Článek
Zapsal to člověk, který tehdy stál na straně poražených. Jmenoval se Hans Schiltberger a do Anatolie se dostal způsobem, o kterém jsem psal minule: u Nikopole padl do tureckého zajetí a přežil hromadné stínání jen proto, že mu nebylo dvacet let. Pak sloužil sultánu Bajezidovi — běhal pěšky před jeho koněm, později směl jezdit. Byl také u toho, když si Bajezid našel protivníka, na kterého nestačil.
Ti dva, kdo se o Sivas přeli, patřili k nejmocnějším mužům tehdejšího světa. Osmanský sultán Bajezid I. právě rozdrtil u Nikopole (1396) poslední velkou křížovou výpravu v čele se Zikmundem, nám známou „Liškou ryšavou“ a obléhal Konstantinopol. Proti němu stál Timur, kterému Evropa říkala Tamerlán — vládce ze Samarkandu, jenž během třiceti let vyplenil Persii, Zakavkazsko a severní Indii. Sivas leží uprostřed Anatolie a byl to první bod, kde se jejich říše dotkly.
„Získal jsem je mečem“
Začalo to sporem o město. Bajezid vyhnal ze Sivasu jeho pána Osmana a ten si šel stěžovat ke svému vlastnímu vládci — Tamerlánovi. Timur poslal k Bajezidovi vzkaz, ať království vrátí.
Bajezidova odpověď je v knize zaznamenaná jednou větou: nedá mu je, protože je získal mečem a je v tom stejně dobrý jako on.
To bylo doslova „slovo do pranice“. Tamerlán sebral vojsko a táhl na Sivas.
Jedenadvacet dní
Před městem ležel tři týdny a podkopával hradby na několika místech. Pak je prolomil a město padlo.
Uvnitř bylo pět tisíc jezdců, které tam Bajezid poslal jako posádku. Jejich velitel prosil Tamerlána, aby neprolil jejich krev. Tamerlán mu to slíbil.
Schiltberger pak připojí půl věty, ze které mrazí: a proto byli pohřbeni zaživa.
Slib zněl na krev, ne na životy. Byl dodržen do písmene.
Město dal Tamerlán rozbořit a obyvatele odvést. Schiltberger zaznamenal i to, že šlo devět tisíc dívek odvlečených do Timurovy země — a že než Sivas padl, přišel Tamerlán o tři tisíce mužů.
Je to jeho typický způsob vyprávění. Pohřbení zaživa, devět tisíc dívek a počet padlých stojí v jednom odstavci vedle sebe, týmž klidným hlasem, jako by šlo o položky v účetní knize. Nikde nepřidá, co si o tom myslí.
Sloni a zrada
Za dva roky se oba střetli naplno. Schiltberger uvádí, že Tamerlán vedl šestnáctkrát sto tisíc mužů a Bajezid čtrnáctkrát sto tisíc. To je nesmysl — šlo spíš o desítky tisíc na každé straně. Jeho čísla se v opisech knihy nafukovala a tenhle údaj je toho nejkřiklavější příklad.
Zbytek jeho popisu ale sedí s tím, co víme odjinud. K bitvě došlo 20. července 1402 u Çubuku nedaleko Ankary.
Bajezid měl u sebe třicet tisíc mužů z „bílých Tatarů“ a poslal je napřed. Uprostřed boje přešli k Tamerlánovi. Dvě srážky skončily nerozhodně a ani jedna strana nic nezískala.
Pak dal Tamerlán po poledni přivést dvaatřicet slonů. Schiltberger je zmiňuje věcně, jako každou jinou věc, kterou viděl — bez údivu nad tím, že jde o zvířata, jaká v Anatolii nikdo neznal.
To bitvu rozhodlo. Bajezid se dal na útěk, udržel se na jednom vrchu asi s tisícem mužů, Tamerlán vrch obklíčil a sultána zajal.
Tisíc velbloudů
Osm měsíců pak Timur zabíral zemi. Dojel až do Bajezidova hlavního města a sultána vozil s sebou. Z jeho pokladu odvezl tolik stříbra a zlata, kolik unesl tisíc velbloudů.
Bajezida chtěl odvést do své země, ten ale zemřel cestou, roku 1403.
Tady stojí za to upozornit na jednu věc. Podle rozšířené legendy dal Tamerlán pro sultána vyrobit železnou klec a vozil ho v ní jako trofej. Timurovi vlastní písaři naopak tvrdí, že se s Bajezidem zacházelo dobře a že ho chtěl znovu dosadit na trůn. Ani jedna verze se nedá doložit.
A Schiltberger, který tam byl, o žádné kleci nepíše. Má na celou Bajezidovu smrt tři slova: i zemřel cestou.
„A já jsem byl Tamerlánem zajat“
Pro Evropu to byla úleva, o kterou se nijak nezasloužila. Osmanská říše se rozpadla v bojích mezi Bajezidovými syny a trvalo deset let, než se dala opět dohromady. Konstantinopol, kterou Bajezid obléhal, dostala odklad na půl století.
Pro Schiltbergera to znamenalo jen další změnu majitele. Celou tu zkázu uzavře jednou větou, bez stížnosti a bez komentáře: byl Tamerlánem zajat, odveden do jeho země a jezdil s ním.
Měl za sebou šest let z jednatřiceti. Před sebou ještě Damašek, Bagdád, Samarkand a tatarskou step.
Prameny
Hans Schiltberger, Otrokem u Turků a Tatarů (Reisebuch, 1394–1427), české vydání Staré texty — kap. 13: Tamerlán dobude Sivas, kap. 14: Bajezid podlehne Tamerlánovi u Ankary, ediční poznámka
Encyclopaedia Britannica: Battle of Ankara (1402)
