Jan Hus trpěl Touretteovým syndromem

Nebylo to v zájmu kostnického koncilu, aby byl Hus upálen. Jeho celoživotní eratický projev ho bohužel zradil jako první, nebyla k tomu třeba církev ani žádní hašteřiví přátelé. Jaký by Hus měl problém, když by si sednul do křesla k psychologovi? Čím by byl diagnostikován?

Je vůbec možné, abychom posoudili něčí duševní stav několik stovek let zpátky? Někteří lidé to opravdu umí a navíc zpětné posouzení něčí příčetnosti je běžné a ve společnosti uznávané. Sice se nejedná o stovky let staré zločiny, ale psychiatři se vyjadřují k příčetnosti jedince v době spáchání jeho zločinu, avšak až několik měsíců či let zpět. Žádný odborník nestojí u zločince a nepozoruje jeho čin v době jeho konání, a přesto nad ním vyřkne neodvratitelný zpětný verdikt.

Na základě čeho se taková analýza dělá? Ideální je, pokud máte daného jedince před sebou, když ne, tak vám poslouží svědectví jeho blízkých, jeho skutky a hlavně vlastní písemná vyjádření. Z Husových činů a jeho četných výroků si můžeme poměrně jasně vyvodit závěr o psychologickém obraze jeho osobnosti.

Podobně pátral profesor Ivan Lesný z pohledu neurologa po duševních nemocech mocných. Zabýval se srovnáváním jejich fyzického stavu a vzorců jejich chování podle současných diagnóz duševních nemocí. Není to sice běžné se zabývat takovým zpětným hodnocením, ale pokud máte dostatečnou erudici a ty správné informace, je to možné.

Rozvinul jsem v této oblasti obor psychoarcheologie. Ta se podobně jako Foucaultova archeologie poznání zaměřuje na zpětné vyhodnocení dat, která máme o dění v historii k dispozici. Pro komplexní hodnocení užívám poznatky z oborů, které jsem studoval na univerzitách. Jedná se o psychologii, religionistiku a antropologii. Psychologie je bezzubá bez poznatků, které umožní rozlišit mezi náboženským zanícením a duševním poblouzněním. Proto je třeba mít poznatky z oboru studia náboženství. Stejně tak je religionistika neúplná bez informací o kulturních zvycích dané doby. Tak například Arnošt Vašíček, populární to postavička týkající se záhad české historie, se zabývá zhodnocením Ďáblovy Bible a argumentuje, že to nebylo obvyklé dávat vyobrazení ďábla do svatých knih. Každý návštěvník kostela se může rozhlédnout po vnějším ochozu u některých kostelů a uvidí ďábly, chrliče a podobně. Pro správný závěr o historii je třeba mít komplexní poznání. V případě Jana Husa je nutné projít stovky záznamů jeho spisů a mít dobrý přehled o jeho skutcích v kontextu doby.

Více než před jedním a půl stoletím francouzský lékař Georges Gilles de la Tourette zpozoroval bizarní chování jedné mladé aristokratky, která bez varování propadala záchvatům obscénní mluvy a klení. A tak se zrodil Touretteův syndrom. Později byl rozšířen i na nekontrolované pohyby a tiky v obličeji. Dnes se o něm hovoří jako o syndromu především gestikulárním a méně již doprovázeným koprolálií, tedy kompulzivní sprostou mluvou.

Touretteův syndrom je jednou z nejvíce rostoucích diagnóz v USA. A ruku na srdce, kdyby se jednalo o diagnózu ve vašem případě? Jak často trpíte nekontrolovatelnou potřebou se vyjadřovat sprostě a nelichotivě k něčemu, čemu nerozumíte? Prvky tohoto syndromu jsou vidět všude po internetových diskuzích.

Ale také jsou chronicky známé v mezilidském kontaktu. Jak často potkáte ženu či muže, kteří jsou velmi milí, a najednou jako blesk z čistého nebe vám za něco začnou nadávat? V Česku je to poměrně časté a může vás to hodně zaskočit. Nejspíš je Touretteův syndrom na vzestupu nejen v USA. Je nutné jej zachytit a léčit. Jeho důsledky jsou totiž celospolečenská všeprostupná toxicita.

Co se týče příčin syndromu, dnes se tvrdí, že se jedná o neurologickou příčinu, organickou nemoc, kterou nelze zcela vyléčit, avšak její příznaky lze tlumit léky či správnou metodou terapie. Neexistuje však na ni žádný konkrétní lék. Léčba je tak trochu ad hoc s nejistým výsledkem. Pokud trpíte neodolatelným kompulzivním sprostým vyjadřováním, nadáváním či tiky v obličeji, jediné, co s tím můžete udělat, je předem se ve společnosti identifikovat jako postižení s Touretteovým syndromem. V opačném případě může být vaše chování vykládáno moc špatně.

Vzhledem k tomu, že na českém internetu se sprostá mluva v diskuzích zpravidla netoleruje, typickým projevem Touretteova syndromu v komentářích tak zůstává okřídlená věta: „To jsou ale bláboly.“, která se vyskytuje v různých variantách dle duševního rozrušení pisatele, jako například: „To jsou ale strašné bláboly.“, „To je ale snůška nesmyslů.“ atd. Daný jedinec ji vyprskne z pramene své duše, ze své podstaty, nemá však pro ni žádné podklady, on nebo ona to říct musí. Něco neurologicky podráždilo jeho slabou nervovou soustavu a on musí konat. Podobnost vidíme i u jinak kultivovaného kazatele Jana Husa.

O Husovi je známo, že si rád přihnul. Různí historici a dějepravci to přisuzují tomu, že v jeho době nebylo moc radno čiré vodě důvěřovat. I to je možné, každopádně alkohol a zábrany, to nejsou zrovna kamarádi. Hus velmi často ve svých spisech napadal své odpůrce a činil tak i velmi vulgárními způsoby. Tedy na jeho dobu hrubými způsoby. Husa a jeho mluvu je třeba hodnotit prismatem kulturních zvyků jeho doby. A tak se často vysmíval Němcům, o kterých psal:„Němci HA HA.“ Což se mu nakonec vrátilo na kostnickém koncilu, kde se mu Němci posmívali.

Nositel Touretteova syndromu se projevuje zdánlivě normálně až na občasné, ale pravidelné velké boty v komunikaci. Stejně tak Husovy spisy jsou plné racionálních a vhodných argumentů, které jdou do velkých výšek, až náhle spadnou, a uchyluje se v nich jakoby zčistajasna k osobním výpadům a urážkám.

Tak třeba ve spisu Proti plzeňskému kazateli, kde používá rozumné argumenty, Hus náhle otáčí a přiklání se k útoku ad hominem.: „A abych zdlouhavě neřečnil proti tak evidentnímu nesmyslu, ať tomu žvanilu odpoví svatý Chrysostomos…“ Slovo žvanil v tehdejším kontextu byla urážka na cti srovnatelná s výrazy, které jsou dnes považovány ve společenském styku za vulgární a nepřípustné. Jinými slovy žalovatelné.

Ve spisu Proti anonymnímu odpůrci se věnuje sofistikované argumentaci, kterou obhajuje své názory, a náhle se znovu snižuje k nepochopitelně útočným závěrům: „Odpůrce musí být vzhledem ke své premise posuzován jako lhář. A svůj chybný výrok nemůže dokázat ze správné premisy.“ Nespokojil se však s označením svého ideologického protivníka lhářem pro nepochopení jeho argumentace, Hus jde ještě dál a nazývá ho pomatencem.

V Husovi se bije kultivovaný intelekt teologa s narušenou myslí.

Nebylo nutné, aby Hus byl v Kostnici upálen. Mnohokrát byl žádán, aby odvolal, a jeho projevy před komisí jsou spíše směsicí poměrně nesourodých argumentů, ve kterých se projevuje jakási nutkavost a obsese. Hus byl přesvědčen, že má pravdu, což byl v jeho případě blud v komorbiditě s Tourettem. Jeho vnitřní povaha, která trvala na svém, sama o sobě patologická nebyla, ovšem způsob, jak to projevoval, již chorobným byl.

Všichni ostatní reformátoři v jeho době kupodivu upáleni nebyli ani neměli nijak neřešitelné problémy s církví. Jan Viklef, Milíč z Kroměříže, později Martin Luther, ti všichni byli nařčeni z kacířství, ale dokázali se z toho buď vhodně teologicky vyargumentovat, nebo se díky tomu ještě více zviditelnit. To Hus nedokázal. Sice zapálil pochodeň reformace, ale měla hodně krvavou příchuť. Po něm přišla jedna velká bouře, která zachvátila občanskou válkou celou zemi.

Dá se k tomu říci, že když dva dělají totéž, není to totéž. Co bylo v Husově osobnosti tak dráždícího či odpudivého, že na něj získalo jeho okolí alergii? Petr Chelčický se přeci věnoval ve svých spisech ještě více plamenným projevům a nikdy na něho podezření kacíře nepadlo. Žil v poklidu na svém jihočeském statku uprostřed náboženských rozkolů a občanských bouří. Nejspíše to byly právě projevy neverbální, které tolik dráždily Husovy odpůrce, o kterých víme, že komunikují z osobnosti člověka nejvíce.

Hus se v kontextu své doby i ostatních reformátorů projevoval relativně normálně. Psát kritiky na církev bylo u nespokojených kazatelů normální, mluvit plamenně rovněž, ale u Husa to bylo trochu jiné. Některé jeho osobnostní projevy zřejmě vyvěraly z Touretteova syndromu a proto se nemohl kontrolovat. Hus neměl sám sebe pod kontrolou. Třeba jeho výroky o anulaci sňatků, které mohly vést k celospolečenskému rozvratu.

S Husem se snažili v Kostnici diskutovat významní francouzští teologové té doby. Nic nepomohlo, aby jej přesvědčili. Hus si dá vedl svou, což by nijak neškodilo, kdyby jeho projevy v chování nenaznačovaly, že je nějak posedlý ďáblem. I tento rys Touretteova syndromu mu zřejmě nechyběl a mohl se projevit na nekontrolovatelných záškubech a ticích v jeho tváři. Tehdy by zřejmě vedly takové projevy k závěru, že je posedlý, dnes by se mu naopak dostalo pomoci v některé lékařské ordinaci. O takových projevech se však historikové nezmiňují, důraz kladou na jeho sémantickou poblouzněnost a obhroublost.

A jak probíhalo Husovo slyšení v Kostnici? S určitostí to nevíme, a tak se musíme spolehnout na dobové či spíše tendenční zprávy, které Husovi spíše fandí. Přes jejich pozitivní afinitu k Husovi lze mezi řádky leccos vyčíst o jeho komunikačním stylu. Zprávu o jednání na koncilu přináší Petr z Mladoňovic, který patřil k umírněným husitům. Podle něj nabádal Jan Hus své příznivce, aby se za něj nestyděli. Proč asi? Zavdal jim nějaký důvod ke studu?

Když mu jeho odpůrci vytýkali naukovou nesprávnost, řekli mu: „Stojí prostě v tvé knize.“ A on řekl: „Chci býti upálen, nestojí-li tak, jak jsem omezil.“ Jinými slovy, jestli nemám pravdu, tak mě prostě upalte. Když se s ním dohadovali, jednoduše jim Hus řekl: „Dokažte Vy to u kterékoli části vašeho úhrnného soudu a budete míti co chcete.“ Jinými slovy znovu kompulzivní výrok, to je vaše věc, kašlu na vás.

Přišlo také na přetřes Husovo hodnocení papeže v jeho spisech. Tím si opravdu nepomohl. Vyjádřil se k papežovi takto: „Papež nebo prelát zlý nebo předzvěděný není v pravdě pastýř, ale dvojsmyslně: ale v pravdě zloděj a lotr.“ Zatímco jeho předchůdce a inspirátor Milíč z Kroměříže byl u papeže pečený vařený a nakonec zemřel v Avignonu, Hus zvolil jinou cestu, nikoliv komunikace, ale konfrontace a odsouzení. Jednalo se samozřejmě o trochu jinou dobu a rozdílnou osobu ve funkci pontifika, ale to nebyla Husova věc. Papež Jan XXIII byl kontrovezní postavou, nicméně Hus neměl problém jen s ním. Znovu bylo citováno z jeho spisů: „Kristus bez takových potvorných hlav skrze své věrné učedníky roztroušené po okrsku zemském lépe by řídil svou církev.“ Ironií osudu je, že samotný papež se dostal do stejného vězení jako Hus, neskončil však tak tragicky.

Existovaly další pokusy o přesvědčení Husa, aby odvolal, na což reagoval: „Já nechci býti múdřejší nežli vešken tento zbor; ale prosím pro Bóh, dajte mi najmenšieho z toho zboru, kterýž by mě lepším a pevnějším písmem sv. zpravil a naučil, a já hotov sem ihned odvolati.“

Kladli jste si někdy otázku, co byla ta pravda, za kterou byl Hus ochoten bojovat a zemřít? Jeho postoj k papeži to nebyl, papež byl v době Husovy války proti němu již vyřízený a Hus to musel vědět. Co to tedy bylo? Odpustky? Ty kritizovali i ostatní, kterým se nic nestalo. Byl to duchovní útok Husa na pozici duchovní autority. Nejspíš byl vyexcitován svými spolubližními a vychýlen ze správného směru. V Česku se totiž lidé, kteří mají autoritu, netolerují. Neznamená to, že nesmíte někomu něco hlasitěji říci či ho příkře napomenout. Zvláštní je, že když tak učiní někdo, kdo zjevně autoritu a charisma nemá, lidé to přijmou. Zatímco když tak učiní člověk, který je v obraze, ihned je napadán.

Když chcete někoho hodnotit, nelze tak učinit bez posouzení společnosti, která jej formovala či na něj měla alespoň nepřímý vliv.

Husovo jednání nevyplývalo přímo z jeho osobní vůle. Byl nakažen duchovním virem, který tu koluje. Stal se tak nechtěně přetlakovým ventilem celé společnosti. Hus zaplatil za českou duchovní vymknutost. Ve městečku Vlachovo Březí, vzdáleném necelé 4 km od Husince, místa Husova narození, se z věže kostela shazoval živý kozel jako oběť za hříchy komunity. Dělo se tomu ještě před méně než 100 lety. Máte pocit, že to je normální přístup k vlastním problémům?

Napadat autoritu z principu je choroba. Bez autorit společnost nemůže rozumně fungovat. Výsledky teď vidíte, společnost zde má obsazené vysoké pozice lidmi bez autority. Svůj nezanedbatelný podíl na Husově upálení má specifikum české povahy, která doslova škemrá a vyžaduje po druhých, aby za ni a její škody, které napáchá, nesli osobní vnitřní zodpovědnost. Kdyby žil Hus v Anglii jako Viklef nebo v Německu jako Luther, společnost kolem něj by jej ochránila tak, jak se to stalo v případě těchto reformátorů. Češi Husa vydali bez jakékoliv účinné snahy jej spasit. Neúčinné pozdní protesty českých pánů jsou ve stylu pozdě bycha honiti.

Podle všeho si nakonec Hus své upálení vymohl sám a to svými neodbytnými projevy, které hraničily s duševní vyšinutostí. Znovu opakuji, dohnala ho k tomu atmosféra v české společnosti. Na hranici jej dovedla společenská diagnóza, nikoliv teologie. V takovém případě se koncil nemohl rozhodnout jinak než ho na jeho vlastní přání upálit. On sám k tomu účastníky koncilu provokoval a vyzýval. Nejspíš jeho zabejčenost vyvěrala z utkvělé potřeby si dokázat, že je normální, ze snahy popřít svůj duchovní handikep. A to ho stálo život. Jeho intelekt byl nenarušený, a proto byl schopen mnohých kariérních úspěchů jako se stát rektorem Karlovy univerzity a slavným kazatelem v Betlémské kapli. Nepřítel zdravého ducha, Touretteův syndrom, útočí ze zálohy, nikdy nevíte, kdy vás popadne. Byl to tento skrytý nepřítel v Janově duši, který ho nakonec zabil.

V dnešní době by nejspíše byl Hus považován za podivína, a pokud by měl nějakého dobrého informovaného přítele, ten by mu doporučil léčbu. Je škoda, že se v té době nerozlišovalo mezi duševní nemocí a náboženským přesvědčením. Dnes však dochází k něčemu podobnému. Náboženská horlivost je zaměňována za duševní nemoc a duševní vyšinutost je oceňována jako svaté zapálení. Nejspíše se od doby Husa společnost zas tak moc neposunula.

Zdroje:

Petr z Mladoňovic. Zpráva o odsouzení Mistra Jana Husi v Kostnici. Z latiny přeložil a poznámkami opatřil V. FLAJŠHANS. Nakladatelství Otto. 1917.

Jana Nechutová, Jana Malá. Mistr Jan Hus v polemice a v žaláři. Překlady, komentáře, poznámky. 2019. Masarykova Universita Brno.

Ivan Lesný. O chorobách slavných. 1994. Agentura VPK.

Jan Hus. Postilla. Převedeno do nové češtiny Dr. Václavem Flajšhansem. 1900. Vilímek.