Šel na víno, vrátil se za šest let. Anglický žoldnéř v tureckém otroctví

Sydnam Poyntz nebyl generál ani diplomat. Byl to utečený londýnský učeň, který se kolem dvacítky dal na vojnu, protože to bylo lepší než hlad. Jeho vzpomínky z třicetileté války jsou místy nepřesné a místy možná trochu přikrášlené. Ale jedna jejich kapitola vydá na celý dobrodružný román – a začíná tím nejlidštějším možným způsobem: chutí na víno.

Poyntz pocházel ze staré, ale zchudlé rodiny ze Surrey. Otec prohospodařil, co se dalo, a syn skončil jako učeň u londýnského živnostníka. Podle bratra ho tam málem vyhladověli a ještě ho chtěli obrátit na katolickou víru; podle editora jeho pamětí byl zkrátka líný. Ať tak či onak, utekl za moře a roku 1625 se dal jako dobrovolník k vojsku. Odtud ho cesta zavedla do armády hraběte Mansfelda, která roku 1626 táhla až do Uher, aby se spojila s Gáborem Bethlenem proti císaři.

Tažení skončilo katastrofou. Bethlen uzavřel s císařem mír, Mansfeld zemřel cestou do Benátek a zbytky jeho vojska se rozpadly v cizí zemi. Mezi těmi, kdo zůstali, byl i mladý Angličan.

A teď ta chvíle. Poyntz s šesti nebo sedmi kumpány zaslechl, že v nedaleké vesnici mají víno. Uherské víno. Neodolali: „už to jméno nás tam lákalo“, přiznává po letech bez okolků. Ve vesnici místo vína našli Turky.

Odvezli je do Stoličného Bělehradu, převlékli do otrockého šatu a Poyntze prodali do Budína pánovi, kterého nazývá Bully paša. Bývalý učeň a voják se stal dřevorubcem, pastýřem, pomocníkem na vinici – což musel vnímat jako krutý žert osudu – a prodavačem vody v ulicích tureckého Budína.

Poyntz nebyl typ, který by čekal. Spustil se z domu po provaze, přeplaval Dunaj a dal se na útěk na sever. Daleko nedošel: u Egeru ho chytil turecký průzkumný oddíl. Trest popisuje věcně, a o to hůř se to čte: „Přivázali mi dvojitý pytel plný špíny, hlíny a kamení.“ K tomu tři sta ran na chodidla a těžší okovy. Pak ho prodali dál, do Bosny, pašovi jménem Deruis.

V Bosně se Poyntzův příběh mění v něco, co by v Tisíci a jedné noci působilo docela nenápadně. Pašova souložnice si mladého otroka oblíbila a začali spolu důvěrný poměr. Pašův syn to zřejmě tušil, otroka napadal a vyhrožoval mu. Jednou to Poyntz nevydržel a pobodal ho nožem.

Kdo by čekal popravu, mýlí se. Paša problém vyřešil čistě obchodně: Angličana prodal. Nový majitel, Joseph Ogg ve Stoličném Bělehradě, za něj zaplatil sto šestnáct asprů, což byla za mladého, zdravého a zjevně podnikavého muže spíš výprodejová cena. Poyntz se pokusil o další útěk, tentokrát s holandským spoluotrokem. Chytili je a Poyntz skončil na galejích.

Teprve u dalšího pána, paši, jehož jméno zapsal jako Davisha, se mu vedlo snesitelně. Což ovšem neznamenalo, že by na útěk zapomněl.

Třetí pokus vyšel. Poyntz utekl na koni a probil se Uhrami – kde ho mimochodem okradli hajduci, tedy uherští ozbrojenci na křesťanské straně, tedy vlastně jeho osvoboditelé – až do Rakous. U Vídně ho, otrhaného a bez peněz, ujali angličtí františkáni v čele s bratrem jménem More. Dali mu šaty, peníze, jídlo – a umyli mu nohy, až se, jak píše, „sám před sebou styděl“.

Pak s ním mniši začali mluvit o víře. Trpělivě, vlídně, bez nátlaku. „Nakonec se mnou otevřeně promluvili o tom, které náboženství je pravé.“ A muž, který kdysi utekl z Londýna mimo jiné proto, že ho tam chtěli udělat katolíkem, se po šesti letech otroctví stal katolíkem dobrovolně. Bral to jako Boží milost. Kdo jsme my, abychom mu to vyvraceli.

Odtud vedla cesta do Saska, do služeb kurfiřta – a zpátky do války, která mezitím neusnula. Poyntz pak zažil Breitenfeld, Lützen i Nördlingen a o všech podal svědectví.

Editor jeho vyprávění upozorňuje, že u historek z tureckého zajetí je třeba zbystřit: některé příhody nesou znaky tehdejších dobrodružných příběhů, ve kterých nesměla chybět ani krásná žena v harému, ani zázračný útěk. Délka zajetí – šest let – ale zhruba sedí: od Mansfeldovy smrti v roce 1626 po Breitenfeld 1631 uplynulo skoro tolik. A místa, jména i ceny zní na fantazii až příliš konkrétně.

Ať tak či onak, Sydnam Poyntz přežil turecké otroctví, třicetiletou válku i vlastní neposednou povahu. V anglické občanské válce to dotáhl na generála parlamentního vojska. Učeň, který utekl od mistra, šel na víno a vrátil se za šest let, by o sobě asi řekl, že měl štěstí. My bychom dodali, že hlavně neuvěřitelnou výdrž.

Poyntzovo vyprávění – od nizozemské služby přes turecké zajetí až po bitvu u Nördlingenu a zprávu o Valdštejnově smrti – je v českém překladu na webu Staré texty: Sydnam Poyntz: Vyprávění, 1624–1636.