Jak vznikl příběh utrápeného Krista na kříži

Na úvod je třeba si ujasnit pojmy. Krucifix je kříž, na němž je zobrazen utrápený Kristus, a zatímco samotný kříž nemá nezbytně útrpné konotace, krucifix je jasným mučícím nástrojem.

Bazilika Sant’ Apollinare Nuovo pochází ze 6. století a nachází se v italském městě Ravenně. Stěny chrámu obsahují velmi rozmanité výjevy z Ježíšova života. V dramatu věnovaném Ježíšově smrti jeden panel upírá pozornost na Šimona z Kyrény. To byl člověk, který za Krista nesl kříž na Golgotu, na místo jeho ukřižování.

Pokračování vám vyrazí dech. Logicky byste v dalším obraze čekali Krista na kříži. Není tam. Následuje pouze vyobrazení hrobky a anděla se dvěma ženami. Proč? Protože první křesťané včetně těch pozdějších až do 10. století Ježíšově ukřižování nevěnovali pozornost a pokud ano, rozhodně nebylo hlavním prostředkem Kristovy reprezentace, jak tomu je dnes. Co se stalo? Co nebo kdo přiměl křesťany k tak velké změně vlastní reprezentace a deinterpretace jejich učení?

Je známou věcí, že Korán pocházející ze 7. století Kristovo ukřižování popírá. Bible jej sice zmiňuje, ale Kristovo ukřižování také není ve středu pozornosti třeba apoštola Pavla. Ten sice uvádí různé odkazy ke Kristově utrpení, více se však věnuje jeho vzkříšení a slávě jakožto nebeského krále.

Cyril Jeruzalémský, významný křesťanský biskup věřil tomu, že eucharistie (to je obřad sv. přijímání v kostele) je duchovní oběť nekrvavé povahy. Svatý Ambrož, muž, který pokřtil významného otce církve sv. Augustina věřil, že ráj není jen přítomen v církvi, ale v duších všech věřících při samotném křtu. Před 10. stoletím se eucharistie považovala za nebeský transfer Kristova oslaveného těla a krve. Až později se začalo věřit, že to je tělo a krev ukřižovaného. Ostatně Ježíš v evangeliích představil chleba a víno jako symbol svého těla již před svým ukřižováním.

Během prvního milénia křesťané zaplnili své svatostánky s obrazy Krista jako žijící entity. Potkáváme v něm pastýře, učitele, léčitele nebo korunovaného boha. Je nad věcí, obklopený bohatými scénami a symboly ráje. Nicméně, později se stalo něco strašného. Ježíš byl degradován na umučenou postavu na kříži, s ním zmizel i obraz pozemského ráje.

Jeden odborník na křesťanskou historii k tomu říká:

Jistě byste v tehdejší křesťanské ikonografii našli i nějaké ty symboly Kristova utrpení. Není předmětem tohoto článku tvrdit, že křesťané netušili, že Ježíš trpěl na kříži. Podstatnější však pro ně tehdy bylo něco jiného. A dávali to jasně vizuálně najevo ve svých obrazech, sochách a písmu. Křesťané tehdy kladli důraz na jeho vzkříšení a ráj a nikoliv na ukřižování.

V kostelích ve Středozemí v té době je Kristus zobrazován s křížem. Nicméně marně byste ho hledali na kříži. Stojí před ním vyrovnaný, vítězný, vzkříšený. Posléze došlo k takové obměně Kristovy vnější reprezentace, že se zdálo, že jediné, co Ježíš umí, je důstojně zemřít. Někdo takovou změnu křesťanské propagace nutně potřeboval. Podívejme se, kdo a proč.

Byl to Karel Veliký, který pozvedl papežství, které bylo fabrikováno na základě falešných církevních dokumentů, o kterých jsem pojednal v článku o Vatikánu.

Byl to rovněž on, kdo potřeboval jiný obraz Krista, než jaký panoval do jeho doby. Měl totiž velké kolonizační ambice a chtěl pokořit celý dosud nekřesťanský svět. Za tímto účelem potřeboval lidi, kteří budou ochotni zemřít v bitvě. Narativ Krista, trpícího a umírajícího jako symbol hodný následování, se stal nezbytným.

Pozdější církevní svatí jako byl třeba sv. František z Assisi (13. století) jen podtrhovali tuto nezbytnost umřít za Krista. František miloval utrpení, a to bylo do té doby v křesťanské teologii nezvyklé.

Církev od časů Karla Velikého přes dobu svých největších svatých jako byl sv. František odvedla pozornost od vítězného obrazu Krista a příjemných vjemů ráje k utrpení světa, strašlivých muk a trýznivé pekelné budoucnosti. Svatý František byl velkým ctitelem Kristových strastí, jako první nosil na svém těle znamení Kristových ran (stigmata) a zavedl pašijovou (pašije = zpráva o umučení Krista) spiritualitu v řádu, který založil. Tento řád stál za zavedení takzvaných křížových cest po celé Evropě.

Paradoxně stimul ke Karlově rozpínavosti přišel zvnějšku z islámu, který tehdy ovládal území ve Španělsku a chystal se na další. Toho islámu, který tvrdí, že Kristus nebyl ukřižován. Snaha popřít a vymazat jeho vliv stála Karla spolu s křesťany hodně, možná až příliš, skoro celé poselství a význam křesťanství. Abychom Karlovi příliš nekřivdili, je docela možné, že v jeho době křesťané zpohodlněli a začali se cítit jako andělé na obláčku. Bylo třeba vlít jejich snahám novou krev do žil. Nebylo to zrovna vedeno pod šťastnou hvězdou, ale stalo se.

První známý krucifix na světě je zde na fotografii a je uložen v Kolíně v Německu. Zhotovil jej saský umělec v roce 965 n. l. Není divu, že to byl právě Sas, který vyřezal krucifix z dubového dřeva. Sasové uctívali stromy, a když se stali součástí jednotek Karla Velikého, kříž se pro ně stal symbolem teroru. Dříve to byl symbol života, ale když byli Sasové donuceni ke konverzi pod pohrůžkou genocidy, v ukřižovaném Ježíši začali vidět sami sebe.

Karel Veliký spojil církev a stát úplně novým způsobem. Pozměnil dlouho trvající křesťanský zákaz proti prolévání lidské krve a učinil křesťanství kolonizačním nástrojem. Spojil kříž s vojenským vítězstvím a porážením posvátných stromů pohanů. Cesta k pogromům na Židy byla otevřená. Už dávno předtím teolog Melitón ze Sard viděl Židy jako vrahy Krista, přitom měl sám židovské kořeny. Tato antisemitská myšlenka se v době křesťanského imperialismu hodila, a tak byla oprášena.

Pod záštitou velkého červeného kříže křižáci posílali vojenské expedice proti nevěřícím na Střední východ a cestou zabíjeli heretiky, čarodějnice a kdekoho. Vlny křesťanského násilí pokračovaly v dobyvačných válkách velkých evropských mocností od 16. do 19. století.

A co by si o tom všem vlastně myslel samotný Kristus? O své sebeprezentaci, která se tak radikálně proměnila? A hlavně o tom, že místo slavného krále jej lidé vnímají jako umučeného chudáka na kříži?

Možná by k tomu řekl něco podobného, co v evangeliu Matouše o posledních dnech:

Prameny:

Martin Hengel. Crucifixion in the Ancient World and the Folly of the Message of the Cross Fortress Press. 1977

Gunnar Samuelsson. Crucifixion in Antiquity: An Inquiry into the Background and Significance of the New Testament Terminology of Crucifixion. Mohr Siebeck. 2011.