Článek
Autentické zkušenosti s českou společností včera i dnes a neúprosné zhodnocení nadčasové reality Česka bez zabarvení ideovým režimem. Připravte se na nejhorší.
Kdyby můj otec žil, napsal by tento článek sám. Tak ho, táto, píšu za tebe.
Píšu z pohledu člověka, který nemůže být objektivní, protože naše rodina za komunistů trpěla. Ne, neměli jsme možnost okusit takzvaného gulášového socialismu osmdesátých let. Neměli jsme chatu, na kterou jsme mohli jezdit, protože se otec dřel jako kůň jako natěrač a lakýrník ve výškách a veškerý volný čas věnoval systému víry, který byl komunisty perzekuován. Estebani nás hlídali na každém kroku a stálou hlídku měli naproti v baráku. Náš byt byl svědkem jejich častých návštěv nebo spíše razií, kdy ve špinavých bagančatech napochodovali dovnitř a při svém hledání zakázané literatury nevynechali ani komín. Otec byl od padesátých let vyřazen z intelektuálního procesu díky svým názorům a postojům. Tehdy ho komunisté zavřeli v jednom z nejtvrdších míst pro nepoučitelné odpůrce režimu, pro takzvané MUKLY (muže určené k likvidaci), do jáchymovského pekla. Zde v mínus 40 stupních v přilehlém Ostrově budoval základy nemocnice a pak samozřejmě se tam těžil nebezpečný uran. Táta mi říkal, že někteří vězni si tento blyštivý kámen brali pro štěstí do kapsy. Pak byli impotentní, a navíc se u nich rozvinuly i jiné potíže.
Nebudu zde objektivním hodnotitelem komunismu, i když možná vlastně ano, protože vůči komunismu jako takovému žádné výčitky nechovám. Chovám je vůči typu společnosti, která zde žila a žije dodnes.
Komunisté ze Sovětského svazu Čechy naučili nové špinavé triky do jejich sbírky. Zatímco za první republiky nebylo vše zalité sluncem a řada lidí žila ve špíně a bídě, komunisté dodali Čechům své Potěmkinovy vesnice a hrůzné nástroje zastrašování. Jednou z nich byl lynč. Samozřejmě jej Češi už uměli, ale spolu se svými sovětskými přáteli ho dovedli do dokonalosti. Takový bezvýznamný prokurátor Josef Urválek původem z Českých Budějic, který jako by z oka vypadl svému vzoru Josephu Goebbelsovi, se mohl předvádět na účet řady kvalitních, avšak naivních lidí, jako byla Milada Horáková. Ti opravdu věřili tomu, že jejich spoluobčané se budou řídit logikou, argumenty a ideály. Ne, neřídili. Ani těmi komunistickými.
Komunismus ukázal, že Češi si žádných ideálů neváží, a to, že řada soudruhů šla cinkat klíči za sametové revoluce, to jen potvrzuje. Víte, co mě bavilo nejvíc na té směšné revoluci? Vtipy. Všude po městě byly vylepeny vtipy a já chodil a opisoval jsem si je. Když se učitelka ptala ve škole dětí, co je demokracie, samozřejmě to byla předtím velká paní soudružka, tak jsem se přihlásil, neboť jsem to jako jediný věděl. Nebyl jsem vyvolán.
A ještě k tomu mi táta říkal, jak četl Havlovy Dopisy Olze, které dokazovaly, že Havlovy zážitky z vězení byly ve srovnání s jeho krimem procházkou růžovým sadem. Kaviár o Vánocích? Žádný problém. A ty sardinky mi, Olgo, už neposílej, nechutnají mi. Táta rozhodně fanouškem Havla nebyl, stačilo si jen otevřít nějakou jeho hru a bylo z toho vidět, že to jsou povídačky provinčního prominentního dítěte, a nikoliv vyzrálého člověka, který by hluboce rozuměl problémům svých spoluobčanů. Ostatně se to brzy poté projevilo na ekonomice a sociálním systému devadesátých let.
Češi se od komunistů naučili, že je všechno všech. Respektive, že je všechno toho, kdo si to urve, a urvat si to má právo. Proto tu skončili lidé, kteří chtěli pomoci společnosti a fungovat opravdu společně, jako nějací naivkové bez majetku a cti. Zatímco ti, o kterých všichni, opravdu všichni vědí, jak svůj majetek nabyli, jsou, zdá se, nedotknutelní a prý dokonce vyhrají příští volby. Ti druzí na tom nejsou o nic lépe, na nejmenované univerzitě v nejmenovaném městě jsem připravil projekt, který prý nebyl pro nejmenovanou univerzitu vhodný, a ejhle, po několika měsících se koukám do jejich univerzitního systému a má jej jakýsi profesůrek, který uměl opisovat. Uměl tolik opisovat, že se propsal do nejvyšší politické funkce. Jmenovat ho nemá cenu, k čemu by to v této společnosti bylo, když je na ignoraci vážných osobnostních vad postavená. Nebo snad chcete spravedlnost? Tak se mi ozvěte a něco s tím uděláme.
Další speciálně česká záležitost je akce Kámen. To byly ty fiktivní služebny americké armády v padesátých letech pomyslně za kopečky, kam Češi utíkali, kde byli zadrženi jakoby nepřítelem socialismu a volně vyprávěli, jaké měli záměry, měli pocit bezpečí, že jsou u přátel, místo toho byli ale jen vytěženi soudruhy a posláni do lágru. To je český unikát. Ano, byly podobné služebny i v Sovětském svazu či v Berlíně, kde se zachycovali sovětští vojáci či občané, kteří chtěli přejít na druhou stranu, ale způsob českého provedení je naprosto odlišný.
Češi umějí, jak jsou bohémové, vytvořit kompletní hereckou iluzi přátelství a vzájemné důvěry. Vytvářejí ji ale bohužel i sami sobě v sobě a sobě navzájem. Oni ani neví, že to dělají, protože neumějí žít jinak než ve fiktivních hraných vztazích a ani neví, jak se to stalo, není to tedy tím, že by byli mistři hypnózy. Podle toho, jak jednají, si myslím, že jsou to často loutky jiných systémů a slouží jako průtokové vedení duchovní energie z celého bezprostředního okolí a světa, které jsou zmítané ve větru různých prolínajících se ideových koncepcí, kulturních zvyků a aktivovaných a deaktivovaných genetických predispozic. Jinak řečeno Češi vůbec nezvládají svojí historickou mnohonárodnostní podstatu a komplikovanost svého genetického vybavení, kdy je Česko složeno z mnoha typů naprosto rozdílných lidských skupin už od prehistorie. Výsledkem je nenávistný frustrovaný guláš, chaos a naprostá konceptuální disbalance ve společnosti, která se jako tonoucí stébla chytá bezhlavě a bezohledně všeho, co zavání něčím komponovaným. Odtud možná pramení i taková tradiční sentimentální obliba hudby v Čechách. Když už neumíme životní kompozice, složíme a zazpíváme si alespoň písničku… Ach ouvej, nerozbrečte se všichni.
Mám vážné podezření, a současná situace v politice a ve společnosti to jen potvrzuje, že Češi nemají obecně vůbec žádnou schopnost plánovat nějaké rozumné životní koncepty, zato jsou bezhlavě zaměřeni na to, jen se na lidi, kteří nějaké rozumné plány a představy o životě mají, hromadně lepit jako pijavice a věšet jako roje vos, aby tak alespoň takto zprostředkovaně mohli zažít něco náznaku a doteku konzistentního a smysluplného života. A přesně taková byla akce Kámen.
Normálního člověka takové chování ani nenapadne, protože kdo si umí vymyslet svůj vlastní život, ten chápe, že věšení se na životní koncepce někoho jiného nedává vůbec žádný smysl a je to navíc chorobné. Ono samotný zákaz vycestovat z republiky byl prodchnut právě tou snahou lepit se na představy o životě těch, kteří chtěli nějaké zajímavější životní přístupy, než jaké nabízel komunismus. Přesto to nebylo povinné, mít jako státní strategii zákaz vycestovávání, jinde to měli jinak a byli také komunisté, podívejte se na bývalou Jugoslávii. Ale Češi museli být nepropustní, aby se měli jak a na koho věšet. To ovšem normální lidé, kteří chtěli žít jinak, nemohli tušit.
Proto s takovou variantou parazitického chování, jakou předvedli soudruzi z akce Kámen těm, kteří chtěli z Čech pryč, normální lidé vůbec nepočítali a ani nemohli. Pokud nemáte chorobnou hlavu, něco takového zkrátka nevymyslíte. Prostě ti lidé jim věřili a vymstilo se jim to. Mohu vám zodpovědně říci, že Čechům nevěřím. Nevěřím v jejich přátelství a vztahy. Takhle to mám nastaveno a věřte, že se mi daří dobře. Nemám problémy s depresemi ani splíny. Jednoduše vím, s kým jednám. S lidmi bez schopnosti řídit vlastní životy a s potřebou parazitovat na životních představách ostatních. A to je osvobozující. Není možné se kamarádit s jedovatým hadem a myslet si, že vás nikdy neuštkne, když si nebudete dávat pozor. V tomto případě nejsou Češi jedovatým hadem, ale spíš užovkou, která si hraje na ještěrku. Pořád vám ukazuje své pomyslné nožičky, které nemá, a když ji chytíte, tak předstírá, že se jí utrhl ocásek. Neutrhl. Jen se zamotala sama do sebe a dělá, že za to můžete vy.
Zřejmě to mám jako dědictví od otce, kterého záměrně šoupli v lágru mezi sadistické vrahy. Povídal mi, že se na něho jeden z nich, když jako nový přišel na barák, podíval a řekl mu, tebe já zbiju do krve. Otec se nedal, ani neměl pocit, že nějaká mačo bitka něco spraví. Bystře si všimnul jeho zablácených bot z uranového dolu a ty mu vyčistil. Vězeň se na něj podíval, pak se podíval na boty, a už se s ním nikdy nebavil. Podivný smysl pro humor tehdejších komunistů, nebo spíše chorobná rozbředlost jejich ducha, vedly k tomu, že vrazi byli smíšeni s různými vynálezci, podnikateli, intelektuály a knězi, kteří ale byli díky vězení často mezi sebou v kontaktu. Otec tam byl tedy až na výjimky v dobré kultivované a vzdělané společnosti, a předal mi díky tomu hodně životních zkušeností.
Vydržet v lágru a nijak si nestěžovat na zacházení a nespravedlnost bylo opravdu těžké. Někteří vězni to řešili po svém. Táta mi říkal třeba o jednom vězni, který se neúčastnil pracovní aktivity. To jen abyste věděli, jací blbci byli určeni na dohled nad vězni. Bachař se ho ptá, co děláte, Drábek? Pleju lelky. Aha, tak pokračujte v tom, co děláte. Bachaři se to ale po čase rozleželo v hlavě, a tak říká druhému, ten Drábek mi říkal, že pleje lelky. On si z tebe ty blbče vystřelil! Pak Drábek stál v mrazivé noci na buzer placu. Poučení? Blbě vtipkovat před poškozenci se nevyplácí. A takových příběhů znám hodně. Vím, že táta v 90. letech, aby dostal odškodnění za své desetileté věznění, lítal jako hadr na holi, a i v poměrně nedůstojných soudních přích se snažil získat nazpět oficiální uznání jako čestného a odvážného člověka a odškodnění za své útrapy. Některé peníze získal, zdraví ztratil, čest mu nikdo nevrátil. Nakonec zemřel na myelom s pohledem jedince, který neztratil svou duši, ale nepochopil, proč společnost kolem něj ano. Měla ji někdy vůbec?
Nehodnotím lidi podle politického tábora, přesvědčení, ale podle morálního a etického kreditu. To není bohužel měřítko, které se mi zdá, že by se stalo obecným. V době, kdy se můj otec vracel z lágru, neměl jako bývalý vězeň na nic nárok. Samozřejmě přidělení obecního bytu pro rodinu, na to mohl i jako vzorný pracovník podniku zapomenout. Zastal se ho muž, který zakládal komunistickou stranu v daném městě. Tento muž byl totiž také v nacistickém lágru, kde trpěl za své ideály. On ten komunismus na rozdíl od lidí kolem něj myslel vážně. Problém Čechů je, že jakékoliv ideály ať jsou to ideály kapitalistické či komunistické nebo třeba mimozemské nikdy neberou vážně. Jen jako hru, podle toho, jak se zrovna vyspí a co je zrovna in. Nevím, co si myslí, že jim to přináší, ale rozhodně tahle země podle toho vypadá. Český stát vypadá jako jedna velká pouťová fraška. Jak jedna hloupá hra nevyspělých dětí. Češi mi připadají jako skupina výrostků, kteří se jednou vrhnou na jednoho, podruhé na druhého, jen tak ze srandy. Problém spočívá v tom, že abyste mohli zůstat mentálně na úrovni výrostka, musíte mít k sobě zodpovědného rodiče. Když ten chybí, a ten se rozhodně na svého svěřence už dávno vykašlal, výrostek si jen podělá život.
To se právě stalo.
Tento článek je věnován památce mého otce.
