Pacient mrtev, operatér za branou. Starý chirurg o šarlatánech své doby

Tobias Geiger nebyl žádný kabinetní učenec. Jako mladík sloužil v Uhrách jako polní chirurg u generála Hermanna Christopha Russworma – ano, toho Russworma, který o deset let později skončil na popravišti v Praze. Roku 1620 táhl jako polní lékař s bavorským vojskem do Čech, na tažení, které skončilo na Bílé hoře. Pak třicet let vedl lékařskou službu mnichovského špitálu svaté Alžběty, a to za roční plat, jaký by mu leckterý bohatý pacient zaplatil za jedinou léčbu. Pitval přes sto mrtvol, vychoval dva syny - lékaře a dva bratry, kteří promovali na lékařské fakultě v Padově.

A v osmdesáti dvou letech, „půldruhou nohou v hrobě“, jak sám píše, se rozhodl, že už mlčet nebude.

Nejdřív je třeba vědět jednu věc: v Geigerově době chirurg nebyl lékař. Lékař byl pán s univerzitním vzděláním, četl Hippokrata a Galéna, zkoumal moč a tep, předepisoval léky – ale nože se nedotkl. Řezat, napravovat kosti, pouštět žilou a trhat zuby, to bylo řemeslo. Obstarávali ho lazebníci, bradýři a ranhojiči, a na ty nejtěžší zákroky, jako bylo vyříznutí močového kamene nebo operace kýly, chodili po jarmarcích potulní „řezači kamene a kýl“. Žádní doktoři, ale řemeslníci, často jen s vlastní troufalostí místo výuky.

Geiger patřil k vzácným výjimkám, které uměly obojí. Sám vyšel z řemesla – otec byl řezač kamene a kýl v Rosenheimu – a lékařství se doučil soukromě u knížecího osobního lékaře. Doktorem se nikdy nenazval. A celý jeho spis je vlastně jedno dlouhé volání, aby lékař znal i chirurgii a aby se chirurgie nenechávala „pasákům vepřů a lazebníkům“.

Proč to tolik řešil, ukazuje jeho nejlepší historka. Jistý Georg Lindtrainer, potulný řezač kýl, se pustil do operace mnichovského řezníka z Angeru. Řezník byl chlap jako hora, „celý plnokrevný“, a měl kýlu. Lindtrainer si myslel, že střevní. Byla to ale kýla jiného druhu – a když pacienta otevřel, vyhřezlo na něj něco, co v životě neviděl. Nevěděl si rady, tak to prostě vytáhl a odřízl.

Operace začala v devět. V poledne byl řezník mrtvý.

Vdova a příbuzní utíkali na radnici a tam vyšlo najevo, jak to celé probíhalo: operatér s pacientem osm dní předtím denně popíjel, a ještě v tu hodinu, než ho přivázal na prkno, spolu vypili máz malvazu – tedy víc než litr těžkého sladkého vína. Aby se prý nebál.

Město ustavilo komisi a Geiger provedl pitvu. Břicho plné krve, nic jiného se čekat nedalo. Na výsledek ale Lindtrainer nečekal. „Ten čistý chlapík,“ píše Geiger, ještě tutéž hodinu utekl branou ven.

A Geiger dodává otázku, která se nedá nepoložit: když se tohle děje v hlavním městě, co se asi odehrává na venkově?

Druhý případ je ještě rychlejší. Vznešený a učený pán kolem padesátky trpěl kamenem a k tomu zánětem měchýře, což už podle Hippokrata u starších lidí nemělo naději. Jeho příbuzní – samí politici a vzdělanci, lidé, kteří „ve všech věcech slyší trávu růst“ – přesto uvěřili potulnému Italovi z Norcie a slíbili mu za řez sto říšských tolarů.

Řez v devět. V jedenáct mrtvý. Ital si vzal slíbené peníze, „utřel si hubu a odtáhl branou ven“.

Pro představu: ve fuggerovském „řezacím domě“ v Augsburgu – dnes bychom řekli chirurgické klinice – dostával operatér za kámen osm zlatých. Tady to bylo zhruba dvacetkrát tolik – za dvě hodiny práce a jeden pohřeb.

Na Italy z Norcie má Geiger obzvlášť pifku. Pocházeli z místa proslulého řezníky a kleštiči vepřů a podle Geigera to bylo poznat i na jejich nástrojích, které se prý hodily „spíše k řezání koní než lidí“. Chlubili se tajnými metodami, kterými údajně léčí kýly téměř bez bolesti, a Němci jim to žrali.

Jeden říšský kníže se jim tak svěřil do péče. Vlach si naúčtoval tisíc tolarů a výsledkem bylo, že kníže až do hrobu nosil kýlní pás a náplast. Tedy přesně to, co by mu na jeho poměrně lehký neduh doporučil i obyčejný lékař. Ital se podle Geigera nepochybně vysmál německé lehkověrnosti a víckrát se neukázal.

Nejvíc ale Geigera dráždily papíry. Před mnichovské lékařské kolegium jednou předstoupil chlapík s okázalými listinami s pečetěmi: řezač kamene a kýl, oční lékař. Při zkoušce přiznal, že kámen nikdy řezat neviděl, natož aby ho řezal sám. A proč to tedy má v listinách? To prý tam písaři píšou sami, jak se jim zachce.

Kolegium mu praxi zakázalo. Za osm dní se dostavil jeho bratr – s výučním listem, podle kterého se řemeslu vyučil… u svého bratra. Tedy u toho, kterému právě zakázali praxi, protože nic neuměl. List byl prokazatelně sepsán během těch osmi dnů.

A ještě lépe: v mnichovském předměstí Au žil muž, který byl přes devět let úplně slepý. Vydával jiným výuční listy, že je během těch devíti let vyučil píchání šedého zákalu.

„O takových nepřístojnostech by se dala napsat celá kniha,“ povzdechne si Geiger. On sám napsal jen pár stránek – a stejně to stojí za přečtení.

Aby nevznikl dojem, že Geiger jen nadával: sám uměl. Když ho do Augsburgu zvali, aby převzal fuggerovský řezací dům, předvedl se před komisí. Čekalo tam deset pacientů – dva s kamenem, osm s kýlou. Geiger je „šťastně“ odoperoval za půl dopoledne. Bez narkózy, kdy rychlost byla tou největší milostí, kterou mohl chirurg pacientovi prokázat.

Místo nakonec odmítl, protože mu bavorský vévoda Maxmilián přidal plat, aby zůstal doma. Augsburští pak, protože nikoho jiného nesehnali, vzali – Itala z Norcie.

Geiger vzpomíná i na válku. Podle něj nezabíjely jen meče, ale hlavně zkažené pivo, přesířené víno a maso z nemocného dobytka. Při tažení do Čech roku 1620 tak jezdecká korouhev, která měla sto koní, skončila se čtyřiceti, a pluk tří tisíc mužů s necelou tisícovkou. Mrtví koně se házeli do potoků, z jejichž vody se o kus níž vařilo.

A připomíná, co dokáže dobrý chirurg: kdyby se Pappenheim, kterého na Bílé hoře našli mezi mrtvými plného ran, dostal do rukou nějakého šarlatána, nikdy by se později nestal slavným generálem. Což je z českého pohledu argument poněkud dvojsečný.

Spis končí vzpomínkou na šedesát let ve špitálech, ve válce i za moru – a jednou osobní poznámkou. Starý chirurg a lékař, který celý život sledoval, jak kolegové propíjejí rozum i pacienty, se pochlubí, že sám nikdy nepil víno ani jiný silný nápoj.

Člověk by mu to v roce 1656 záviděl. Zvlášť kdyby ho měli řezat.