Ustupovali 12 dní: jak Mongolové vlákali ruská knížata do pasti na Kalce

Arabský kronikář v Mosulu zapsal, co se stalo v květnu 1223 na stepi u Azovského moře. Zprávu mu přinesli kupci, kteří před tím masakrem utekli po moři. A popsal přitom tutéž lest, jakou Mongolové o osmnáct let později použili v Uhrách.

Ibn al-Athír se tomu psaní roky bránil. „Jednou nohou jsem k tomu vykročil a druhou zase couvl,“ přiznává na začátku své zprávy o mongolském vpádu. Žil v Mosulu, bylo mu přes šedesát a byl to nejuznávanější historik své doby. Když se nakonec odhodlal, napsal předpověď, která se nesplnila jen díky tomu, že se jeho kronika dochovala: ten, kdo přijde po nás, až uplyne dlouhá doba, a uvidí tuto událost zapsanou, ji popře a bude ji mít za nepravděpodobnou.

Mezi tím, co zapsal, je i bitva, která se odehrála tisíce kilometrů od něj, na řece v dnešní Doněcké oblasti, a o které jinak víme skoro výhradně z ruských letopisů.

Všechno začalo honičkou. Když Čingischán roku 1220 dobyl Samarkand, vypravil oddíl dvaceti tisíc jezdců a dal jim jediný rozkaz: najít uprchlého chórezmšáha Muhammada, ať je kdekoli, i kdyby se zavěsil na nebe. Veleli jim Džebe a Sübedej — jména, která Ibn al-Athír nezná a říká jim prostě „západní Tataři“.

Šáha nedostihli. Stačil v přístavu u Kaspického moře nasednout na loď a zemřít na ostrůvku vyčerpáním a nemocí dřív, než se k němu dostali. Oddíl měl tedy splněno a mohl se vrátit. Místo toho si pronásledovatelé šáha vyžádali od Čingischána povolení pokračovat a vydali se na jeden z nejdelších jezdeckých nájezdů v dějinách — přes severní Persii, Ázerbájdžán, Gruzii, Kavkaz, Krym až na Rus.

Jak se dostali přes Derbent, úzkou soutěsku mezi Kavkazem a mořem, popisuje Ibn al-Athír v jediném odstavci, který říká o jejich metodách víc než celé kapitoly o dobývání měst. Požádali místního vládce o vyslance k jednání. Poslal jich deset. Mongolové jednoho z nich před očima ostatních zabili a zbylým devíti řekli: ukážete nám cestu, zůstanete naživu. Ukázali.

Za Kavkazem narazili na spojené vojsko Alanů — předků dnešních Osetů — a Kipčaků, turkických kočovníků, kterým se v ruských letopisech říká Polovci a na Západě Kumáni. První srážka nerozhodla nic. Tak Mongolové zkusili něco jiného: poslali Kipčakům vzkaz.

Byli v něm tři argumenty. Jsme stejná krev, vy a my. Ti Alani k vám nepatří. A dostanete od nás peníze a látky, kolik si řeknete.

Kipčaci na to kývli, výkupné přijali a odešli. Mongolové pobili Alany a potom - Kipčaci se rozptýlili po stepi a cítili se bezpečně - udeřili postupně i na ně. Ibn al-Athír to shrnuje jednou úsečnou větou: vzali jim mnohokrát víc, než kolik jim předtím dali.

Zbytek Kipčaků prchl do houštin, do hor a do země Rusů. V jejich čele byl chán Kötän, tchán haličského knížete Mstislava Mstislaviče zvaného Udatný. Právě on knížata přesvědčil, že jde i o ně.

Rusové se shodli, že Mongolům vyjdou naproti a nepustí je do země. Ibn al-Athír o tom píše zpovzdálí a bez jmen — zná jen „zemi Rusů, rozsáhlou, dlouhou i širokou, jejíž obyvatelé vyznávají křesťanství“. Letopisy jsou konkrétnější: táhli Mstislav Udatný Haličský, Mstislav Romanovič Kyjevský, Mstislav Svjatoslavič Černigovský a mladý Daniel Haličský, později král.

A ještě než vyrazili, dopustili se přesně téhož, čím celou tu katastrofu kdysi spustil chórezmšáh. Džebe k nim poslal deset vyslanců se vzkazem, že Mongolové nemají s Rusy spor a jdou jen po Kipčacích. Kyjevský kníže je dal všechny popravit. Druhé poselstvo, které dorazilo vzápětí, už jen vyhlásilo válku.

Tři roky předtím zabil chórezmšáh Muhammad mongolského posla a dal jeho průvodu oholit vousy. Z jeho říše nezůstalo nic.

Následovalo to, co Ibn al-Athír popisuje s pozoruhodnou přesností, přestože byl od místa děje vzdálen měsíce cesty:

Mongolové se obrátili a začali ustupovat. Rusům a Kipčakům to dodalo odvahy — domnívali se, že Tataři ustupují ze strachu před nimi — a pustili se za nimi. Pronásledování trvalo podle něj dvanáct dní, podle jiných pramenů devět. Na tom nezáleží; smyslem bylo roztáhnout nepřítele do dlouhého nesouvislého zástupu, kde předvoj neví o zadním voji. Spojené vojsko navíc nemělo jednoho velitele. Každé kníže si dělalo, co chtělo.

Pak se Mongolové na břehu Kalky otočili.

A ti se nenadáli a už je měli před sebou, zcela nepřipraveni; přestali se totiž Tatarů bát a cítili se silnější než oni. Mstislav Udatný zaútočil, aniž počkal na zbytek vojska. Kipčaci se zlomili první a jejich útěk vlastními řadami rozvrátil, co ještě stálo. Černigovský pluk, který ani nevěděl, že bitva začala, se čelně srazil s prchajícími. Bylo 31. května 1223.

Novgorodský letopis, nejspolehlivější z ruských zdrojů, neuvádí žádná čísla padlých. Říká jen, že domů se vrátil jeden voják z deseti.

Mstislav Kyjevský se s deseti tisíci muži stáhl do opevněného tábora na kopci a tři dny se držel. Pak se vzdal — proti slibu volného odchodu pro sebe i pro své lidi. Mongolové slib dodrželi po svém: urozeným zajatcům se podle jejich zvyklostí nesmí prolít krev. Kníže a jeho bojaři tak byli položeni pod prkennou plošinu a mongolští velitelé na ní uspořádali vítěznou hostinu.

Nejzajímavější je na celé té zprávě to, jak se do Mosulu vůbec dostala. Ibn al-Athír to prozrazuje sám, a je to malý zázrak dálkového obchodu 13. století:

Po bitvě se skupina předních ruských kupců a boháčů naložila na lodě se vším, co jim bylo drahé, a vyplula přes Černé moře do zemí islámu. Jedna z lodí u cíle ztroskotala. Lidé se zachránili, náklad podle tehdejšího práva propadl místnímu sultánovi - a kupci, kteří tak přišli o majetek, vyprávěli, co se přihodilo. Odtud se zpráva donesla až ke kronikáři do Mosulu.

Zbytek jeho vyprávění zní skoro jako happy end. Mongolové od Rusů odtáhli k Volze, na muslimské Bulhary. Ti jim nastražili zálohy, předstíraným ústupem - stejnou lstí - je vlákali mezi ně a většinu jich pobili; podle Ibn al-Athíra se jich vrátilo jen asi čtyři tisíce. Je to jediná zpráva o této porážce, jakou máme, a její rozsah je sporný.

Pak nájezdníci zmizeli stejně náhle, jako přišli. Kipčaci se vrátili do své země, znovu se otevřely obchodní cesty, a zboží se začalo dovážet jako dřív: liščí, bobří a veverčí kožešiny ze severu, jako by se nic nestalo.

Nestalo se nic - na chvíli. Jeden z obou velitelů, Sübedej, přežil a cestou si ve stepi nechal rozmístěné zvědy. Roku 1237 se vrátil s Batúem a dobyl Rus. A v dubnu 1241 použil u řeky Slané v Uhrách přesně tu lest, která fungovala na Kalce.

Ibn al-Athír se toho nedožil. Jeho kronika končí rokem 1231, uprostřed věty o tom, že o posledním chórezmšáhovi dosud nemá zprávy, a on sám zemřel v Mosulu o dva roky později. Do konce života nevěděl, že nejhorší má teprve přijít — a že vojsko, jehož cestu tak podrobně sledoval přes půl světa, bylo jen průzkum.

Staré texty: