Z Chanbalyku do Paříže: pouť Rabbana Saumy, která minula Jeruzalém

Dva mniši východosyrské církve odešli z Chanbalyku, Kublajova města na místě dnešního Pekingu, s prostým plánem: navštívit hroby mučedníků, a bude-li jim život stačit, i Jeruzalém. Život stačil. Jeruzalém ne.

Starší z nich, Rabban Sauma, se o dvanáct let později objevil v Konstantinopoli, v Římě, tehdy bez papeže, v Paříži u Filipa Sličného a v Gaskoňsku u Eduarda I. Mladší, Markos, mezitím usedl na stolec patriarchy církve, které Evropa říkala nestoriánská. Málokterá pouť se takhle vyvede.

Syrský životopis obou mnichů, sepsaný nedlouho po roce 1317, z toho dělá příběh dvou světců. Česky vyšel pod názvem Mniši chána Kublaje na webu Staré texty a z tohoto překladu vychází i tento článek. Pro nás je to hlavně pohled z opačné strany. V letech, kdy Marco Polo seděl v Číně a sbíral látku na knihu, které v Evropě pak nikdo nevěřil, jel z Číny do Evropy muž, který v chrámu Boží Moudrosti spočítal dveře a z Janova si odvezl poznatek, že tam v zimě není zima.

Sauma se narodil ve dvacátých letech 13. století v Chanbalyku, v zámožné rodině církevního vizitátora. Zasnoubení i pohodlný život odmítl a šel raději poustevničit do hor za městem. Markos, narozený kolem roku 1245, byl synem arciděkana z Košangu, sídla turkických Öngütů v ohbí Žluté řeky. Oba byli poddanými velkého chána. Rodem to nebyli Číňané, nýbrž křesťané turkického původu. Modlili se a četli syrsky, jazykem své církve. V Pekingu se jim hodil asi jako latina v Ostravě.

Sauma prý svého žáka od cesty zrazoval. Je to daleko, únava, cizina. Markos ale naléhal, a jak už to u žáků bývá, vyhrál. Rozdali své svršky chudým, jak se na světce sluší, a šli. Místní křesťané je zadržovali Lukášem: království nebeské je ve vás, tak proč někam chodit. Páni Košangu, zeťové chána Kublaje, byli praktičtější. Když přemlouvání selhalo, vnutili mnichům alespoň zvířata, zlato, stříbro a šaty, formálně jako věc svěřenou. S prázdnýma rukama daleko nedojdete, a co zbude, rozdejte západním klášterům. Chudoba je ctnost, ale nikdo nechtěl, aby se s ní cestou potýkali.

Šli přes Tangut, Chotan a Kášgar do Chorásánu a odtud do Persie ílchánů, potomků Hülegüových. V Maráze je přijal katolikos Mar Denha. Cestu dál, přes Arménii a Gruzii do Sýrie, jim uzavřela válka Mongolů s egyptskými mamlúky a Jeruzalém zůstal za frontou. Dva poutníci tak uvízli v Persii.

Roku 1280 byl Markos vysvěcen na metropolitu Kataje a země Öngütů a dostal jméno Jahballaha, „Bůh dal“. Když katolikos roku 1281 zemřel, biskupové zvolili patriarchou právě toho nováčka. Syrsky mluvil špatně. Mongolsky ale uměl a znal mongolské mravy, což byla v Persii třináctého století lepší kvalifikace než plynná řeč otců. Jako Mar Jahballaha III. stál v čele církve Východu až do listopadu 1317. Sauma, jeho učitel, se stal generálním vizitátorem, tedy podřízeným vlastního žáka. Pouť za odpuštěním hříchů skončila funkcí, což je jev dobře známý i dnes.

Ílchán Arghun chtěl získat Palestinu a Sýrii a věděl, že bez západních králů to nesvede. Roku 1287 proto požádal katolikose o muže k poselstvu. Křesťana, aby ho Evropa brala, a člověka, který cestou nezabloudí. Vybrali Saumu, jiný po ruce nebyl. Sauma, tehdy už přes šedesát, souhlasil, řekl dokonce, že po cestě touží. Arghun mu dal listy k císaři Řeků v Konstantinopoli a ke králi „Perogajů“, tedy Latinů, dary, dva tisíce mitkálů zlata (kolem osmi kilogramů), třicet jízdních zvířat a pajzu, mongolskou průvodní destičku. Otvírala víc dveří než dnešní diplomatický pas. Patriarcha ho pouštěl nerad a přidal dopisy pro papeže.

Do Konstantinopole jel po moři. Císař Andronikos II. mu dal palác a velmože za průvodce. V chrámu Boží Moudrosti napočítal tři sta šedesát dveří, viděl obraz Marie připsaný evangelistovi Lukášovi, ruku Jana Křtitele a hroby Konstantina a Justiniána, jeden z červeného kamene, druhý ze zeleného. Počet dveří je zbožná nadsázka, ale barva kamene sedí. Svědek, který si pamatuje hrob, je užitečnější než svědek, který si pamatuje statistiku.

Pak plul do Itálie. Uprostřed moře viděl horu, z níž ve dne stoupal kouř a v noci oheň. Stromboli, možná Etna; mnich sopky nerozlišoval. V neapolském zálivu zase přihlížel námořní bitvě. Líbila se mu. Syrský text z ní udělal podívanou, ne hlášení admirality. Když dorazil do Říma, papeže tam nenašel. Honorius IV. zemřel v dubnu 1287 a Mikuláš IV. byl zvolen až v únoru 1288. Mongolský posel tedy alespoň disputoval s kardinály. Syrský autor z toho dělá triumf východního mnicha nad latinskou učeností. Co si odnesli kardinálové, nevíme. Ukázali mu město, pochválili víru a odpověď odložili na nového papeže. Úřad bez šéfa funguje v každém století stejně.

Přes Janov dojel Sauma do Paříže k Filipu IV. Sličnému. Král jeho poselstvo přijal s okázalostí a dary, ukázal mu univerzitu a kostely a slíbil, co králové obvykle slibují. Spojenectví proti egyptským mamlúkům z toho ale nevzniklo. Z Paříže šel Sauma dvacet dní k anglickému králi. Eduard I. byl tehdy v Gaskoňsku, nejspíš v Bordeaux, kde vládl jako vévoda akvitánský. Přijal od Saumy eucharistii. Na anglického krále a mnicha církve, které Řím říkal kacířská, výkon pozoruhodný. Dal mu také dary a peníze na cestu. K dobývání Sýrie ale volné ruce neměl. Doma mu hořel Wales.

Zimu 1287 až 1288 strávil Sauma v Janově. Tamní zahradu přirovnal k ráji: zima nebyla příliš studená a léto příliš horké. Člověk z Pekingu ví, o čem mluví. Na jaře se vrátil do Říma. Papež Mikuláš IV. ho přijal, o Květné neděli roku 1288 mu podal přijímání a nechal ho sloužit vlastní liturgii. Poslal po něm zlatou korunu pro Mar Jahballahu a pověření k východním křesťanům. Vojsko neposlal nikdo.

Sauma se tedy vrátil k Arghunovi s dopisy, dary a úctou. Se vším kromě toho, pro co jel. Zemřel v lednu 1294 v Bagdádu. Arghun byl tou dobou již po smrti. Společné tažení Východu se Západem na Jeruzalém zůstalo jen plánem. Ílchán si s papežem a králi ještě stihl vyměnit několik dopisů. Čtou se dobře. Armádu z nich ale nevyčtete.

Článek vychází z knihy Mniši chána Kublaje. Z Chanbalyku do Paříže: Rabban Sauma a jeho žák Markos, patriarcha Mar Jahballaha III. Úplný český překlad syrského životopisu s vysvětlivkami je volně ke čtení na webu Staré texty: www.stare-texty.cz/mnisi-chana-kublaje/. Cestu do Evropy popisuje kapitola VII.

Mniši chána Kublaje. Český překlad syrského životopisu Mar Jahballahy a Rabbana Saumy: www.stare-texty.cz/mnisi-chana-kublaje/

E. A. Wallis Budge: The Monks of Kûblâi Khân, Emperor of China. Londýn 1928.

Morris Rossabi: Voyager from Xanadu. Rabban Sauma and the First Journey from China to the West. Kodansha International, 1992.

Encyclopaedia Britannica, heslo Rabban bar Sauma: www.britannica.com/biography/Rabban-bar-Sauma