Podívejte, jak je ten hádží bílý

Vyrazili 28. března 1863 z karavanseráje v Teheránu. Vámbéryho čekalo první překvapení: to, co jeho druhové nosili ve městě, byly jejich sváteční šaty. Na cestu si vzali ty pravé — tisíc cárů převázaných provazem kolem pasu. Včera si mezi nimi připadal jako žebrák, dnes jako král v královském hávu.

Karavanu tvořili samí chudáci. Imám hádží Bilál se dvěma adoptivními syny. Hoch, kterému na cestě zemřel otec a vracel se domů jako sirotek. Žebrák, co řemeslo zdědil po tátovi. Brusič nožů, který se při broušení dostal do Istanbulu, do Mekky, do Tibetu, do Kalkaty a dvakrát do kazašských stepí. A čtrnáctiletý chlapec, kterému v hamadánském sněhu omrzly nohy a který se pak celou cestu do Samarkandu trápil.

Dva z nich měli osmdesát dukátů, a proto se jim říkalo bohatí. Koupili si jednoho koně dohromady — jeden jel, druhý šel pěšky.

Přes pohoří Elborz šel Vámbéry většinou pěšky; koně půjčoval těm, co neměli. Zpívali přitom náboženské hymny a on křičel s nimi, jak nejhlasitěji uměl. Starší poutníci to kvitovali: hádží Rešíd je pravý derviš, z toho se dá udělat všechno.

Za průsmykem se vyprahlá Persie rázem změnila v Mázandarán — pralesy, zeleň, pomerančové a citronové zahrady. U studánky v zimostrázovém lese jeho mladí druhové narazili na dva tygry. Šakalové je pak obtěžovali celou noc; Vámbéry se bránil rukama i nohama, aby mu neodnesli pytlík s chlebem nebo botu.

Jeho průvodcům ta krása vadila z jiného důvodu. „Jak je to divné,“ posteskl si hádží Bilál, „že všechna krásná místa v přírodě padla do rukou nevěřících.“

V pobřežním Karatepe se mu světnice zaplnila zvědavci, kteří si ho rovnou nahlas přeměřili: ubohost jeho šatu moc nesedí k jeho rysům a pleti. Derviš to není. Nejspíš je to příbuzný sultánova vyslance — a všichni uctivě vstali.

Hádží Bilál to vyřešil elegantně: ano, je to efendi, sultánův úředník, jenže se z božího vnuknutí odvrátil od světských marností. Proti božímu vnuknutí nemůže pravověrný nic namítat, i kdyby si myslel své. Zbývá jen říct „Mašalláh“ a mlčet.

10. dubna se nalodili na turkmenskou plachetnici — nacpaní ve dvou řadách jako sledi, protože střed lodi musel zůstat volný pro posádku. V noci na něj padali spící sousedi z obou stran a on je nesměl vzbudit; byl by to hřích.

Druhý den dopluli k Ašuradě, nejjižnější ruské državě v Asii. Tam Rusové kontrolovali každé turkmenské plavidlo, jestli nemá na palubě zajatce nebo zbraně. A tady hrozilo Vámbérymu to jediné, čeho se bál víc než lupičů: že ho jako Evropana poznají Evropané. Ne kvůli krutosti — Rusové by mu neublížili. Ale odhalili by ho, zkusili by ho odvrátit od cesty, a hlavně by se to rozkřiklo mezi Turkmeny.

Měl štěstí dvakrát. Byla velikonoční neděle, takže prohlídka byla jen formální. A loď se k Rusům natočila tak, že na něj důstojníci viděli jen zezadu. Přesto zaslechl, jak jeden z nich poznamenal: podívejte, jak je tenhle hádží bílý.

To byla jediná poznámka, která o něm padla. Pak byli pryč.

V Gömüštepe, stanovém táboře Jomutů u ústí Gorgánu, se na poutníky seběhly ženy, děti i psi. Každý se chtěl dotknout lidí, na kterých ještě ulpíval prach Mekky. Před stanem hlavního duchovního se pak strhla hádka o to, kdo si kterého hosta odvede k sobě — ne kdo se mu vyhne, ale kdo ho dostane.

Náčelník Chandžan si nechal Vámbéryho a hádžího Bilála pro sebe. Hostům prý Turkmen nikdy nedovolí odejít s prázdnou a nikdo si nesmí dovolit zkřivit jim vlas na hlavě; o to se postará celý rod.

Hned nazítří dostal Vámbéry od hádžího Bilála lekci: teď už musíš být derviš tělem i duší. Rozdávej fátihu, požehnání. Dávej nemocným „svatý dech“. A nikdy nezapomeň přitom natáhnout ruku — všichni vědí, že z toho derviš žije.

Zabral to dokonale. Za pět dní měl Vámbéry vlastní zástup nemocných, žehnal jim, psal jim talismany a vybíral honorář. Jeden místní učenec s ním luštil turecký výklad Koránu a pak ho všude chválil. Druhý prohlásil, že z Vámbéryho tváře září pravé světlo islámu — proto je tak bílý. Když se v Gömüštepe stavěla první zděná mešita, byl to právě Vámbéry, kdo jim kompasem určil směr k Mekce.

Stavěli ji z cihel vylámaných ze starých hradeb, které místní připisovali Alexandru Velikému. Základy nepoložili žádné.

Večeři mu do stanu přinesl perský otrok, těžce obtížený železy. Ten zvuk slyšel v každém stanu Turkmena, který si dělal nárok na vážnost — i Chandžan měl dva, oba kluky kolem dvaceti.

Zajatci chodili v cizích hadrech, v okovech, které jim rozdíraly kotníky, a na noc jim navíc dávali na krk železný kruh přivázaný ke kolíku, aby bylo slyšet každý pohyb. Naděje byla jediná: že rodina sežene výkupné. Jinak se šlo na trh do Chívy nebo Buchary.

Vámbéry nesměl dát najevo nic. Jednomu zajatci napsal dopis domů s prosbou, ať prodají ovce i dům. Jinému chtěl nenápadně podat šálek čaje — a protože zrovna v tu chvíli někdo vstoupil do stanu, musel předstírat, že na něj jen kývl, a dát mu místo čaje pár ran.

Jeho vlastní druhové, kteří otroctví ze své země neznali, byli zděšení. Peršané jsou sice kacíři a cestou je trápili, říkali si, ale tohle už je moc.

Každou noc se od pobřeží ozval výstřel: vrátila se pirátská loď s kořistí. Ráno za nimi Vámbéry chodil vybírat desátek, který lupiči odváděli dervišům — a při té příležitosti se díval na nové zajatce.

Jeden karakči (karakchi , qaraqči - turkicko-perský termín pro lupiče, zbojníka nebo nájezdníka) je pohostil poté, co sám pěšky zajal tři Peršany a osm mil je hnal před sebou. Dal jim z lupu dva krany (stříbrné perské mince z 19. století) pro církev a zářil štěstím, když mu nad tím zazpívali požehnání.

Když se z nájezdu do Persie vrátili mladíci s deseti ukradenými koňmi, čekal na ně celý tábor mlčky, se zatajeným dechem, jako doma na vítěze turnaje. Starší prohlíželi kořist, mladí si utírali pot. Vámbéry přiznává, že i při vší hrůze z toho řemesla se na ně díval se zvláštním zalíbením.

Hostitelem mu pak byl Kulchan, „šedivý vous“ těch lupičů. Na pečeti měl napsáno „sofi“ — asketa. Vámbéry ho jednou pozoroval, jak sedí mezi učedníky a vykládá jim, jak je předepsáno zkracovat knír a provádět svatá očišťování. Muž, který rozbil štěstí nespočtu rodin.

Cestou z Gömüštepe k Atreku projížděli bažinami zarostlými rákosím, kde se potulovala stáda divokých prasat. Vámbérymu se kůň najednou vzepřel, skočil stranou — a on i jeho spolujezdec leželi na zemi. Dopadli rovnou na dvě selata. Jejich matka stála pár kroků od nich a cenila kly; vrhla by se na ně, nebýt mladého Turkmena, který jí nastavil do cesty kopí.

Když mu přivedli uprchlého koně, dostal od Kulchanova syna útěchu: může se považovat za šťastného. Smrt od divokého prasete prý posílá i toho nejnábožnějšího muslima na onen svět jako nečistého — a tu nečistotu by nesmylo ani sto let v očistném ohni.

Nejsilnější scénu zažil ve stanu starého Turkmena jménem Alláh Nazr, kde přespali cestou k řece Atreku. Hostitel měl jednu jedinou kozu. Zabil ji.

Pak si z ní nenechal ani kousek. Rohy a paznehty dal pohaněči na odřeniny velbloudů, kůži stáhl vcelku, nasolil, usušil na slunci a dal Vámbérymu jako měch na vodu. Druhý den sehnal ještě chleba, který v jeho stanu nebyl k vidění celé týdny. A zatímco hosté jedli, seděl naproti nim a v pravém slova smyslu plakal radostí.

Do karavany se přilepil afghánský kuřák opia Emír Muhammad z Kandaháru. Ten viděl v životě dost Evropanů na to, aby Vámbéryho odhadl podle obličeje — a začal po táboře vykládat, že ten učený hádží je převlečený frengi, Evropan.

Vámbéry to poznal až podle chování vůdce karavany, který ho jako jediného z poutníků přijal mrazivě: „Tohoto hádžího už znám.“ Afghánec měl svůj důvod: pokládal ho za tajného vyslance se skrytými poklady a počítal, že ho jednou oloupí, protože bude mít pořád po ruce hrozbu udáním.

U Atreku se karavana dala dohromady: osmdesát velbloudů, čtyřicet cestujících, z toho šestadvacet neozbrojených poutníků. Vámbéry si vyjednal koš zavěšený na boku velblouda — se svou chromou nohou by čtyřicet pochodů ve dřevěném sedle nevydržel. V druhém koši jel hádží Bilál.

Atrek byl poslední sladká voda na dvacet dní. Vámbéry si ji naléval bezstarostně, dokud ho druhové neopravili: v poušti je každá kapka vody život a má se opatrovat jako zřítelnice oka.

Pak se rozloučili s průvodem, zazněly výstřely na rozloučenou a karavana zamířila na sever.

Za tři dny měla být další studna.

Ármin Vámbéry: Dervišem po Střední Asii (1863), kapitoly III.–VI. — český překlad z londýnského vydání Travels in Central Asia (John Murray, 1864), Staré texty.

Travels in Central Asia, London: John Murray, 1864 — původní anglické znění, Project Gutenberg.