Psychologický posudek na Vladimíra Putina

Musím přiznat, že Putina neznám pouze z doslechu, ale mám o něm informace jak se říká i z první ruky. Má analýza však bude vycházet z veřejně dohledatelných informací. A tím nemyslím Wikipedii. Ta je složená pouze z omezeného počtu zdrojů, které jsou často zkreslené. Stručný odborný posudek Putina se dá vyjádřit asi takto: je to prázdný a nešťastný člověk, kterému se nikdy nedostalo vhodné pomoci.

Pro hodnocení nějakého jedince je třeba s ním mít osobní kontakt a ten může být i písemný jako v případě grafologického posudku či to může být analýza audio-vizuálního materiálu. Záleží na vašich schopnostech a hloubce vaší analýzy.

Ideální je samozřejmě osobní kontakt. Nicméně i ti největší světově známí státníci po dlouhodobém kontaktu s Vladimírem Putinem nebyli schopni vyhodnotit jeho osobnost. Jinak by se dnes tak nedivili, s kýmže to pěstovali tak vřelé vztahy.

Je vidět, že schopnost vidět do lidské duše není většině lidí dána, je velmi vzácná a měli byste takového člověka, který to umí, oceňovat. Místo toho raději tvrdíte, že takoví lidé neexistují. Ale existují. A vy za vaše popírání reality platíte opravdu hodně. Díky tomu se vám často stane, že čekáte roky na to, až se někdo projeví, do té doby, než vám zničí rodinný život, firmu či dokonce i státní celky.

Když Putin vtrhl na Ukrajinu, všichni se divili, i když se zpětně snažili ve stylu generál po bitvě naznačovat, že to tušili. Netušili nic. Nedivte se tomu, že musíte uklízet po někom, komu jste věřili, a jste náhle překvapeni, že vám obrátil svět na ruby. Od Putina se to dalo čekat dávno, stačilo se mu podívat do očí. Ale to byste museli něco vědět o lidské duši.

Podívejme se tedy na Putina jinak než dosud, novým pohledem, který je nezávislý na tom, co se dnes děje. Putin byl totiž vždy stejný, podobně jako většina lidí se změnit neumí, jen se chová podle své přirozenosti dle měnící se situace.

Na Putinově dětství a jeho studiích není nic zvláštního hodného obdivu či poznamenání. On nevybočoval ani v lumpárnách, jak se to stává některým těm, o kterých se říká géniové. Ti totiž na školu často kašlali a neměli dobré známky. Škola pro génia není vhodné místo a často se tak on sám identifikuje. Pokud vám nejde škola, buď jste netalentovaný na studia, nebo génius. A Putin nebyl ani jedno. Byl to průměrný student, který nikdy nijak nevybočoval.

Malý Vladimír vyrůstal v tuctové ruské rodině vzorných komunistů. Jeho dědeček možná (není potvrzené) dělal v kuchyni pro Stalina, tak od něj leccos pochytil. Samotný Putin se shlédl v tajných službách zřejmě kvůli příběhům hustokrutopřísných agentů, které mu vyprávěl dědeček. Jak chtěl, tak se také stalo, vstoupil nebo se spíše vetřel do tajných služeb. Je také možné, že jeho dědeček byl klasický mýtomaniak, to znamená člověk, který si vymýšlí příběhy stejně jako si vymyslel ten svůj. To, že se někdo mihnul kolem Stalina a přežil, se dá považovat za náhodu nebo za štěstí, ale rozhodně ne za nějaký extra životní vklad.

Putinovi rodiče byli naivní lidé a on sám se zapřísáhl, že se idealismu a naivismu bude provždy vyhýbat. Jenomže se mu stal pravý opak. Když jste totiž naivky, tak samotné přesvědčení jimi nebýt vám nepomůže. Naivita je vrozená a nedá se jí tak snadno zbavit jako peněz či svrabu.

Především byli Putinovi rodiče poznamenaní druhou světovou válkou, ve které ztratili dva syny. S malým Vladimírem pak sdíleli ošklivý byt se dvěma dalšími rodinami. V bytě, jak říká Putin ve svém vzpomínání, pobíhaly krysy. Mladý Vladimír se už tehdy rozhodnul, že tudy cesta nevede. On chce žít v paláci a ne v nějakém špinavém kutlochu připomínajícím sklep. A pro to udělal vše. Nenápadně a bez toho, že by na něj byly upřeny zraky ostatních, prošel kariérní žebřík až do nebe. Ze kterého brzy spadne, protože trpí horskou nemocí, ale nepřebíhejme.

Podle U. S. Center for Disease Control and Prevention se negativní dětské zkušenosti odrazí v dalších možných životních obdobích například v tom, že taková osoba, která prožila válku, se může stát násilnou, užívat drogy či být závislou na alkoholu. Putin zvolil úplně jinou možnost, on se stal závislým na druhých. Na jejich myšlenkách, vznešených idejích, na tom všem se vyškrábal nahoru. Jediná prevence proti Putinovi byla mu nepomáhat, nesdělovat mu nic užitečného, na čem by mohl stavět. To ale jeho naivní mentoři nemohli vědět, protože do lidské duše nikdo z nich neviděl.

Putin byl ve škole poněkud nenávistným školákem. Nevycházel z ideálního prostředí a v lidé v Leningradě, tedy jak se dnes říká Pitěru, jsou snobové. A on zkrátka svým bohatším spolužákům nemohl konkurovat. Naštěstí se v 11 letech nalepil na svou učitelku, která jej provedla nebezpečenstvím školy a stala se jeho mentorkou. Mentory Putin vyhledával celý život, protože jsou to lidé s velkými ideály, a těch on nedosahuje, nicméně si je velmi rád schroustá a použije.

Pokud jde o to, aby přemýšlel sám za sebe, moc z něj nevypadne. Posledně to byl jeho „originální“ nápad zvýšit populaci Ruska díky těhotenství nezletilých. Došel k němu jednoduše na základě statistiky. Kdo Putina sledoval před invazí na Ukrajinu, a já jej pozoroval v jeho veřejně dostupném vysílání z Kremlu, jeho typickým denním chlebem bylo si sednout naproti nějakému úředníkovi, který mu odcitoval skripta, on mu pokýval, případně jej pokáral, a jelo se dál.

Ve chvíli, kdy byl v 90. letech Putin jmenován ředitelem FSB na smrt nemocným Jelcinem, prohlásil: „Tajné služby jsou mé rodné místo“.

To je pochopitelné, protože úkolem tajných služeb v každém státě je vyzvědět informace, které nikdo nechce říci, ale někde v podtextu kolují. Říká se tomu obrana státu. Jedná se totiž především o informace, které jsou nebezpečné. O přípravě atentátů, převratu, šíření idejí neslučitelných se současnou ideologií a podobně.

Putin však měl zájem o něco jiného. On měl zájem o jakékoliv informace, které mu mohly být užitečné. Sám od sebe toho totiž ví jen velice málo. A proto se mu hodily tajné služby. On rozhodně nechtěl být na druhé straně spektra, kdy se někomu zpovídá, v takovém případě by se stejně nikdo od něho nedozvěděl nic nového. Sám o sobě řekl, že jeho strategií je říkat vždy pravdu, a pak jej není za co chytit. Ono je to ještě jinak, sám je prázdný jako flaška vodky notorického alkoholika a průhledný jako kontaktní čočka, a tak není složité do něj vidět. Nic v něm není.

A co tedy Putin v tajných službách za socialismu dělal? Nepředstavujte si ho jako nebezpečného Agenta 007. Jeho pracovní náplň byla daleko prozaičtější, nudnější a nechutnější. Měl na starosti síť dívek a žen, které sváděly německé představitele. Jejich úlety se pak natáčely a na základě toho bylo možné tyto pány dle potřeby vydírat. Tato činnost má i speciální název: kompromat. Nevyžaduje žádnou velkou představivost ani agentské schopnosti. Stačí, když máte k dispozici sympatickou dívku či ženu na využití. Později se mu to hodilo v postoupení na další příčce politického a společenského žebříčku.

Jednou takto mladý agent Putin vydíral jistého německého doktora a žádal po něm výměnou za fotky jed, kterým se dá otrávit a nedá se vysledovat. Snaživý, když mu to sloužilo, to Putin byl vždy.

Putin a ženy, to je velké téma, či spíše hodně úzkoprofilové téma. Putin to totiž se ženami neumí. Po dlouhé známosti si vzal za svou ženu Ludmilu, letušku, kterou ve skutečnosti znal již z doby (pozor Wikipedia neobsahuje přesné údaje), kdy byl ve východním Německu agentem. Tam se s ní seznámil a vzhledem k tomu, že jediné, co ovládal, byla plachost, stud a rezervovanost, stal se její snadnou obětí. Lidově řečeno ho klofla.

Ženy totiž mají odjakživa rády plaché typy nebo ty, které to na ně hrají. Mohou si tak připadat jako lovkyně. A Putin to nehrál, kam jste ho postavili, tam jednoduše stál. Když se Putin setkal s nějakou ženou poněkud dynamičtějšího typu, nevěděl, co si počít. To jsme viděli v případě paní Merkelové, bývalé hipísačky a autoritativní Němky, která Putina znervózňovala natolik, že na ní poslal své psy. Za to se nedávno dokonce omlouval.

No a Putinovy avantýry s uklízečkou, se kterou splodil dceru, to je ubohost sama. Velký kremelský vůdce, který se neubránil uklízečce s mopem a kbelíkem. Haha. To další jeho žena se uměla pěkně kroutit a vykrucovat jako hadice. Gymnastka Alina Kabajevová si ho okroutila jako tyč, kolem které se plazila.

Všechny tyto ženy mají společné jedno, jsou myšlenkově tradiční, vzhledem starosvětské a rozhodně moc neprovokují. Jinými slovy živočišné dynamo jim chybí, takových žen se totiž Putin bojí jako čert kříže. Nezvládl by je. Proto se musí spokojit s málem.

Ostatně dělat si kariéru na tom, že někoho chytá při nevěře, kterou mu sám připravil, to je opravdu ubohost sama. To se dá samo o sobě klasifikovat jako kompro na sebe sama, usvědčuje se tím sám, co je za „idealistu“ a „morálního leadera“. Na druhou stranu kompromitovat se takovým způsobem dají také jen ustrašení konzervativní ubožáčci, kteří si nejsou v životě schopni přiznat, co jsou sami zač. Na lidi s drivem žádný kompromat nefunguje. Jsou totiž ochotni prezentovat sami sebe a to, jací jsou, bez příkras. Tahle základní upřímnost Putinovi zoufale schází.

Putina mohu hodnotit nejen z pohledu psychologa, ale také dlouholetého praktikanta juda. Judo je sport, který vyžaduje poměrně velkou koordinaci pohybu a hlavy. Putin se chlubí tím, že judo dobře umí, a dokonce o něm napsal knihu. Ta je sestavena z jeho fotografií v judistických pozicích. Viděl jsem už hodně judistů při práci a mohu říct, že právě judo prozrazuje, že Putin není žádný velký machr na pohyb či sport.

Jeho pohyby jsou umělé, jakoby je dělal jeho gumový dvojník. Jenomže on dvojníka nepotřebuje, on je oplechovaný jako dráteníkův hrnec sám o sobě. Chybí mu elegance v pohybu, rychlost a údernost. Vše, co Putin dělá, je pouze imitace pohybů někoho jiného, tělesných nebo mentálních, to je jedno. Vyzývám každého, kdo mu kdy dal energii a nápad, aby veškerou svou mentální sílu stáhl zpět. V takovém případě Putin zajde na úbytě.

Jedinou Putinovou možností, jak se dostat na vrchol, i když o tom on neuvažoval primárně, spíše mu šlo o myšlenky ostatních a jeho kariéra toho byla už jen výsledkem, bylo se vlísat do přízně druhých. To učinil, když začal v Lenigradě studovat u profesora Anatolije Sobčaka, pozdějšího starosty Pitěru. Stejně jako u Pavla Borodina, který byl původně hlavou prezidentské kanceláře správy majetku v Kremlu, jenž mu také svou funkci přenechal. Podobně jako u Borise Jelcina, který mu předal prezidentskou štafetu.

Je třeba pochopit, a většina analytiků tomuto vůbec nerozumí, že Putinovi nejde o hmotné statky. Sice má možnost užívat velké vily a majetek má napsaný na kdekoho, ale sám má oficiálně jen Ladu Nivu s přívěsem a byt v Pitěru. Putinovi nejde o to, hrabat hmotné statky, on shromažďuje něco jiného. Je posedlý myšlenkami a idejemi druhých, a čím víc o něm přemýšlíte, byť z nenávisti, tím větší službu mu prokazujete. Dokonce je pro to, vybudit pozornost a fantazii druhých, ochoten zajít i tak daleko, jako třeba nechat vybuchnout auto a udělat na sebe smyšlený atentát.

Až na Pavla Borodina (zatčen za praní peněz v roce 2001 v New Yorku), jsou všichni Putinovi kariérní mentoři mrtví. Nevyskákali sice z okna, ale měli za to problémy. Sobčakov byl zřejmě otráven. Boris Abramovič Berezovskij, ruský miliardář, který Putina v začátcích jeho prezidentství podporoval, spáchal sebevraždu.

Ono totiž když radíte někomu, kdo na něco nemá, jen tak, ponesete za to osobní důsledky. Jeho smůla, kterou má on sám z toho, že nemá talent, pak padne na koho myslíte? Na vás. A to platí pro všechny ty akademiky, kteří vychovali na Masaryčce Fialu, i když věděli předem, že nemá talent ani na učení. Platí to také pro všechny ty, kteří kdy podpořili Babiše, i když věděli, že má spíš prodávat párky než se plést do veřejných věcí.

Lidé mají také tendenci podceňovat naivitu druhých a mnozí jsou dokonce přesvědčeni, že nechávat naivní lidi v důležitých pozicích je skvělý nápad. Mylně si totiž představují, že s nimi pak budou moci lépe manipulovat a používat je tak k lepší realizaci svých cílů. Nic ale není dále od pravdy, v tomto případě se jedná o typický fatální kognitivní omyl. Naivní lidé si sice nechají nakukat kdejakou hloupost a můžete s nimi zdánlivě manipulovat, ale s jejich naivitou nehnete. Spíše se dočkáte toho, že si naivní člověk vymyslí takový nesmysl, že z toho všem půjde hlava kolem, a pak budou neochvějně trvat na tom, že ho zrealizují za každou cenu, a nikdo jim to nevymluví. Bože chraň, aby měl takový člověk nějakou funkci, natož vrcholovou. A to se právě stalo v případě Putina.

Příběh, který se tady v Česku vypráví pořád dokola, je povídačka o Putinovi, který při svém příchodu do prezidentského křesla dal do pořádku ruskou ekonomiku. Platy, které se přestaly vyplácet, vyplatil a podobně. To není přesné, nápravu před ním zařídil někdo jiný. Jako obvykle totiž Putin spoléhá vždy na aktivitu ostatních.

Nebyl to Putin, jak se říká, který po svém příchodu do prezidentského úřadu zlepšil ruskou ekonomiku. Byl to premiér Jevgenij Maximovič Primakov, ekonom a arabistik, také spojený s KGB, který udělal ruskou ekonomickou čistku. Také je již na pravdě boží. Putinova šance přišla v roce 1997, kdy se nejvyšší státní žalobce Skouratov začal vrtat v Jelcinových účtech. Tajná služba na něj narafičila dvě prostitutky, se kterými jej natočila, ostatně to byla Putina letitá rutinní práce a specializace v Německu. Skouratov šel od válu. Jelcin za to na Putina nezapomněl.

Putin se dostal k prezidentství jako slepý k houslím. Jelcin rezignoval na konci roku 1999 a tajná služba navrhla Putina, kterého nikdo neznal. Jelcin vřele souhlasil, protože ten ho znal a bral to tak, že mu Putin pomohl (byla to jeho práce), a rád se stal Putinovým mentorem. Putin totiž tohle vždy vysílal do éteru. Chci nějaké mozky, abych nemusel používat svůj. Nyní Putin chřadne, nikoliv kvůli válce, ale protože mu došly nápady a hlavně ty mozky.

Proč byl Putin navrhnut na prezidenta důstojníky tajné služby? Protože působil jako někdo, kdo je důvěryhodný a umí zachovat chladnou hlavu. Ono totiž když žádnou hlavu nemáte, snadno si to druhý splete s tím, že jste vyrovnaný.

Když se Putin dostal k moci, nikdo ho neznal, a tak bylo třeba udělat nějakou PR kampaň. Za tímto účelem se teroristé vždy hodí. Tentokrát to byli Čečenci, kteří vtrhli do Dagestánu. Teroristé udělali Putinovi opravdu radost. Zaútočili i v Moskvě a v obytné zóně zabili 300 lidí. To byla slavnostní chvíle pro agenta druhé kategorie Putina, který tehdy veřejně vystoupil a prohlásil přímo hitlerovským tónem: „Budeme je pronásledovat, nejsou to ani zvířata, všechny je zabijeme.“

Když však šlo o řešení opravdových problémů, tak Putin vždy selhal. Vzpomeňme třeba Kursk, kdy nechal zemřít několik desítek elitních ruských námořníků díky své bezradnosti a neschopnosti, a také samotnou Čečnu, se kterou nakonec musel udělat nechtěné spojenectví.

Vzhledem k tomu, že Putin měl vždy velký strach, aby nepřišel o to, co si nasyslil, míněno pozici ve společnosti a duševní vlastnictví, tak si dekretem pojistil prezidentství na věčné časy. Má to jeden háček. Putin není věčný.

Na rozdíl od toho, co tvrdí západní analytici a psychologové, si nemyslím, že je Putin traumatizovaný člověk. On je spíše myšlenkový oportunista a pokud je to ponecháno na něm, vymyslet nějaký příběh, sestaví jej na základě svých zkušeností a vstupů. Dopadne to pak jako když kočička s pejskem vařili dort. Jako kočkopes.

Putin vymyslel narativ, a ten je nepochybně pouze jeho nápad, že bojuje s nacisty. Na Ukrajině v čele se židovským prezidentem. No, není mu moc shůry dáno být velkým kombinatorikem. Proto podle mého názoru také ve své pozici tolik dráždí ruského šachového velmistra Kasparova, protože Putin místo toho, aby hrál šachy na světové scéně, zvládá tamtéž sotva Člověče, nezlob se… Putin pouze bezmyšlenkovitě přenesl svůj příběh z Leningradu, kde jeho rodiče žili v neustálém nebezpečí a obležení nacistů, na současnou Ukrajinu. Dá se říci, že to je dětinský přístup k řešení problémů.

Státníci, kteří chtějí Putina zastavit, netuší, že nečelí geopoligické strategii či idejím velkého Ruska, ale vzdorují dětinské smyšlence. Ta však může být daleko silnější než nějaká politická strategie. Dětská fantazie je totiž mocná až místy nejmocnější na celém světě, a proto ho může porazit jen někdo, kdo je podobný dětina. Jeho jméno si nechám pro sebe. Ono to není úplně přesné to slovo porazit. Přesnější je vyrušit. Tihle dva dětinové se vyruší navzájem a bude od nich klid. A nebudou sami. Přeci jenom děti nemají na to, aby vládly světu.

Putinův příběh je příběhem ostýchavého průměrného člověka, který se díky tomu, že byl tak neviditelný v oblasti talentu a schopností, vyškrábal bez povšimnutí ostatních, avšak s jejich přičinlivou pomocí, až na vrchol. Budiž vám to varováním samotným, protože takových „Putinů“ kolem sebe tady máte víc, než si myslíte.

Do budoucna doporučuji všem voličům i vlivným lidem, spíš, než abyste si dělali starosti s tím, jak potrestat Putina, byste se měli zabývat primárně touto společností, která už je dost potrestaná tím, jak ho a jemu podobné nechala vyrůst. Pomohli jste vy osobně někomu neschopnému, aby vyrostl do pozice, která mu nenáleží? Tak si dejte facku.

Zdroje:

Richard Wood. Psychoanalitic reflections on Vladimir Putin. The Cost of Malignant Leadership. Taylor&Francis. 2024.

Daniel Sochor. Putin in his own words: Russia's president speaks his mind on international relations, politics, society, business & leadership. CreateSpace Independent Publishing Platform. 2016.

Hannah S. Chapman. Dialogue with the Dictator. Authoritarian Legitimation and Information Management in Putin’s Russia. Cambridge Press. 2024.