Článek
Druhého července 1652 za svítání narazila armáda prince de Condé u pařížského předměstí Saint-Antoine na královské vojsko. Velel mu vikomt de Turenne, vedle Condého nejlepší vojevůdce země — a ještě rok předtím rebel jako on. Condé byl v pasti: před ním Turenne, za ním hradby Paříže a brány zavřené. Město se do té války plést nechtělo.
Condého mohl zachránit jediný člověk s dost velkým jménem, aby mu Paříž otevřela — Gaston Orleánský, králův strýc a vůdce vzbouřených princů. Ten ale zůstal doma. Poslal vzkaz, že je nemocen.
Místo něj šla jeho pětadvacetiletá dcera.
Oč se tehdy bojovalo
Francii bylo zle z vlastní války. Boj se Španělskem stál peníze, peníze se braly na daních a daně platilo hlavně měšťanstvo. Když pařížský parlament roku 1648 odmítl nové daňové edikty zaregistrovat a začal žádat reformy, nechal Mazarin jeho vedení zatknout. Paříž postavila barikády a dvůr z města utekl.
Vládl totiž kardinál. Ludvíku XIV. byly při nástupu na trůn čtyři roky a za něj rozhodovala jeho matka Anna Rakouská s Mazarinem. Šlechta, kterou předtím zkrotil Richelieu, v tom viděla příležitost dostat se zpátky ke slovu.
První fáze, vzpoura parlamentu, skončila smírem v březnu 1649. Druhá byla horší: v lednu 1650 dal Mazarin zavřít prince de Condé, nejlepšího francouzského vojevůdce, a ten se po propuštění postavil proti vládě se zbraní v ruce — zčásti s pomocí Španělska, proti kterému předtím vyhrával bitvy.
Tomu všemu se říkalo Fronda, podle praku, kterým pařížští uličníci rozbíjeli okna. Původně to byla nadávka.
A platilo o ní jedno: proti králi nebyl nikdo. Lidé na ulicích volali „Ať žije král, a pryč s Mazarinem!“ a mysleli to vážně. Královi bylo třináct, nerozhodoval o ničem — a vzbouřenci tvrdili, že ho z kardinálova vlivu osvobozují.
Jedna rodina v tom byla hned nadvakrát: Turenne byl mladším bratrem vévody de Bouillon, který se deset let předtím účastnil spiknutí Cinq-Marse proti Richelieuovi. Bratr tehdy sázel na Španěly, mladší teď velel královskému vojsku.
Ach, ta nemoc
Anne Marie Louise Orleánská, zvaná Mademoiselle, přišla za otcem do Lucemburského paláce. Hrabě z Fiesque jí cestou řekl, že Monsieurovi je zle.
„Myslela jsem, že vás najdu v posteli; hrabě z Fiesque mi řekl, že je vám zle,“ řekla mu na uvítanou. Otec odpověděl: „Nejsem tak nemocný, abych v ní ležel, ale jsem dost nemocný na to, abych nevycházel.“
Prosila ho, ať nasedne na koně a jede Condému na pomoc. Odmítl každý její argument. Když viděla, že nepořídí, požádala ho aspoň, aby si lehl — ať tedy nemocného buď hraje, nebo jedná. Neudělal ani jedno. Nepřesvědčily ho ani její slzy.
Jela tedy sama. Na radnici vyjednala, že vojsko smí do města, a dostala k tomu čtyři sta mušketýrů a dva tisíce měšťanů. Cestou projížděla mezi raněnými; mezi nimi i vévoda de La Rochefoucauld, kterého toho dne střelili do hlavy a který se pak celý rok bál, že přijde o zrak. O třináct let později vydal Maximy, sbírku stručných vět o tom, že za lidskými ctnostmi se obvykle skrývá sobectví.
Nebylo to poprvé, co dělala to, na co se otci nechtělo.
Brána, kterou jí nechtěli otevřít
O tři měsíce dřív, v březnu 1652, bylo třeba zajistit pro vzbouřené prince Orléans. Gaston tam jet odmítl a poslal dceru.
Město si to mezitím rozmyslelo. Ještě než dorazila, poslali jí vzkaz, ať nejezdí, a chtěli zpátky dopis, kterým ji pozvali. U brány Bannière, zavřené a zatarasené, čekala tři hodiny. Kapitán stráže jí oznámil, že nemá klíče.
Do pamětí si předtím zapsala, co si o takové situaci myslí: „Jestliže mi napoprvé odepřou bránu, nedám se odradit: snad zvítězí vytrvalost.“
Řekla, že se tedy brána vylomí.
Dva lodníci se nabídli, že vylomí jinou, bránu Brûlée dole na nábřeží. Zaplatila jim. Pak vylezla na hliněný pahorek, prodrala se živými ploty a trním, ke zdi ji dopravili po dvou lodích svázaných jako most a nahoru vyšla po žebříku, kterému chyběla příčka. Z brány vypáčili dvě prkna. Lokaj ji přenesl přes bláto a prostrčil tou dírou dovnitř.
Jakmile stála v bráně, spustily bubny a kapitán stráže jí podal ruku. Řekla mu: „Budete rád, že se budete moci chlubit, že jste mě vpustil dovnitř.“
Dva muži ji pak nesli ulicemi na dřevěném křesle. Po chvíli je zastavila a slezla — prý umí chodit.
Dodává k tomu jednu věc, kterou by si vymýšlet nemusela. Před cestou jí astrolog předpověděl, že jí to v tomhle období půjde, a ona si z toho dělala legraci, že bude nejspíš buď vylamovat brány, nebo lézt po hradbách. Nakonec dělala obojí.
Co s městem udělala
Druhý den šla pěšky na mši a pak na most, aby bylo vidět, kdo ve městě velí. Lid volal: „Ať žije král, princové, a pryč s Mazarinem!“
Na radnici pak mluvila k městské radě. Prohlásila, že jedná jménem Monsieura, žádala, aby město neotevřelo bránu králově vojsku, a nařídila, že královští důstojníci musí z města do čtyřiadvaceti hodin. Rada odpověděla: „Všechno, co se bude líbit Mademoiselle, se musí udělat, a ať pan Princ přijede.“
Pak vládla. Vojáky zavřené ve vězení na radnici pustila zpátky k armádě. Královské výběrčí daní vzala pod ochranu, aby mohli dál vybírat — „vždycky jsem věřila, že je třeba v každé době dávat císaři, co je císařovo“ — a peníze pro sebe odmítla. Rolníkům nechala vrátit ukradený dobytek. Když se na poradě pohádali vévodové de Nemours a de Beaufort a tasili meče, rozdělila je.
Od otce dostala dopis: „Zachránila jste mi Orléans a zajistila Paříž.“
Děla na Bastile
Zpátky k druhému červenci. Condé se u Saint-Antoine bil sedm nebo osm hodin proti přesile, sám chodil opravovat barikádu. I nepřátelé o něm podle ní toho dne říkali, že „kdyby nebyl ďábel, nemohl by lidsky vzato udělat všechno, co udělal“.
Vojsko bylo v městě, ale ustupovalo a královská jízda mu byla v patách. Mademoiselle tedy šla do Bastily. Nechala přesunout děla, namířit je na královské vojsko — a při ústupu padly dvě nebo tři salvy.
Zabraly. Postup se zastavil a nepřátelská jízda ztratila řadu jezdců. Mezi padlými toho dne byl i Mancini, Mazarinův synovec, a markýz ze Saint-Mesgrin. Dvůr se stáhl do Saint-Denis.
Ve svých pamětech to píše bez vytáček: byly to „dvě nebo tři salvy z děl, jak jsem to nařídila“.
Jenže pozor na to, komu věřit
Tahle věta má háček a ediční poznámky k českému vydání ho nezastírají. Jiní svědci mluví o větším počtu výstřelů než o dvou nebo třech. A sama Mademoiselle později tvrdila, že na její rozkaz střílení nebylo.
Takže máme autorku, která v pamětech přiznává rozkaz, jinde ho popírá, a svědky, podle nichž se střílelo víc. Pro čtenáře je to spíš bonus než vada: jedna z nejslavnějších scén francouzského sedmnáctého století stojí na výpovědi, kterou si její vlastní původkyně dvakrát rozmyslela.
Co ji to stálo
Hodně. Mazarin to okomentoval tak, že tou ranou z děla Mademoiselle zastřelila svého manžela — mínil Condého, který tehdy připadal v úvahu jako ženich. Horší bylo, že si samotnou účastí ve Frondě zavřela cestu ke sňatku s Ludvíkem XIV., o kterém snila.
Králi, za kterého se chtěla provdat, bylo třináct. Jí pětadvacet.
Král ji poslal pryč. Na své panství Saint-Fargeau odjela do vyhnanství, které trvalo do roku 1657.
Byla přitom nejbohatší dědičkou Francie — pět vévodství, dauphiné auvergnské a suverénní knížectví Dombes — a Saint-Simon ji na pohřbu označil za nejbohatší princeznu Evropy. Vdaná nebyla nikdy. V roce 1670 jí Ludvík XIV. sňatek s hrabětem de Lauzun nejdřív povolil a vzápětí souhlas odvolal; Lauzuna pak nechal na deset let zavřít. Vykoupila ho tím, že roku 1681 prodala knížectví Dombes a hrabství Eu.
Zemřela 5. dubna 1693 ve věku pětašedesáti let.
Prameny
Anne Marie Louise Orleánská, Paměti Mademoiselle de Montpensier, díl I: Mládí a Fronda, kapitoly X, XI a XIII, Staré texty.
