„Slovansky neumíme.“ Jak Bassompierre s Russwormem rozpoutali bitku s pražskými biřici

Minule jsme s polním maršálem Russwormem a mladým Bassompierrem utíkali z novoměstské hospody před čtyřmi sty rozzuřenými sousedy a deštěm kamení. Člověk by čekal, že si oba pánové po takovém zážitku dají chvíli pokoj. Nedali. O několik týdnů později, v masopustu roku 1604, se dostali do křížku znovu – tentokrát rovnou se Staroměstskou radnicí.

Praha roku 1604 je sídelní město císaře Rudolfa II. a mladý Lotrinčan François de Bassompierre, čtyřiadvacetiletý veterán tažení proti Turkům, se v ní zabydlel víc než dobře. Russworm mu vymohl přístup do císařovy antikamery, tedy předpokoje, kam se nedostali ani vyslanci, a Rudolf sám se na něj přišel podívat – skrz žaluzii v okně nad míčovnou, kde Bassompierre hrál proti Adamovi z Valdštejna. Druhý den si ho dal zavolat, pochválil mu rod i službu v Uhrách a mluvil s ním výhradně španělsky. Mladý Francouz dostal plukovnický patent na tisíc koní a měl se v létě vrátit do Uher.

Jenže byl masopust, „kdy se v těchto severních zemích o úředních věcech mluví málo“, a Bassompierre na nic nespěchal: byl bez sebe zamilovaný do osmnáctileté vdovy Ester z Vřesovic, dcery karlštejnského purkrabího, a večery trávil u karet. Hrála se prima, v pěti či šesti hráčích: prezident české komory Šternberk, Adam Havel Popel z Lobkovic, velkopřevor maltézských rytířů, Kinský, Russworm a Bassompierre. „Nebylo večera, aby se neprohrály nebo nevyhrály dva tři tisíce tolarů.“ Pro představu: za dvě stě dukátů chtěl Russworm před pár týdny koupit dvě měšťanské dcery.

Pak se ženil císařův nejvyšší štolmistr Pruskovský, bral si bohatou paní a svatba trvala čtyři dny. Někdy třetího dne dostali pánové nápad: udělají maškarádu na koních a projedou se městem „ve velmi krásných šatech“.

Sestava stojí za to, protože čtenář české historie v ní pozná víc jmen, než by čekal. V čele jeli Russworm a Bassompierre. Za nimi Adam z Valdštejna zvaný Dlouhý – ne pozdější vévoda, ale rudolfínský dvořan, jehož deník dnes historici čtou jako kroniku Hradu – a Kinský. Pak dva císařští komorníci, Harant a Černín: s největší pravděpodobností Kryštof Harant z Polžic, hudebník, cestovatel po Svaté zemi a jeden z 27 pánů sťatých roku 1621 na Staroměstském náměstí, a Heřman Černín z Chudenic, budoucí vyslanec v Cařihradě. A na konci mladý Schomberg s Volfem z Mansfeldu, pozdějším císařským polním maršálem.

Osm jezdců v maskách, nejlepší společnost království, projíždí Prahou. Co by se mohlo pokazit.

Když projížděli kolem Staroměstské radnice, přistoupilo k Russwormovi a Bassompierrovi několik biřiců a něco jim sdělovali „slovanským jazykem, jemuž jsme nerozuměli“. Sdělovali jim, že císař zakázal jezdit po městě v maskách. Odpověď obou pánů byla prostá: slovansky neumíme. A biřici je nechali projet.

Jenže Staré Město bylo samostatné město s vlastní radnicí, vlastním právem a vlastní „policií“, a ta si připravila past. Ústí ulic na náměstí se tehdy dala uzavřít řetězy zavěšenými na nárožích domů. Když se průvod vracel, byly všechny ulice uzavřeny – kromě té, kterou vjížděli. A sotva projeli, zatáhli biřici i tu.

Pak začali odzadu. Chytili za uzdu koně Mansfelda a Schomberga a jezdce odvedli do vězení. Zmocnili se Haranta s Černínem. Valdštejn s Kinským „tu potupu nesli netrpělivě“, ale neměli u sebe kordy – ty jim, jako správným maškarám, nesli před nimi lokajové – a tak aspoň křičeli na první dva, ať si dají pozor.

Russworm a Bassompierre si od lokajů kordy vzali a nejprve se, s kordy ještě v pochvách, snažili jen nenechat si chytit koně. Když se o to jeden biřic pokusil u Bassompierra, uhodil ho Russworm přes ruku tak, že prosekl pochvu a muže těžce poranil. V té chvíli bylo po diplomacii. „Tu se na nás vrhlo přes dvě stě biřiců.“ Pánové tasili, biřici se čepelím vyhýbali, ale při každém obratu koně jim sázeli rány ratišti halaparten přes bedra a paže. Chvíli to tak šlo tam a zpátky uprostřed Staroměstského náměstí.

Ukončila to jediná hůl. Z radnice vyšel soudní hodnostář – nejspíš rychtář – a zvedl odznak svého úřadu, kterému se česky říkalo „právo“. Všichni biřici položili halapartny na zem. Russworm, který ten zvyk znal, hodil na dlažbu svůj kord a křikl na Bassompierra, ať udělá totéž, a rychle. Udělal. Kdo před zdviženým právem nesložil zbraň, byl rebel proti císaři, a s tím se nežertovalo ani u polního maršála.

A teď přijde okamžik, který Bassompierre po třiceti letech zapsal se vší bezelstností. Russworm ho požádal, aby při výslechu mluvil on – aby ho nepoznali. Rychtář se zeptal Bassompierra, kdo je. Bassompierre mu to „bez přetvářky“ řekl. Rychtář se zeptal, kdo je jeho druh. „Řekl jsem mu, že je to Russworm.“

Rychtář se začal velice omlouvat. Russworm, „kterého velmi mrzelo, že jsem ho jmenoval“, pochopil, že už to nelze vzít zpět, strhl si v hněvu masku a začal hrozit soudci i biřicům, že si bude stěžovat císaři a kancléři. Chlácholili ho, jak uměli. Ale oba pánové byli „příliš zbiti, než aby se spokojili se slovy“.

Dostali zpátky svých šest druhů, kteří vyvázli jen se strachem, odjeli domů – a večer se „jako by se nic nestalo“ vrátili na svatbu.

Nazítří zašel Russworm za nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, „s nímž mluvil velmi zpupně“. Kancléř dal pro zadostiučinění obou pánů uvěznit přes sto padesát staroměstských biřiců.

Co následovalo, popisuje Bassompierre s překvapivou lítostí. Ženy biřiců stály celý den u dveří jeho bytu a prosily o milost. Přimlouval se u Russworma, ale ten byl neúprosný: nechal muže čtrnáct dní ve vězení za kruté zimy, „takže dva z nich zemřeli“. Teprve pak Bassompierre „s velkou námahou“ dosáhl jejich propuštění.

A protože byl masopust, šlo se o několik dní později ke kancléři na ples, kde Russworm s Bassompierrem zatančili malý balet, „který se líbil – na to, že to bylo v Čechách, kde se balety netančí často“.

Russwormovi to „pražská městská policie“ nezapomněla a osud mu vše vrátil na stejném místě. V létě 1605 jeho sluha zabil při pouliční rvačce Francesca Belgiojosa, bratra císařského generála. Polní maršál byl odsouzen jako spoluviník a 29. listopadu 1605 sťat na Staroměstské radnici – prý proti vůli císaře, který ho měl rád. Od maškarády uplynul necelý rok a půl.

Bassompierre to všechno zapsal až o třicet let později v Bastile, kam ho poslal Richelieu. Vzpomínal na rudolfínskou Prahu jako na nejkrásnější zimu svého života: na Ester z Vřesovic, na Karlštejn, na primu a na to, jak dvě stě biřiců mlátilo halapartnami do zlacených šatů. Na hospodského z Nového Města ani na dva mrtvé biřice nezapomněl také, a za to mu buďme vděčni. Málokterý mocný muž té doby o sobě psal tak upřímně.

Někoho čekal krátký život, někoho dlouhý.

Russworm, jak víme, skončil ještě téhož roku na popravišti před Staroměstskou radnicí. Mladý Schomberg padl brzy nato v Uhrách v boji s Turky. Kryštof Harant z Polžic byl 21. června 1621 sťat na Staroměstském náměstí jako jeden ze sedmadvaceti vůdců stavovského povstání – pár desítek metrů od místa, kde ho před sedmnácti lety biřici stáhli z koně. A byl-li oním Kinským Vilém Kinský, zahynul 25. února 1634 v Chebu, probodnut Valdštejnovými vrahy.

Ostatním bylo dopřáno zestárnout. Adam z Valdštejna „Dlouhý“ to dotáhl na nejvyššího purkrabího a zemřel roku 1638 v osmašedesáti letech, Volf z Mansfeldu téhož roku jako císařský polní maršál. Bassompierre se stal maršálem Francie, dvanáct let proseděl v Bastile a zemřel roku 1646 na svobodě, v sedmašedesáti. Nejdéle ze všech žil Heřman Černín z Chudenic: dvakrát byl císařským vyslancem v Cařihradě, stal se hrabětem a zemřel roku 1651 ve věku pětasedmdesáti let, v kruhu rodinném.

Celou kapitolu o pražské zimě 1604 – včetně hazardu, Rudolfovy žaluzie a lásky na Karlštejně – si můžete přečíst v českém překladu Bassompierrových pamětí na webu Staré texty: François de Bassompierre, Deník mého života I, kapitola IV: Zima v Praze a na Karlštejně (1604–1605). Předloha: Journal de ma vie. Mémoires du maréchal de Bassompierre, vyd. markýz de Chantérac, Paříž 1870–1877, sv. I.

První díl příběhu: Mordyjó na Novém Městě. Co o maršálku Russwormovi zapsal Bassompierre.