Článek
Arabský kronikář Ibn al-Athír žil v Mosulu, tedy daleko od míst, kde se to stalo, a psal s odstupem několika let podle vyprávění uprchlíků a kupců. Přesto se právě u něj dochoval nejstručnější možný popis toho, jak začala jedna z největších katastrof v dějinách: rozhodnutím, které vypadalo jako snadný zisk.
Město na konci světa
Otrar ležel na středním toku Syrdarji, v dnešním jižním Kazachstánu, a byl nejzazším bodem říše chórezmšáha Muhammada - panovníka, který za dvacet let vlády ovládl většinu Íránu a Střední Asie.
Tam dorazila skupina kupců a Turků, kterou vypravil Čingischán. Vezli stříbro, kožešiny a další zboží; podle jiných pramenů šlo o karavanu čítající kolem čtyř set padesáti mužů, vesměs muslimských obchodníků. Jejich úkol byl prozaický: nakoupit v Buchaře a Samarkandu látky na oděvy.
Otrarský místodržící - příbuzný sultánovy matky - napsal šáhovi nejen o jejich příchodu, ale hlavně o tom, jaké bohatství s sebou mají.
Ibn al-Athír shrnuje odpověď do jediné věty: Chórezmšáh mu vzkázal, ať je pobije, zboží jim odebere a pošle mu je.
A pak následuje detail, který říká o celé věci všechno. Když šáh zásilku dostal, rozdělil ji mezi kupce z Buchary a Samarkandu — a vybral od nich její cenu. Ukradené zboží tedy ještě prodal vlastním obchodníkům. Ti stejní lidé byli o dva roky později vyhnáni z města bez všeho, jen v tom, co měli na sobě.
Zvědové se vrátili pozdě
Teprve potom poslal šáh na východ zvědy, aby zjistili, s kým vlastně má tu čest. Vrátili se po dlouhé době se zprávou, že Tatarů je nespočet, že jsou v boji nejvytrvalejší ze všeho tvorstva, že neznají útěk a zbraně si vyrábějí vlastníma rukama.
Tehdy, píše kronikář, litoval, že dal jejich lidi pobít a zabavil jejich majetek, a padly na něj těžké starosti.
Povolal si svého nejdůvěryhodnějšího rádce, právníka Šiháb ad-Dína al-Chívakího, a ten mu dal radu, která dnes vypadá jako jediná rozumná v celém příběhu: vyhlásit všeobecnou hotovost, shromáždit všechno vojsko na řece Syrdarji a počkat tam. Nepřítel přijde po mnohaměsíčním pochodu vyčerpaný, my budeme odpočatí.
Emíři s ním nesouhlasili. Argumentovali, že je lepší nechat Mongoly přejít řeku a vlákat je do hor a soutěsek, které znají jen oni.
Zatímco se o tom radili, dorazil posel od Čingischána se vzkazem: Zabíjíte mé lidi a berete jim majetek? Připravte se na válku; přitáhnu na vás s vojskem, jemuž neodoláte.
Oholené vousy
Chórezmšáh dal posla zabít. Mužům, kteří ho doprovázeli, nechal oholit vousy — pro muslimského i tureckého muže ponížení, které se nedalo nevidět — a poslal je zpátky vyřídit, že vytáhne proti Čingischánovi, i kdyby byl na konci světa.
Tím byla věc hotová.
(Mimochodem: přesně tutéž chybu udělala o pět let později ruská knížata, když dala popravit deset mongolských vyslanců, kteří přišli oznámit, že Mongolové s Rusy spor nemají. Následovala bitva na Kalce.)
Šáh se vypravil hned za poselstvem — chtěl předstihnout zprávu o sobě. Urazil cestu dlouhou čtyři měsíce a dorazil k mongolským stanům. Našel v nich ženy, chlapce a malé děti. Muži byli pryč, v boji s jiným stepním protivníkem. Šáh tábor vyplenil a ženy i děti odvedl do zajetí.
Mongolové se o tom dozvěděli na zpáteční cestě. Zrychlili pochod a dostihli ho dřív, než stačil odtáhnout.
Tři dny a tři noci
Bitva, která následovala, je v kronice popsaná jako něco, o čem nikdo neslyšel. Trvala tři dny a tři noci. Ani jedna strana neustoupila.
Boj byl tak urputný, že mnohý sesedl z koně a utkal se se svým protivníkem pěšky a bodali se noži; krev tekla po zemi, až po ní koně klouzali, tolik jí bylo.
Muslimové vytrvali, protože věděli, že útěk by v té vzdálenosti znamenal smrt všech. Mongolové vytrvali, protože na druhé straně byly jejich rodiny. Padlých muslimů bylo podle kronikáře dvacet tisíc — je to dobový odhad, jaké v těchto textech bývají nadsazené, ale pořadí veličin sedí.
Čtvrté noci se obě vojska od sebe odpoutala a utábořila proti sobě. Když se setmělo, rozdělali Mongolové ohně, nechali je hořet a odtáhli. Totéž, naprosto stejně, udělali i muslimové. Obě strany měly boje dost.
A tohle byla jen část Čingischánova vojska, vedená jedním z jeho synů. Otec o té bitvě vůbec nevěděl.
Rozdělit vojsko a odjet
Šáh z toho vyvodil závěr, který jeho říši dorazil. Pochopil, že v poli neobstojí, a tak se rozhodl pro obranu měst: v Buchaře nechal dvacet tisíc jezdců, v Samarkandu padesát tisíc, slíbil, že se vrátí s posilami, a odjel za řeku.
Nevrátil se.
Buchara se vzdala v únoru 1220 po třech dnech, protože posádka v noci utekla. Samarkand padl o měsíc později; turecká posádka se vzdala s odůvodněním, že je stejné krve jako Mongolové a nic se jí nestane — Mongolové jim sebrali zbraně a koně a pak je pobili do posledního.
Šáh mezitím seděl v táboře mezi Termezem a Balchem a posílal vojska na pomoc. Nejdřív deset tisíc jezdců; vrátili se, aniž k městu došli. Pak dvacet tisíc; vrátili se taky.
Nakonec před Mongoly prchal přes půl Persie, s oddílem, kterému Čingischán přikázal najít ho, i kdyby se zavěsil na nebe. Zemřel vyčerpáním a nemocí na ostrůvku v Kaspickém moři, zhruba rok po pádu Samarkandu.
Muž, který to způsobil
Nejpodivnější na celém vyprávění je, že Ibn al-Athír o chórezmšáhovi píše s úctou.
Věnuje mu samostatný oddíl, kde ho líčí jako vzdělaného muže znalého práva, který ctil učence, dával je před sebou vést disputace, snášel námahu i ustavičné pochody, nežil v přepychu a nestaral se o nic než o svou říši a poddané.
Dokládá to historkou od jednoho ze služebníků Prorokovy hrobky v Medíně, který se k šáhovi dostal na audienci. Sultán mu vyšel vstříc až doprostřed síně, nedovolil mu políbit ruku, objal ho a posadil vedle sebe. Když slyšel, odkud přichází, vzal jeho ruku a přejel si jí po tváři. Dlouho se vyptával, jak vypadá Medína a jak je velká.
Kronikář uzavírá: spojovalo se v něm to, co je u jiných králů světa rozptýleno.
Takový člověk nechal pobít karavanu kupců kvůli nákladu stříbra.
Co se do knih nezapisuje
Na jedno místo v kronice stojí za to se podívat zvlášť. Když Ibn al-Athír dovypráví otrarskou verzi, dodá, že se o příčině vpádu vypráví i něco jiného — co se do knih nezapisuje — a místo vysvětlení ocituje dvojverší:
Stalo se, co se stalo, a já to nevypovím; mysli si jen dobré a na zprávu se neptej.
Podle vysvětlivek k českému vydání naráží na pověst, že Mongoly proti chórezmšáhovi poštval bagdádský chalífa an-Násir, který byl šáhovým nepřítelem. Otevřeně to kronikář zmíní až o pár let později, když bude psát o chalífově smrti.
Proč nikdo nepřišel na pomoc
Ibn al-Athír dává na začátku svého líčení odpověď na otázku, kterou si čtenář klade celou dobu: jak je možné, že tomu nikdo nezabránil?
Jeho vysvětlení je, že chórezmšáh předtím sám ovládl všechny okolní země, jejich krále pobil a vyhubil a zůstal jediným sultánem celého prostoru. Když pak uprchl, nezůstal nikdo, kdo by měl vlastní vojsko, vlastní důvod bojovat a vlastní zemi hájit.
Říše, která vypadala jako ta nejsilnější v regionu, byla přesně tak silná jako jeden muž. A ten seděl v táboře mezi Termezem a Balchem a posílal vojska, která se vracela.
Prameny
Ibn al-Athír, Vpád Tatarů (z Úplné kroniky, léta 617–628 hidžry) — Staré texty, zejména kapitola Rok 617: Vpád Tatarů do zemí islámu
Rašíd ad-Dín: Čingischán — tytéž události z perské strany
Cesta mistra Čchang-čchuna na západ — čínský mnich prošel čerstvě dobytým Samarkandem v týchž letech
