Mnich našel u Volhy ztracené Uhry. Přivezl domů zprávu, které nikdo nevěřil

V uherských kronikách 13. století stála podivná věta: kdesi na východě leží větší Uhry, odkud kdysi vyšlo sedm vojvodů se svým lidem, protože je země už neuživila. Došli do Panonie, podmanili si ji a svatý Štěpán je nakonec pokřtil. Ale ti, kdo zůstali doma, zůstali pohany. Někde tam, za obzorem, žijí příbuzní, kteří nikdy neslyšeli o Kristu.

Pro dominikány, nový řád s chutí kázat komukoli, to byla výzva. Vyslali čtyři bratry s jediným pokynem: hledejte, „kdekoli to půjde“. Věděli jen, že je to na východě.

První výprava hledala po moři i po souši přes tři roky a nenašla nic. Jen jeden z bratrů, kněz Otto, se převlékl za kupce a pronikl dál než ostatní. V jakémsi pohanském království potkal lidi, kteří mluvili jeho jazykem, a ti mu řekli, kde jejich národ žije. Do té země ale nevstoupil. Vrátil se do Uher, aby přivedl další bratry, a osmý den po návratu zemřel. Stihl jen popsat cestu.

Druhá výprava vyrazila roku 1235. Čtyři bratři si oholili řeholní oděv, nechali si narůst vlasy a vousy „po pohanském způsobu“ a s penězi od krále Bély IV. se vydali přes Bulharsko do Konstantinopole. Odtud pluli 33 dní po Černém moři do města Matrica na Tamani. Tam čekali padesát dní na doprovod, až se jich ujala paní, která stála nad sto ženami místního vládce. Na její radu šli třináct dní pustinou do Alanie na severním Kavkaze.

Alanie stojí za odbočku. Každá ves měla vlastního knížete a se sousedy vedla nepřetržitou válku. Na pole se chodilo ozbrojeně a houfně, jinak se nikdo neodvážil vystrčit nos. Jediná výjimka byla neděle: v ten den směl kdokoli, i vrah vašich příbuzných, chodit bezpečně. Vražda tam, jak si bratři poznamenali, „neznamená vůbec nic“, zato nádoba, ze které jedl pes, se bez knězova požehnání nesměla použít.

V Alanii došly peníze i odvaha průvodců. Nikdo nechtěl jít dál, protože se všichni báli Tatarů. Bratři tam strávili šest měsíců o vodě; jeden z nich vyřezával lžíce a vyměňoval je za trochu prosa. Nakonec se rozhodli pro řešení, které ve 13. století nebylo nijak zvláštní: dva z nich se prodají do otroctví a za utržené peníze zaplatí cestu zbylým dvěma.

Plán ztroskotal na tom, že se nenašel kupec. Mniši neuměli orat ani mlít a nikdo o ně nestál.

Dva se tedy vrátili domů. Dva, kněz Gerard a bratr Julián, šli dál s pohanskými průvodci: 37 dní pustinou s 22 plackami pečenými v popelu. Průvodci si mysleli, že mají u sebe peníze, a při prohlídce je málem zabili. Gerard onemocněl a prosil druha, ať ho nechá ležet v pustině; Julián ho vlekl dál. Došli do saracénského města Bunda, kde jim nikdo nedal nocleh, a tak spali na dešti. Gerard tam zemřel v domě muslima, který je přijal „pro Boha“, a byl tam pohřben.

Julián zůstal sám. Nechal se najmout jako sluha u muslimského kněze, který cestoval do Velkého Bulharska na Volze, a dojel s ním až do velkého města, z něhož prý vycházelo padesát tisíc bojovníků. Tam potkal uherskou ženu, provdanou do těch končin, a ta mu řekla, kam jít: dva dny cesty.

U velké řeky Ethyl, tedy Volhy, je našel. Riccardův protokol pro papeže to zapsal jedinou větou: obyvatelé se zaradovali, že mu rozumějí, protože mluvili stejným uherským jazykem. Po třech staletích. Vyptávali se na krále a na křesťanské Uhry, věděli, že od nich kdysi někdo odešel na západ, ale kam, to netušili.

Julián je popsal bez idealizace. O Bohu neměli ponětí, modly ale neuctívali. Neorali, jedli koňské a vlčí maso, pili kobylí mléko a krev. Měli dost koní, dost zbraní a byli „ve válce velmi zdatní“. Dnes se jejich země hledá v Baškirsku na jižním Uralu.

Mezi Uhry u Volhy potkal Julián také tatarského posla. Mluvil uhersky, rusky, kumánsky, německy, saracénsky a tatarsky a mluvil otevřeně: tatarské vojsko stojí pět dní cesty odtud a chce táhnout na Německo. Uhři u Volhy s Tatary už bojovali a první bitvu dokonce vyhráli; Tataři si je proto vzali za spojence a společně zpustošili patnáct království.

Posel přidal i zprávu, kterou si Julián poctivě zapsal, i když zní jako z bestiáře: za Tatary žije národ obrů s hlavami tak velkými, že nesedí k tělům, a také ten se chystá dobývat svět.

Julián pochopil, že nese něco důležitějšího než zprávu o ztracených příbuzných. Vyrazil domů tři dny před svatým Janem, přes Mordviny, u nichž se nosí před knížetem hlavy zabitých a pije se z lebek, přes Rus a Polsko na koni, a druhého dne po Vánocích 1236 vjel do uherských bran.

Na jaře 1237 se vydal na cestu znovu, tentokrát s dopisy od papeže. Daleko ale nedošel. Na hranicích Rusi se dozvěděl, že Velké Uhry už neexistují: Tataři je po čtrnácti letech bojů v patnáctém roce dobyli a zničili, spolu s Volžským Bulharskem, šedesáti hrady a zemí Mordvinů. Tatarské vojsko nyní stálo na ruských hranicích ve třech sborech a čekalo, až zamrznou řeky a bažiny.

Suzdalský kníže Jurij, který se bál, že bratři kážou jeho pohanským sousedům, je vyhnal. Předtím ale Juliánovi dal něco cennějšího: dopis tatarského chána uherskému králi, zachycený cestou. Julián ho dovezl do Uher a nechal přeložit od Kumána.

„Já, Chaym, posel nebeského Krále, jenž mi dal moc nad zemí,“ začíná. „Divím se ti, králi uherský. Poslal jsem k tobě posly už třicetkrát“ – a ani jeden se nevrátil. Král prý navíc přechovává Kumány, chánovy otroky. „Bylo by pro tebe lepší a prospěšnější, kdyby ses mi podrobil dobrovolně.“ A závěr, který si nejspíš nikdo na uherském dvoře nevzal k srdci: „Ale ty bydlíš v domech, máš hrady a města – jak ty unikneš mým rukám?“

Julián k dopisu připojil to, co se o Tatarech dozvěděl od Rusů, Uhrů a Bulharů: dělení vojska na desítky a stovky, aby nikdo nemohl zběhnout; střelbu z luků na dálku, jakou v Evropě nikdo neuměl; zajatce hnané v první linii; popravy knížat v dobytých zemích; hrady obléhané rukama místních obyvatel. Zprávu poslal papežskému legátovi a žádal o rozhodnutí, co mají bratři dělat.

Král Béla rozeslal Juliánovu zprávu po Evropě: do Akvileje, odtud do Brixenu a do Tyrol, s výzvou, aby se věřící „horlivě modlili za církev“. Modlili se, zjevně to ale nestačilo. Na jaře 1241 Tataři, jak slíbili, přišli; v bitvě u řeky Sajó rozbili uherské vojsko a země přišla zhruba o polovinu obyvatel. Béla IV. utekl až do Dalmácie a potom budoval hrady tak usilovně, že mu říkali druhý zakladatel království. Své zoufalství shrnul v listu papeži: pokud nepřijde pomoc, bude muset jednat s Tatary sám.

Uhry u Volhy zmizely z dějin. Když tam o osmdesát let později, roku 1320, dorazil františkán Johanca, našel v Baškirii tatarské ležení, křesťanské zajatce bohatší než jejich páni a posla ze země Sibur, kde se jezdí na psích spřeženích a kde mrtvým stahují kůži z hlavy a uctívají ji jako boha. O lidech, kteří by mu rozuměli uhersky, nepsal už ani slovo.

Julián, muž, který našel ztracené příbuzné a jako první Evropan přivezl domů přesný popis mongolské armády, z pramenů po roce 1238 mizí. Nevíme, kdy a kde zemřel. Zbyly dva latinské texty, které se v Evropě opisovaly s nadpisem „o Tatarech“, zatímco to, co v nich bylo o Uhrech, nikoho nezajímalo.

Všechny čtyři latinské zprávy – Riccardův protokol pro papeže (1237), Juliánův dopis (1238), list Bély IV. Inocenci IV. a dopis Johancy Uherského (1320) – jsou v úplném českém překladu s vysvětlivkami na webu Staré texty: Cesta do Velkých Uher (1237–1320). Předloha: Beda Dudík, Iter Romanum I, Vídeň 1855 (Juliánův dopis, Bélův list), a diplomatické přepisy rukopisů (Riccardus, Johanca).

K mongolskému vpádu do Uher roku 1241 a jeho následkům: Encyclopædia Britannica, Hungary: The Mongol invasion.

Souvisí s mým dřívějším článkem o jiném mnichovi na mongolské straně světa: Máš lék nesmrtelnosti? Taoista Čchang-čchun u Čingischána.