Článek
Jako bezvěrec mám přemýšlení mnohem jednodušší, klidně se při něm mohu i rouhat. A co mne k tomu přivedlo? Začali mi v poměrně rychlém tempu umírat kamarádi, ale i třeba jen známi lidé kolem mne, o kterých jsem přesvědčený, že by umírat neměli.
Připomenu kamarády, kteří začali ten kvapík již v roce 2019. Krátce po sobě umřeli herec Jirka Pomeje, muzikant Pavel Hurt, i kolega novinář, pak i spisovatel, Martin Čáp, skvělí chlapíci. S Pavlem jsme to táhli už od osmdesátek, s Jirkou a Martinem o pár let později. Nic tak špatného, aby je někdo musel trestat, a ještě ke všemu Pán Bůh, určitě neprovedli. A přitom tady zůstalo, dokonce ještě z té doby, tolik gaunerů a jsou tu stále. Na jednu stranu bylo dobré, že jsem z těch pohřbů naživo absolvoval jen jeden, a v krematoriu. To schválně připomínám, protože on je trochu rozdíl mezi pohřbem v krematoriu a v kostele.
Patrik Hezucký umíral skoro v přímém přenosu mnoha médií, a naskočilo mi to znova, díky Luďku Hrzalovi, po letech. A to jsme se spolu s Patrikem naživo vlastně potkali jen jednou, na posvatební veselici, když si Renda Decastelo vzal Štěpánku. Objevil jsem naprosto úžasného člověka, kterého jsem pak hodně rád poslouchal při každé příležitosti, když se naskytla. A opět se u nás promenádují takoví gauneři, a jsou naprosto v klidu, jako by měli s Bohem nějakou koupenou smlouvu. Nedlouho potom mi totiž zavolala Noční můra Evropy 2, Luděk Hrzal, s tím už to bylo ale i o mnohem hlubším vztahu, protože rané devadesátky jsme prožívali hodně nablízko. A že by chtěl, aby po něm zůstaly nějaké vzpomínky, když umřel ten Patrik, knížka, a jestli nevím, kdo by ji napsal, nebo jestli bych někoho nenašel. Hledal jsem, poctivě, ale nebylo to nic platné. I vydavatele jsem našel, děkuji Nakladatelství Olympia, ale psát jsem tu vlastně vůbec knížku nechtěl. Věděl jsem, že je Luděk nemocný, ale že tak moc, to fakt ne.
Byla to kamarádka, Maruška Formáčková, která mne přesvědčila k tomu, že napíšu. Hodně mi pomohli naši společní kamarádi, kteří s Luďkem stavěli pevné základy úspěchů rádia Evropa 2, byli to oni, kteří mne utvrdili v tom, že mám psát, protože jsem to s nimi žil. V té skvělé době nádherných devadesátek. Podpořil mne i jeden z mých učitelů, Petr Salava. Byl to děsivý kvapík, za šest týdnů jsem odevzdal text. A věděl jsem, že si nemohu vzít za knížku ani korunu autorského honoráře. Že ten výtěžek půjde za Luďkem a za skvělou ženou a jejím týmem, která se v Onco car stará o rehabilitaci onkologických pacientů a jejich rodin. Jmenuje se Pavlína Zvelebilová, aby to vědělo co nejvíc lidí. Vyprávěla mi o tom, jak to chodí, když je v rodině onkologické onemocnění a já jsem se trochu zděsil. Je totiž obrovský rozdíl, když jde tzv. o obyčejného člověka, který není váženou celebritou. Byl to velký stimul k tomu, abych zase víc začal přemýšlet.
A pak se přihodilo něco šíleného. Umřel Honza Potměšil. Nebudu se zabývat jeho významem pro mne a jiné, ale dostávám se k tomu, že jsem zažil obrovsky nádherný a strašně smutný pohřeb v kostele. Co v kostele, v Týnském chrámu, v kostele Matky Boží před Týnem, našlapaném do posledního místečka. (Myslím, že by Honza „vyprodal“ i Svatovítskou katedrálu při svém posledním představení.) Prostor byl plný nádherně smutné atmosféry, kterou skvěle doplnili Honzovi kolegové z Pražské konzervatoře, Petr Čech na varhany a jeho někdejší „šéfka“, herečka Ilona Svobodová, s výborně zvoleným Shakespearovým sonetem, tak moc rezonujícím s dnešní dobou. A ačkoliv se církevní hodnostáři snažili ze všech sil mne přesvědčit, že se vlastně nic nestalo, protože bratr Jan se má teď nejlíp, já zase přemýšlel o to víc o spravedlnosti, které se říká Boží. Honza se pro mne už dávno stal symbolem velikého a statečného člověka už v roce 1989, i potom, když jsme se potkávali, třeba i v hospodě. Mám moc rád představení, která pro něj vymyslel Jakub Špalek u Kašparů.
Je to nespravedlivé, že takoví skvělí lidé odchází, a takové svině tu zůstávají. Proto jsem rád, že jsem dostal možnost s Luďkem a Evropany napsat knížku 88,2 Zrod legendy. Třeba se díky té knížce podaří vybrat nějaké peníze, které pomohou dobré věci.
Při odchodu z kostela, jsem přijal s ulehčením slova Báry Kodetové Šporclové, že nejsem sám, kdo má takový problém se světskou spravedlností. A jak to máte vy?
