivázat na velbloudy. Dokud mohli mluvit, opakovali jediné slovo: vodu.

Nikdo jim ji nedal. Ani jejich nejlepší přátelé.

Čtvrtý den jeden z nich zemřel — byl to jeden ze tří bratrů, kteří cestou přišli o otce v Mekce. Vámbéry u toho byl. Zapsal, že měl jazyk docela černý a patro šedobílé, rty scvrklé, zuby obnažené, ústa otevřená. Pochybuje, že by mu voda v té chvíli ještě pomohla. A dodává: kdo tam byl, aby mu ji podal?

„Je to hrozný pohled, vidět otce ukrývat své zásoby vody před synem a bratra před bratrem,“ píše. „Každá kapka je život, a když lidé cítí muka žízně, není v nich, jako je tomu v jiných nebezpečích života, žádného ducha sebeobětování.“

Pátý den uviděli blížící se oblak prachu. Velbloudi věděli dřív než lidé, co to je: vydali hlasitý křik, padli na kolena, položili krky na zem a snažili se zahrabat si hlavy do písku. Lidé se schovali za ně jako za hradbu.

Byl to tebbád, horký východní vítr. Přešel přes ně s dutým chřestivým zvukem a nechal je pokryté krustou písku na dva prsty silnou. První zrnka, píše Vámbéry, pálila jako příval ohnivých vloček. Kdyby je vítr zastihl o šest mil hlouběji v poušti, nepřežil by nikdo.

Vámbérymu zatím začínal černat jazyk. Vypil polovinu toho, co mu zbývalo, a pálení i bolest hlavy se ještě zhoršily. Z velblouda ho museli sundat, položili ho na zem a on si podle vlastních slov myslel, že je u konce. Mučednictví žízní označuje za nejbolestnější smrt, jakou si dokáže představit.

Probudil se v hliněné chatrči obklopený muži s dlouhými vousy, kteří na něj mluvili persky. „Ty zcela jistě nejsi žádný hádží,“ řekli mu. Dali mu něco teplého a pak kyselé mléko s vodou a solí. To ho postavilo na nohy.

Byli to perští otroci, poslaní deset mil od Buchary pást ovce. Jejich majitelé jim schválně dávali tak málo chleba a vody, aby si nemohli udělat zásobu na útěk pouští. A tihle lidé se o tu vodu rozdělili se sunnitskými molly — se svými zapřisáhlými nepřáteli.

Mezi nimi bylo pětileté dítě, také otrok, zajaté před dvěma lety i se svým otcem. Když se ho Vámbéry na otce ptal, odpovědělo důvěřivě: „Ano, můj otec se už koupil. Nejdéle budu otrokem ještě dva roky, než bude mít otec uspořeno.“ Chlapec měl na sobě pár hadrů a kůži tvrdou jako useň. Vámbéry mu dal kus svého oděvu.

Ve „vznešené Bucharě“ bydlel Vámbéry v klášteře, do kterého rozkazy emírova úředníka nedosáhly. Padl, jak sám píše, přímo do hlavního hnízda bucharského fanatismu — a byla to pro něj ta nejlepší ochrana.

Na bazaru ho přemohlo něco jiného než nebezpečí. Mezi ruským zbožím četl na štítcích „Manchester“ a „Birmingham“ a srdce mu bušilo tak, že se bál, aby se neprozradil nějakým zvoláním.

Vláda na něj poslala špehy. Byli to většinou hádžíové, kteří dlouho žili v Istanbulu a měli prověřit jeho jazyk i znalost města. Vždycky stočili řeč na Evropu a vyprávěli, jak dopadli Stoddart s Conollym nebo Italové uvěznění jen pár dní předtím — prý si přivezli truhlice čaje posypaného diamantovým prachem, aby otrávili celé svaté město.

Vámbéry je vyslechl a pak si nasadil znechucený výraz: „Odešel jsem z Istanbulu, abych byl právě od těch frengiů daleko, kteří, jak se zdá, vděčí za svůj rozum ďáblu.“

Když špehové nic nepřinesli, pozval ho emírův úředník na pilav s bucharskými učenci. Vámbéry pochopil, že jde o zkoušku, a zvolil obranu útokem: sám se začal vyptávat na jemné rozdíly náboženských předpisů a nahlas chválil bucharské učence, že převyšují i ty istanbulské. Prošel. Učenci pak úředníkovi vzkázali, že se jeho zpravodaj hrubě mýlil.

Horší než špehové byla rišta. Tímhle cizopasníkem onemocněl v létě v Bucharě zhruba každý desátý a místní to brali asi jako my rýmu. Nejdřív to na noze zalechtá, pak se objeví skvrna a z ní vylézá červ podobný nitce, často loket dlouhý. Několik dní se opatrně navíjí na navijadlo. Když se přetrhne, zanítí se to a místo jednoho jich vyleze šest až deset.

Vámbéry se toho bál tak, že pil jen teplou vodu a čaj. Důvod byl na místě: vodu do města pouštěli jednou za osm až čtrnáct dní kanálem, a když přitekla, nejdřív se v ní vykoupali lidé, pak koně, krávy a osli a nakonec psi. Teprve potom se zakázal přístup, voda se nechala usadit a pila se.

Město, kam se sjížděly tisíce studentů učit se náboženství, jehož zásada zní, že čistota je dcerou víry.

Vůdce karavany, se kterým měl Vámbéry domluvit zpáteční cestu, sídlil v karavanseráji určeném pro obchod s otroky. Byl to čtverec s třiceti až pětatřiceti celami, který si pronajali tři velkoobchodníci.

Prodávalo se od tří do šedesáti let. Náboženství dovolovalo zotročit jen nevěřící — a Buchara si s tím poradila: za nevěřící byli prohlášeni šíitští Peršané, a kdo byl sunnita, toho bitím donutili, aby se šíitou nazval. Hindy nejdřív obrátili na muslimy, pak na šíity, a teprve pak je směli prodat. Jediný, koho nesměli zotročit, byl Žid — obrali ho o všechno, ale těla se mu nedotkli.

Muž na prodej procházel veřejnou prohlídkou a prodavač ručil za skryté vady. Nejšťastnější hodina otroka podle Vámbéryho nastala, když přešel z rukou obchodníka — ať u nového pána čekalo cokoli, horší než být vystaveným zbožím to být nemohlo.

Cena kolísala podle toho, jak se dařilo nájezdům. Tehdy stál muž v plné síle čtyřicet až padesát zlatých. Po jednom vítězství, kdy zajali osmnáct tisíc perských vojáků najednou, se dal koupit za tři.

Ármin Vámbéry: Dervišem po Střední Asii (1863), kapitoly IX. a X. — český překlad z londýnského vydání Travels in Central Asia (John Murray, 1864), Staré texty.

Travels in Central Asia, London: John Murray, 1864 — původní anglické znění, Project Gutenberg.