Věděl o spiknutí a mlčel. Richelieu ho dal stít.

Dvanáctého září 1642 sťali v Lyonu na place des Terreaux dva muže. Prvnímu bylo dvaadvacet let, byl oblíbencem krále Ludvíka XIII. a nosil titul Monsieur le Grand. Druhému bylo osmatřicet, byl soudce, syn nejslavnějšího francouzského historika — a nespiknul se vůbec. Jen o spiknutí věděl a neohlásil ho.

O obou píše ve svých pamětech Anne Marie Louise Orleánská, tehdy patnáctiletá. Měla k tomu blízko víc, než by jí bylo milé: muž, jehož výpověď je podle ní poslala na popraviště, byl její vlastní otec.

Henri Coiffier de Ruzé, markýz de Cinq-Mars, se narodil roku 1620. Jeho otec, maršál d’Effiat, byl superintendantem financí a blízkým přítelem kardinála Richelieua; když roku 1632 zemřel, ujal se kardinál chlapce sám. V březnu 1638 z něj byl velmistr královské garderoby, o rok později velký štolba Francie — Monsieur le Grand.

Mademoiselle to shrnuje bez ozdob: „Pan kardinál Richelieu umístil ke králi pana z Cinq-Mars.“ A hned dodává, k čemu to bylo: kardinál „posloužil si jím k tomu, aby od dvora vyhnal paní z Hautefortu a Chemerault“ — ženy, na kterých králi záleželo.

Richelieu měl za to, že mladíka udrží v hrsti. Mýlil se. Oblíbenec začal na krále tlačit, aby mu dal skutečné postavení, nabízené úřady mimo Paříž odmítal — a nakonec usiloval o to, aby kardinál odstoupil, nebo přišel o život. Jak se tenkrát pokoušel získat na svou stranu kapitána mušketýrů Trévilla a co mu ten odpověděl, jsem psal zde.

Aby bylo jasné, jaká to byla práce, stojí za to přečíst si, jak Ludvíka XIII. popisuje právě Anne Marie Louise Orleánská. Je to portrét, který se do učebnic nedostal.

„Hon byl jednou z největších králových zálib,“ píše, a dodává, že „na zpáteční cestě usedal král do mého kočáru mezi paní z Hautefortu a mne.“ Na venkovských svačinách obsluhoval dámy sám a jedl až po nich — „obsluhoval nás skoro všechny.“ Většina árií, které se u dvora zpívaly, byla podle ní jeho skladbou; psal si k nim i slova a jejich námětem byla vždycky paní z Hautefortu. „Když měl dobrou náladu, bavil nás velmi příjemně o všech věcech.“

A když dobrou náladu neměl? „Sedl si do kouta, kde nejčastěji zíval a usínal.“ Mademoiselle to uzavírá větou, která o tom dvoře řekne víc než celá kapitola: „Byla to melancholie, která mrazila všechny.“

V takových dnech trávil král většinu času tím, že „sepisoval, co řekl paní z Hautefortu a co ona mu odpověděla“. Po jeho smrti prý královna v jeho skříňce našla obsáhlé záznamy sporů s jeho milenkami.

Tohoto muže měl Cinq-Mars bavit, hlídat a pro kardinála držet v klidu.

Třináctého března 1642 podepsal Cinq-Mars tajnou smlouvu se španělským králem Filipem IV. Ve hře byl i králův mladší bratr Gaston Orleánský a vévoda de Bouillon, kníže sedanský.

Podmínky stojí za přečtení. Francie se měla vzdát všech pevností dobytých na Španělsku — tedy vrátit, co vybojovala za patnáct let války. Španělé za to měli složit 400 000 écu a shromáždit u Sedanu asi dvanáct tisíc pěších a pět tisíc jezdců; Bouillon jim měl otevřít cestu do země. Mír se Španělskem měl uzavřít Gaston místo krále a opustit přitom spojenectví se Švédskem a s německými protestantskými knížaty. Za Gastona smlouvu podepsal Fontrailles, za Španělsko hrabě-vévoda Olivares.

Proti králi to namířené nebylo. Spiklenci chtěli kardinála — v Lyonu ho měli zajmout a v krajním případě zabít. O sesazení Ludvíka XIII. nepadlo slovo.

A Cinq-Marsova vlastní cena? Vévodský titul a pairství. Chtěl je kvůli ženě: jako pouhý markýz neměl na Louise-Marii de Gonzague. Dvaadvacetiletý oblíbenec nabídl Španělsku patnáct let válečných zisků za titul, který mu měl otevřít cestu ke sňatku. Ironie té volby: tutéž Louise-Marii měl před patnácti lety dostat Gaston Orleánský, a sňatek tenkrát zakázal sám Ludvík XIII.

Jak napjatá doba to byla, prozradí jedna scéna z pamětí. V únoru 1642 odjíždí král do Roussillonu a nechává za sebou v Saint-Germainu královnu s dětmi: „Král odjel z Paříže na cestu do Roussillonu v únoru roku 1642.“ Na stráž mají „jen jednu kompanii pluku francouzských gard“. A kapitán Montigny dostává zvláštní pokyn — „dal mu král polovinu zlatého tolaru, jehož druhou polovinu si ponechal“. Žádný rozkaz k vydání dětí nesmí vykonat, pokud mu zároveň nepředloží druhou půlku mince.

Král nevěřil nikomu, kdo by si mohl troufnout mluvit jeho jménem.

Jedenáctého června 1642 se smlouva dostala do rukou Richelieuovi. O dva dny později byl Cinq-Mars v Narbonne zatčen.

Po zatčení začal Gaston Orleánský vyjednávat o vlastní život. A vyzradil všechno — všechny spiklence včetně smlouvy se Španělskem.

Vyvázl bez trestu. Pařížský parlament mu za to ale odňal právo na regentství.

Jeho dcera o tom píše opatrně, ale bez iluzí: „Monsieur byl nešťastně zapleten do záležitosti, která je zahubila.“ A dodává, že se věřilo, že příčinou jejich smrti „byla jediná výpověď, kterou učinil před panem kancléřem“.

To „je“ na konci té věty je množné číslo. Protože s Cinq-Marsem padl ještě někdo.

François-Auguste de Thou se narodil 24. srpna 1604 v Paříži. Byl synem Jacquesa-Augusta de Thou, autora velkých dějin své doby, a úřad správce Královské knihovny po otci zdědil už jako chlapec. Od roku 1626 byl radou pařížského parlamentu, pak státním radou, v letech 1632 až 1635 správcem Burgundska a intendantem armád.

Smlouvu se Španělskem nepodepsal. Povstání neplánoval. O spiknutí ale věděl a neoznámil je — a jeho mlčení bylo u soudu vzato jako důkaz viny.

Pro čtenáře, který si myslí, že tohle je dobová zvláštnost: nepřekažení a neoznámení trestného činu jsou trestné i dnes. Rozdíl je v sazbě. Dnes přeci jen už stětí na náměstí nehrozí.

Popravovalo se dvanáctého září 1642 v Lyonu. Cinq-Marsovi bylo dvaadvacet. Podle Tallemanta des Réaux měl na popravišti pronést: „Ach Bože, co je to za svět?“ — a Ludvík XIII. prý nad zprávou o smrti svého oblíbence nedal najevo žádné hnutí.

Mademoiselle se podle dvorského zvyku uzavřela do černé komnaty.

Kardinálovi to bylo málo. Mademoiselle zapsala, že oběť, kterou mu přinesly hlavy obou odsouzených, mu „jak se zdálo, nestačila“ — chtěl potrestat ještě jejich přátele.

Na to už mu nezbyl čas. „Ukončil své dny po tomto posledním vítězství 4. prosince 1642,“ zapsala. Od popravy v Lyonu uplynulo osmdesát tři dní.

Král ho přežil jen o pět měsíců; zemřel 14. května 1643, bylo mu jedenačtyřicet let. Řízení věcí převzal Mazarin, Noyers padl v nemilost, státním sekretářem se stal Le Tellier. Mademoiselle chtěla u krále orodovat za svého otce — a král ji odmítl. Druhý den nechal zapsat prohlášení proti Monsieurovi.

Sňatek, kvůli kterému Cinq-Mars přišel o hlavu, se tedy nekonal — a Louise-Marie de Gonzague si nakonec vedla lépe než kdokoli z mužů v tomhle příběhu. Byla o devět let starší než Cinq-Mars, narodila se roku 1611 jako dcera mantovského vévody. Jednou jí přitom francouzský dvůr sňatek už překazil: v roce 1627 se měla vdát za Gastona Orleánského a zabránil tomu sám Ludvík XIII.Tři roky po lyonské popravě se provdala do Polska — pátého listopadu 1645 v zastoupení za krále Vladislava IV., v březnu 1646 se ve Varšavě konala svatba. Když Vladislav o dva roky později zemřel, vzala si jeho nevlastního bratra Jana Kazimíra. Zemřela ve Varšavě 10. května 1667, pětadvacet let po muži, který kvůli ní sháněl vévodský titul, jako polská královna.

Gaston Orleánský se s králem smířil až u jeho smrtelného lůžka v květnu 1643. Ludvík mu odpustil a schválil mu i sňatek s Markétou Lotrinskou — rok poté, co odmítl prosbu jeho dcery. Po králově smrti se Gaston stal generálporučíkem království a bojoval proti Španělsku na severní hranici. Ve Frondě pak znovu přecházel z jedné strany na druhou, až ho roku 1652 nechal Mazarin vykázat do Blois. Zůstal tam do konce života a zemřel 2. února 1660, bylo mu jedenapadesát.

Jeho dcera vstoupila do dějin jako La Grande Mademoiselle. V roce 1652 nechala z Bastily střílet na královské vojsko, aby zachránila armádu prince de Condé — a tím si zavřela cestu ke sňatku s Ludvíkem XIV. Zemřela 5. dubna 1693 — necelé dva měsíce před šestašedesátými narozeninami.

Paměti, ze kterých je tenhle příběh, psala později. Udání svého otce z nich nevyškrtla.

Anne Marie Louise Orleánská, Paměti Mademoiselle de Montpensier, díl I: Mládí a Fronda, kapitola II (1637–1643), Staré texty.

Dále hesla Conspiration de Cinq-Mars (francouzská Wikipedie), Henri Coiffier de Ruzé, marquis de Cinq-Mars a François Auguste de Thou (anglická Wikipedie) a heslo Cinq-Mars v Encyclopaedia Britannica.