Článek
První díl třídílného seriálu o mongolském vpádu do Uher roku 1241.
Cizinec ve Varadíně
Na jaře roku 1241 působil ve Varadíně, biskupském městě na východě Uher (dnes Oradea v Rumunsku), arcijáhen jménem Rogerius. Byl to Ital z Apulie, narodil se kolem roku 1201 a do Uher přišel roku 1232 z papežské kurie. Předtím sloužil v Římě jako kaplan kardinála. Byl to tedy vzdělaný právník a církevní úředník, pro kterého Uhry nebyly rodnou zemí. Proto jeho zpráva nezní jako vlastenecká obžaloba ani jako obhajoba.
Ten rok zažil něco, co mu změnilo život. Přežil pád svého města, týdny se skrýval v lesích, padl do zajetí a nakonec utekl. Krátce po návratu do Říma, tradičně se uvádí rok 1244, sepsal latinsky Carmen miserabile, „žalozpěv“ o zkáze Uherského království. Básní ten text není, je psán prózou. Název vystihuje tón: celé vyprávění je nářek, protkaný citáty z Pláče Jeremiášova, Joba a dalších biblických knih.
Už v předmluvě Rogerius upozorňuje, že mluví z vlastní zkušenosti. Kdo padne Tatarům do rukou, tomu by podle něj bylo lépe, kdyby se nenarodil. A dodává:
„Vypravuji to jako ten, kdo to zakusil. Byl jsem totiž mezi nimi čas a půl času, a v té době by bývala smrt útěchou, tak jako život byl mukou.“
Kniha, která nezačíná válkou
Neobvyklá je stavba jeho knihy. Prvních dvanáct kapitol o Tatarech vůbec nemluví. Rogerius v nich jako zkušený právník projednává spor mezi uherským králem Bélou IV. (vládl 1235–1270) a jeho velmoži. Uvádí pět příčin nenávisti a ke každé odpověď královy strany. Teprve potom začne vyprávět o vpádu. Kdo by namítal, že takové vsuvky k věci nepatří, tomu odpoví jasně:
„…právě tato nesvornost byla nejmocnější troud, proč byly Uhry tak rychle zničeny.“
Rogerius tedy netvrdí, že Uhry zničili Tataři. Tvrdí, že přišli do země, která už byla rozložená.
Král, který chtěl obracet pohany
Všechno začíná zbožným záměrem. Béla IV., syn krále Ondřeje II., podle Rogeria nosil v mysli „ustavičně úmysl přivést zvrácené a cizí národy do lůna matky církve“. Příležitost přišla od východu.
Kuthen, chán Kumánů (maďarsky Kötöny), poslal ke králi posly. Kumáni byli kočovníci z černomořských stepí a Kuthen vzkazoval, že s Tatary dlouho válčil a dvakrát je porazil. Napotřetí ho zaskočili a zpustošili velkou část jeho země. Pokud ho král přijme, je ochoten se mu se svým lidem podrobit a přijmout katolickou víru.
Béla byl nadšený. Takový kníže, „dosud mu takřka rovný“, se mu chtěl poddat, a k tomu se dalo získat mnoho duší pro Krista. Vyjel Kuthenovi vstříc až na hranice a prokázal mu pocty, jaké prý v Uhrách nikdo nepamatoval. Kumánů bylo i bez rodin, jak se říkalo, asi čtyřicet tisíc. Toto číslo Rogeriovi výjimečně sedí, dnešní literatura počítá s podobným počtem. S datem je to horší: Rogerius píše o roce 1242, ale Kuthen přišel do Uher už roku 1239. Rok 1242 je spíš dobou, kdy arcijáhen svůj spis psal.
Pastviny, panny a nespravedlnost
S Kumány přišla i nesčíslná stáda. Rogerius popisuje, že Uhrům ničili pastviny, obilí, zahrady i vinice. Ještě hůř Uhři nesli, že kočovníci „ohavně znásilňovali panny chudých a poskvrňovali lože mocných“. A spravedlnost podle nich platila jen jedním směrem: když Uher ublížil Kumánovi, byl hned potrestán. Když Kumán ublížil Uhrovi, poškozený nedostal nic, a když naléhal, „za řeči si odnášel rány“.
Tím ale výčet křivd nekončí. Rogerius pokračuje dalšími čtyřmi příčinami a každá šlechtu zasáhla víc než ta předchozí.
Spálená sedadla a oslepený palatin
Hned po korunovaci roku 1235 ve Stoličném Bělehradě se Béla vypořádal s barony, kteří stáli za jeho otcem proti němu. Jedny poslal do vyhnanství, druhé do žaláře. Bývalému palatinovi Dionýsiovi dal vyloupnout oči. Ten zemřel následujícího roku ve vězení. Pozor, nejde o téhož Dionýsia, s nímž se setkáme ve druhém dílu. Rogerius oba nazývá prostě palatinem.
Pak přišlo gesto, které velmože urazilo snad nejvíc. Béla nařídil, že kromě knížat, arcibiskupů a biskupů nesmí v jeho přítomnosti nikdo sedět, a sedadla baronů, která našel, dal spálit.
Třetí křivda se týkala majetku. Dřívější králové štědře odměňovali ty, kdo se vrátili z válek, vesnicemi a statky „do věčného držení“. Béla tyto dary nejenže nerozmnožil, ale vzal je zpět. „Ten je ta bolest, ten je ten meč, který pronikl duše Uhrů,“ píše Rogerius. Kdo býval bohatý a mocný, stěží teď uživil sám sebe.
Čtvrtá křivda je překvapivě moderní: byrokracie. Šlechtici už nesměli s králem mluvit osobně, žádosti museli podávat kancléřům. U dvora pak čekali tak dlouho, že utratili i koně. Ironicky prý říkali, že jejich králi jsou kancléři a jiného krále nemají.
Pátá křivda vše uzavírala. Kumány král pozval bez rady šlechty a dával jim přednost. Uherský velmož viděl krále jen zdálky, kdežto „sebenepatrnější Kumán“ vešel, sotva se otevřely dveře.
Obhajoba krále
Rogerius je ale právník, a tak dává slovo i druhé straně. Královi stoupenci odpovídají bod po bodu:
Kumáni byli po poradě rozptýleni po krajích, aby nikomu nepřekáželi. Chudší z nich navíc Uhrům sloužili „takřka zadarmo“.
Popravení a uvěznění baroni si to zasloužili. Podle královy strany se spikli proti životu krále a jeho synů a nabízeli uherskou korunu císaři Fridrichovi.
Odebrané statky patřily ke královským župám a předchozí králové je rozdali neuváženě. Béla jen chtěl obnovit moc koruny.
Písemné žádosti byly zavedeny „po způsobu římské kurie“, aby se věci vyřizovaly rychleji. Kdo si stěžoval, hledal podle obhájců „uzel v koudeli a chlup ve vejci“.
Přednost Kumánům vyplývala ze slibu. Hosté, kteří přijali víru, měli v Uhrách jediného ochránce, krále. Kuthena ostatně Béla sám pokřtil.
Rozsudek Rogerius nevynese:
„Když tedy vyslechl, co uváděla ta i ona strana, pisatel tuto při nerozhoduje. Nechť ji ukončí čtenář, dokáže-li to, a nechť rozhodne podle spravedlnosti.“
Zprávy, kterým nikdo nevěřil
Kolem Vánoc 1240 se rozneslo, že Tataři pustoší pomezí Rusi, které sousedí s Uhrami. Král o tom měl spolehlivé zprávy od svých poslů. Poslal palatina s vojskem hlídat Verecký průsmyk v Karpatech, kterému Rogerius říká ruská brána, a dal po celé zemi vyhlásit pohotovost.
Uhři ale nevěřili. Podobné zvěsti už slyšeli mnohokrát a nikdy se nic nestalo. Odpovídali veršem z Horatia:
„Mnohé, co již pokleslo, se znovu zrodí.“
Zajímavé je, co Rogerius nezmiňuje. Už roku 1236 našel dominikán bratr Julián u Volhy Uhry, kteří rozuměli jeho řeči, a přivezl domů varování před Tatary. Ani jemu nikdo nevěřil. O pět let později Tataři přišli.
Jiní zase tvrdili, že poplašné zprávy šíří preláti, aby se vyhnuli cestě na papežský koncil do Říma. To má zajímavé pozadí. Papež Řehoř IX. skutečně uherské preláty na koncil zval a v únoru 1241 Bélu kárá, že jim odjezd nepovolil. Nejhorší pomluva ovšem mířila na Kumány. Prý se spolčili s Rusy a Kuthen přišel napřed jen proto, aby poznal zemi a ve správnou chvíli udeřil.
Chán ve vazbě
Před postem roku 1241 odjel Béla do Starého Budína na Dunaji, svolal preláty a velmože a vybízel je, aby měli připravené žoldnéře. Kuthena s ženou, dětmi a předáky si předvolal „jako podezřelý a vědomý si zločinu“ a všechny „dvorným způsobem“ vzal do vazby.
Králi, který chtěl obracet pohany, se tak sen o získaných duších obrátil v obžalobu. Velmoži mu nedůvěřovali, Kumáni byli v podezření a lidé odmítali věřit vlastním poslům. Takhle vypadaly Uhry v březnu 1241. Nikdo z nich ještě netušil, že za několik dní přicválá ke králi palatinův jezdec s tou nejhorší zprávou.
Prameny
Všechny citáty pocházejí z úplného českého překladu Rogeriova Žalozpěvu o zkáze Uher s 85 vysvětlivkami, který je zdarma ke čtení i ke stažení na webu Staré texty. Překlad vychází z kritického vydání Ludwiga Weilanda (MGH, Scriptores XXIX, Hannover 1892).
Spor krále se šlechtou, o kterém je tento díl, zabírá kapitoly III až XII: pět příčin nenávisti v kapitolách III–VII, odpovědi královy strany v kapitolách VIII–XII.
O bratru Juliánovi a jeho varování jsem psal zvlášť: Mnich našel u Volhy ztracené Uhry. Prameny k té cestě vyšly česky jako Cesta do Velkých Uher.
Druhý díl: Tataři prolomí karpatský průsmyk, u Pešti dojde k vraždě kumánského chána a u řeky Slané se odehraje bitva, ve které uherské vojsko obklíčí déšť šípů „jako když táhnou pospolu kobylky a chroustové“.
