Článek
To je zhruba představa, kterou o exhibicionismu lidé mají. Exhibicionismus ale není jen chlap s dlouhým kabátem, který se vám chce ukázat. Poměrně nedávno jedno umělecké představení skrývalo exhibicionistické rysy pod pláštíkem vzdělávací instituce AVU. Nahá lektorka se prý takto předvádí často a ráda. Domnívám se, že její vystoupení spadá do kategorie exhibicionismu, a tak by se na něj mělo i nahlížet. Z hlediska úchylek typu parafilie a trestního práva.
Exhibicionismus je v České republice vnímán dle zákona jako trestný čin výtržnictví. Nic příjemného pro ty, kteří se s takovým zapálením věnují na úkor ostatních svému koníčku. Pamatuji si na sexuologa Jaroslava Zvěřinu, jak vyprávěl, jak se mu chronický exhibicionista chlubil s poměrně sofistikovaným zařízením, které si sestrojil za účelem svých exhibicionistických aktivit ve veřejném parku. Někteří exhibouši jsou holt vynalézaví.
V hlavě exhibicionisty
Většina exhibicionistů jsou mužského pohlaví. Ti ženského pohlaví jsou často histriónky a jejich projevy jsem popsal v jiném článku. Exhibicionisté jsou chroničtí pachatelé recidivisté. Jedna statistika uvádí, že na 142 exhibicionistů připadá cca 72 074 obětí. Bohužel vás musím zklamat, v běžné populaci je jen tak od druhých nerozeznáte. Mohou to být profesoři, zametači i politici, nejčastěji na první pohled normální nenápadní občané. Je to často kombinovaná úchylka třeba s frotérismem, to jsou ti, kteří se o vás záměrně otírají v tramvajích a busech, i když to není žádoucí. Pokud jde o následky jejich chování, trauma či šok, který zanechají ve svých obětech, sami neřeší. Mají pocit, že o nic nejde. Podstatné je jejich uspokojení na váš úkor.
Jak reagovat na exhibicionistu
Těžko vám vytvořit nějakou podmíněnou reakci, když na tyhle manýry nejste zvyklí, ale mohu vám říct, moment překvapení a to, že jste udivení, případně vykřiknete úlekem, prostě jakákoliv emocionální reakce je pro exhibouše sladkým vítězstvím. Nemůže být nic horšího, než když na jeho vystoupení emočně nereagujete. Prostě ho ignorujte. Až uděláte pár kroků opodál, zavolejte na něho Policii ČR.
Podle jedné studie je zadržen pouze jeden případ ze 150 případů exhibicionismu. Zločinec se zpravidla vrací na místo činu, respektive ho ani neopouští, exhibouši mají své revíry, není totiž problém je polapit, v tom je veřejnost poměrně aktivní, větší problém je pak, co s nimi.
Terapie pro exhibicionisty je zpravidla dlouhá a únavná, na racionální argumenty neslyší, a proto jsou často tlumeni tišícími léky. Exhibicionisté si totiž svými veřejnými akty uvolňují vnitřní napětí. Zřejmě se u nich štosuje ani nechtějme vědět co. Určitě je terapie v kombinaci s veřejnou represí naprosto nutnými prostředky regulace exhibicionismu. Podle deniku.cz se nám hodně exhibicionistů, respektive onanistů vyrojilo ve veřejných saunách.
V takovém případě doporučuji symbolicky, samozřejmě jen symbolicky, jim dát přes ptáka. Není pravda, jak zpívá Ledecký, že na ptáky jsme krátký. To je dezinformace. Každý může přispět svou troškou do mlýna tím, že bude hlídat a kultivovat veřejný prostor. Onanisté a exhibicionisté ať mají po ptákách a do podobných zařízení je jim v rámci možností zamezen jakýkoli přístup.
Psychologie a psychiatrie o příčinách této choroby zarytě mlčí. Vědci neví, jak přesně vzniká. Nebo je to naopak a jedná se o typický efekt ryby, která netuší, že žije ve vodě? Společnost jako celek, jak se zdá, totiž trpí chronickým exhibicionismem a o ptáky tu vůbec nejde. Jde o to, že společnost nejen tolerujte, ale dokonce povzbuzuje lidi k tomu, předvádět se za každou cenu a na číkoliv účet, a dokonce dává takovým lidem prostor nechat si za své předváděčky platit ve velkém. Pak těžko může ze society trpící tímto chorobným návykem vzejít nějaká léčba pro individuální případy exhiboušů, kteří jsou už jen jejím vlastním sekundárním, byť nepřehlédnutelným, projevem.
Autor je psycholog.
Zdroje:
Tempelman, T. L., & Stinnett, R. D. (1991). Patterns of sexual arousal and history in a „normal“ sample of young men. Archives of Sexual Behavior, 20, 137–150.
Cox, D. J., & Maletzky, B. M. (1980). Victims of exhibitionism. In D. J. Cox & R. J. Daitzman (Eds.), Exhibitionism: Description, assessment and treatment (pp. 289–293). New York: Garland.
