Kaftan za čtyřicet hlav

Zákaz, který mohl zabít

Hned první den v poušti si pro Vámbéryho přišli. Vůdce karavany Amandurdi si ho přeměřil a vzkázal mu podmínky: necháš se prohledat, jestli u sebe nemáš kresby nebo dřevěná pera, jaká nosí frengiové — a slíbíš, že si nepovedeš žádné poznámky o kopcích a cestách. Jinak zůstaneš v poušti ležet.

Měl k tomu důvod. Před lety vedl do Chívy evropského vyslance, který si na té jedné cestě zakreslil celou trasu a nevynechal jedinou studnu ani kopec. Chána to rozzuřilo tak, že dva lidi, kteří informace vynesli, dal popravit; sám vůdce vyvázl jen díky přímluvám.

Vámbéry zareagoval jediným způsobem, který v té situaci fungoval: zahrál uraženého. Nahlas, aby to vůdce slyšel, prohlásil, že se nesluší, aby poctivý muž naslouchal opilému Afghánci, který neříká modlitby. S náboženstvím se nežertuje. Jeho druhové se rozpálili tak, že se na udavače málem vrhli.

Zabralo to. Ale podezření rostlo s každým krokem a Vámbéry si pak netroufal ani zeptat, jak se která zastávka jmenuje. To, co si z cesty odnesl, musel vytáhnout ze svých průvodců lstí.

Šli podle slunce a v noci podle polárky, které Turkmeni říkají železný kolík, protože se nehýbe. Velbloudi byli svázaní do dlouhé řady provazem: jeden konec k ocasu zvířete vpředu, druhý k provrtanému nosu zvířete vzadu. Když se jeden zastavil a řada šla dál, trhlo to tomu za ním za nos.

Tempo udávali buvoli, které vůdce vezl chívskému chánovi na léčebné mléko. Jedna z krav byla březí a cestou se otelila. Telátko nemělo sílu jít samo a jediný koš na velbloudu, kam se dalo posadit, byl ten Vámbéryho a jeho přítele hádžího Bilála. Bilál velkoryse uvolnil to své — a Vámbéry pochopil proč, jakmile ucítil svého nového protějšku. Za dva dny tele pošlo.

V noci kervanbašiho přemohl spánek a vůdce v čele zavedl karavanu k solným bažinám u Malého Balchanu. Ty jsou pokryté bílou krustou a od pevné země se nedají rozeznat. Velbloudům začaly ujíždět nohy. Vámbéry seskočil — a stál na zemi, která se pod ním houpala jako loďka.

Museli zůstat stát tři hodiny až do rozednění, v čpavém oblaku sody. Kdyby popošli o kousek dál, mohla země pohltit část karavany.

Při hledání dešťové vody narazili na stopy v písku, došli k ústí jeskyně a Vámbéry uviděl polodivokého muže v gazelí kůži, s dlouhými vlasy a vousem, jak se na ně vrhá se zdviženým kopím. Kervanbaši bez hnutí sklonil zbraň, zamumlal „mír s tebou“ a odešel. „Je to ten, který má na hlavě krev,“ řekl pak.

Byl to uprchlík před krevní mstou. Celé roky bloudil pouští, v létě i v zimě, a nesměl se ukázat člověku na oči.

Voda ve studních po cestě byla slaná, hořká a páchnoucí; Vámbéry ji nedokázal spolknout. To, co mu zbývalo v měchu, se drkotáním velblouda proměnilo v bahno. Nejhorší den přišel u Kahrimana Aty, kde museli sesednout a jít čtvrt hodiny pěšky k hrobu svatého muže, aby splnili náboženskou povinnost - Vámbéry s chromou nohou, vyčerpaný žárem, musel ještě vyprahlým hrdlem řvát modlitby.

Pak doběhl ke studni, nabral si vodu do dlaní. Byla ledová. A tak hořká a slaná, že ji nedokázal polknout. Tehdy prý poprvé pocítil opravdovou úzkost o výsledek celé cesty.

Záchrana přišla od člověka, kterého se předtím bál. Kervanbaši svolal karavanu a rozdal každému asi dvě sklenice vody - měl v poušti léta ukrytou zásobu právě pro tenhle okamžik. Turkmenské přísloví říká, že kapka vody podaná žíznícímu v pustině smyje hříchy sta let.

Spása přišla 24. května v podobě hřmění a pár kapek deště. Následující den našel kervanbaši jezírko dešťové vody. „Su! Su!“ - voda, voda. Od té chvíle měli měchy plné až do Chívy.

Na planině Kaplankyr uviděli k severu obrovský oblak prachu. Všichni sáhli po zbraních; vypadalo to jako útočící jezdectvo. Na padesát kroků zaslechli dusot, jako když tisíc vycvičených jezdců zastaví na povel.

Bylo to nespočetné stádo divokých oslů. Chvíli na karavanu nehybně zírali, pak se otočili a zmizeli k západu.

Před branou Chívy Vámbéry věděl, co mu hrozí. Chán platil za krutého i mezi Tatary a cizince pochybného původu dával rovnou zotročit; jeden Ind, který tvrdil, že je knížecího rodu, zrovna tahal dělové lafety. Smrt mu podle vlastních slov plula před očima už tři měsíce.

Ve městě ho ale vítali jako světce. Lidé jim podávali nahoru chléb a sušené ovoce, líbali mu ruce, nohy a dokonce ty hadry, co na něm visely. Takový zástup poutníků Chíva léta neviděla.

Idylu přerušil afghánský udavač, který u celnice zvolal, že do Chívy přivedli tři zajímavé čtvernožce a jednoho nemenšího zvědavce dvounohého. Čtvernožci byli buvoli. Kolem se rozneslo šeptání: špeh, frengi, Rus.

Vámbéry měl připravený tah. Cestou si zjistil, kteří Chívané pobývali v Istanbulu, a jedním z nich byl Šukrulláh baj, deset let vyslanec u sultánova dvora. Vámbéry si ho matně pamatoval z jednoho domu.

Přišel k němu jako efendi z Istanbulu a spustil v istanbulském nářečí. Stařec před sebou viděl žebráka v hadrech, zohaveného sluncem - a přesto se nezastavil v dotazech na své známé v metropoli a na poměry v říši. Vámbéry mu na všechno odpověděl. Když se ho ptal, co ho sem přivedlo z toho ráje na zemi, povzdechl si: „Ach, pír!“ a položil si ruku na oči. Tím bylo řečeno vše: je to učedník dervišského řádu, poslaný svým představeným na cestu, kterou musí vykonat i za cenu života.

Druhý den přišel dvorní úředník s darem a vzkazem, že chán chce požehnání od derviše. Vámbéry před Seída Muhammada chána předstoupil v hadrech - nabízené čisté košile od přátel odmítl s poznámkou, že počká, až ho oblékne sám chán.

Odříkal modlitbu, vyměnil si s panovníkem stisk rukou a odpovídal na otázky. Nabídnutých dvacet dukátů odmítl: derviš prý hřeší, když schovává peníze. Osla přijal, ale vyprosil si bílého, protože to prý předepisuje svaté přikázání pro poutě. Na dotaz, z čeho žije, odpověděl, že ho svatý dech jeho představeného udrží čtyři pět dní bez jídla.

Zabralo to dokonale. Chán mu přiznal denní stravné a Vámbéry si mohl chanát projít, kudy chtěl. Večer mu prý ještě dlouho plul před očima obraz toho panovníka — hluboko zapadlé oči, bílé rty, chvějící se hlas.

Při druhé audienci ho nechali předvést krasopis. Vámbéry napsal chánovi oslovení plné istanbulských titulů a vložil do něj dvě přísloví: že všichni krásní písaři jsou blázni a že každá chyba, která se zalíbí králi, je ctnost. Chána to potěšilo. Ministr, který sám platil za kaligrafa, byl podle Vámbéryho příliš tupý, aby si všiml sarkasmu.

Cestou od chána musel Vámbéry přejít nádvoří, kam přivedli zajatce z tažení proti Čaudorům. Bylo jich asi tři sta, v hadrech, několik dní o hladu, podle jeho slov vypadali, jako by právě vstali z hrobů.

Rozdělili je na dvě skupiny. Ti do čtyřiceti let měli být prodáni do otroctví nebo rozdáni jako dary; odváděli je svázané po deseti patnácti železnými kruhy na krku. Starší čekali na trest, který určil chán.

Osm starců si na pokyn popravčího lehlo na záda. Svázali je a popravčí jim jednomu po druhém klečel na hrudi a vyloupával oči. Po každém z nich si otřel nůž do bílé brady toho, koho právě oslepil. Oslepení pak tápali kolem sebe, naráželi do sebe hlavami a sesouvali se na zem.

Vámbéry píše, že ta vzpomínka ho bude nutit zachvět se, dokud bude žít. Zároveň dodává kontext, který tu krutost nijak neomlouvá, jen vysvětluje: předešlou zimu Čaudorové přepadli uzbeckou karavanu o dvou tisících velbloudech, obrali cestující o jídlo i šaty a nechali je v poušti; ze šedesáti jich přežilo osm.

U pokladníka, kam si šel pro stravné, viděl Vámbéry rozdělovat chaláty, čestná roucha pro vojsko. Mluvilo se o nich jako o čtyřhlavých, dvanáctihlavých, dvacetihlavých a čtyřicetihlavých. Ptal se proč - žádné hlavy na nich vyšité nebyly.

Protože nejjednodušší kaftan je odměna za čtyři uťaté hlavy nepřátel a ten nejkrásnější za čtyřicet.

Druhý den to viděl na vlastní oči. Z tábora přijelo asi sto jezdců, každý s nejméně jedním zajatcem přivázaným k sedlu nebo k ohonu koně — mezi nimi ženy a děti — a s pytlem za sebou. Jezdec zajatce odevzdal jako dar, pak pytel rozvázal, chytil ho za spodní rohy a vysypal hlavy před účtaře, jako by sypal brambory. Ten je kopanci shrnoval na jednu velkou hromadu o několika stovkách kusů. Každý dostal stvrzenku na počet odevzdaných hlav. Za pár dní byl výplatní den.

Právě tady, píše Vámbéry, strávil nejpříjemnější dny celé své cesty. Lidé ho zasypávali dary, aniž o ně žebral; to nejlepší rozdával chudším druhům a sám si nechával to nejhorší, jak se na derviše sluší.

Z Chívy odcházel vybavený oslem, penězi, šaty i zásobami. Před ním byla Buchara - město, kterého se ze všech bál nejvíc.

Ármin Vámbéry: Dervišem po Střední Asii (1863), kapitoly VII. a VIII. — český překlad z londýnského vydání Travels in Central Asia (John Murray, 1864), Staré texty.

Travels in Central Asia, London: John Murray, 1864 — původní anglické znění, Project Gutenberg.