Efendi s chromou nohou

Do Teheránu dorazil Ármin Vámbéry 13. července 1862, polomrtvý vedrem. Karavanník (kervanbaşı) nakonec změnil denní pochody na noční, jenže v nočním chladu usínali všichni. Orientálec podle Vámbéryho spí sladce na koni, na velbloudu, na mulovi i na oslu — natažený tak, že se nohama skoro dotýká země, hlavu opřenou o krk zvířete. Kdo to ještě neuměl, nechával se k sedlu přivázat provazy, aby ve spánku nespadl na ostré kameny. Vámbéry to neuměl, a tak celé noci pozoroval souhvězdí Plejád a čekal, až vyjde jitřenka.

Město, které uviděl za úsvitu, bylo podle něj „v celé své nahé bídnosti“ hlavní město Persie. Branou Derváze No se protlačil mezi osly, velbloudy a muly a křičel přitom ze všech sil „chaberdár!“ — pozor.

Narodil se roku 1832 jako Hermann Wamberger u Bratislavy, do chudé židovské rodiny. Otec mu zemřel, když mu byl rok. Školu musel pro chudobu opustit a živil se jako domácí učitel. Jazyky se naučil skoro všechny sám: k maďarštině, němčině, slovenštině a jidiš si přibral hebrejštinu, latinu, francouzštinu i slovanské jazyky. Uvádí se, že jich ovládal přes dvacet.

Roku 1857 odešel do Istanbulu. Několik let žil v tureckých domácnostech a osvojil si nejen osmanskou turečtinu, ale i způsoby, oděv a modlitby — tak dokonale, že platil za efendiho, za pána. To ho později zachránilo. Nejednou.

Na cestu se vydal kvůli jazykovědě. Chtěl na místě zjistit, jak blízko má maďarština k turkickým jazykům. Za tím účelem se nechal poslat do krajů, kde Evropanům uřezávali hlavu.

Do Střední Asie se chtěl dostat přes Herát. Jenže afghánský emír Dóst Muhammad zrovna obléhal svého zetě v Herátu, karavany tudy teď neprocházely a Evropan by takovou cestu podle Vámbéryho neustál ani v době míru. Odložil cestu do března, mezitím se vypravil do Šírázu a vrátil se do Teheránu v lednu 1863.

Bydlel na tureckém vyslanectví u Hajdara efendiho, kde dodržovali starý zvyk podporovat chudé sunnitské poutníky, kteří procházeli šíitskou Persií a od Peršanů nedostali ani vindru. Vámbéry s nimi trávil hodiny — pro jeho jazykovědu to bylo zlato. Po karavanserájích se rozkřiklo, že jakýsi Rešíd efendi jedná s derviši jako s bratry a sám je možná přestrojený derviš. Chodili pak nejdřív k němu a teprve potom k vyslanci.

Derviš je muslimský mystik, člen některého ze súfijských bratrstev. Mnozí žili v klášterech, ale celá řada jich putovala od města k městu, živila se almužnou a nic vlastního neměla; chudoba a cesta patřily k jejich zbožnosti podobně jako u středověkých žebravých mnichů. Lidé jim dávali jíst a nocleh a nikdo se nepozastavoval nad tím, že přicházejí odjinud.

Pro Evropana, který se chtěl dostat tam, kam Evropané nesměli, to byla ideální maska. Derviš smí být cizinec, smí mluvit s přízvukem, smí nevědět, jak to u vás chodí — a smí být chudý jako kostelní myš, aniž to kohokoli překvapí.

Ráno 20. března 1863 k němu přišli čtyři hádžíové, poutníci vracející se z Mekky, se stížností: Peršané z nich v Hamadánu vymáhali zvláštní daň za to, že jsou sunnité. Chtěli, aby je představil vyslanci. Peníze nechtěli, jen aby jejich bratři mohli napříště k svatým místům bez obtěžování. Vámbéryho to překvapilo — čekal cokoli, jen ne nezištnost.

Mluvčím byl hádží Bilál z Aksu, dvorní imám čínského guvernéra, dvojnásobný hádží s obrovským bílým turbanem. Vedl čtyřiadvacetičlennou karavanu, která se chtěla dostat domů do Kokandu a Kašgaru, a zrovna řešili kudy. Cesty byly čtyři; dvě drahé, dvě nebezpečné.

A Vámbérymu došlo, že tihle lidé jsou jeho jízdenka.

Vědecký cíl uvést nemohl. Orientálec podle něj žízni po vědění nerozumí a nevěří, že existuje; pán, který se bez zisku vydává do takového nebezpečí, by byl směšný, nebo rovnou podezřelý. Sáhl tedy k tomu, co sám nazval obelháním, jehož by se byl jinak zdráhal: vyprávěl jim, že touží spatřit svaté muže Chívy, Buchary a Samarkandu, jediný nepošpiněný zdroj islámské ctnosti, a že proto přijel až z Turecka.

Zabralo to dokonale. Tataři prohlásili, že teď už mají jistotu - je derviš. A nabídli mu, že budou nejen jeho přáteli, ale i sluhy. S jedním dodatkem od hádžího Bilála: na té cestě se celé týdny nenajde dům, chleba ani kapka vody; může být zabit, zajat a prodán, nebo zaživa zasypán pískem. Ať si to rozmyslí.

Rozmyslel si to tak, že požádal Bilála o školení, jak vypadat a chovat se jako oni. Dostal instrukce: oholit hlavu, vyměnit turecko-evropský oděv za bucharský a obejít se bez ložního i osobního prádla a všeho podobného přepychu. Hotov byl za chvíli - výstroj měla být skrovná.

Pak šel na návštěvu do karavanseráje, kde jeho druhové bydleli po čtrnácti a deseti v jedné kóji. Připadaly mu jako doupata špíny a bídy a ten dojem ho podle vlastních slov nikdy neopustil. Nabídli mu zelený čaj; vypil celou velkou mísu bez cukru a druhou si už vyprosil odpustit. Objímání bylo horší než čaj: s tím šatem a všemi těmi pachy musel svádět vnitřní boj.

Pak se usedlo do kruhu a vybírala se cesta. Kratší vedla přes Merv územím Tekků, nejdivočejších z Turkmenů, kteří by podle Vámbéryho prodali do otroctví i samotného Proroka. Druhá vedla přes Jomuty, lid poctivý a pohostinný — ale čtyřicet pouštních stanic bez jediného pramene sladké vody. Vybrali poušť. Hádží Bilál to zpečetil modlitbou: lepší se potýkat se zlobou živlů než se zlobou lidí. Všichni zvedli ruce, chytili se za vous a řekli amen.

Strašili ho osudem Stoddarta a Conollyho, britských důstojníků, které dal bucharský emír roku 1842 setnout na náměstí jako vyzvědače. Moorcroftem, který zemřel na zpáteční cestě v Andchoji. Francouzem de Blocquevillem, kterého Tekkové zajali a pustili až za deset tisíc dukátů. Nic z toho s ním nehnulo; viděl v tom jen náhodu.

Bál se něčeho jiného: že na to nemá fyzicky. Měl chromou nohu a věděl, že se rychle unaví — a většinu té cesty se chodí pěšky.

Z Teheránu odešel koncem března 1863. Tajemství svěřil jen dvěma lidem. Evropané ve městě si mysleli, že jede do Mašhadu.

Jel k turkmenské poušti.

První díl seriálu o Vámbéryho cestě roku 1863, šest pokračování podle jeho cestopisu Dervišem po Střední Asii. Druhý díl vede z Teheránu ke Kaspickému moři, mezi Turkmeny a na okraj Velké pouště.

Ármin Vámbéry: Dervišem po Střední Asii (1863), kapitoly I. a II. a ediční úvod — český překlad z londýnského vydání Travels in Central Asia (John Murray, 1864), Staré texty.

Travels in Central Asia, London: John Murray, 1864 — původní anglické znění, Project Gutenberg.