Článek
S Tomášem jsme spolu osmnáct let. Za tu dobu jsme zvládli postavit dům, vychovat dvě děti a několikrát se zvednout z finančních krizí, které by spoustu párů položily. Všichni kolem nás nás mají za stabilní dvojici, která „to spolu zvládla“. Jen já sama vím, že uvnitř je ticho. Dlouhé, duté ticho.
Naše seznámení zní skoro jako romantická pohádka. Já – studentka pedagogické fakulty v Olomouci. On – ambiciózní informatik, který mi pomáhal s diplomkou. Byl milý, chytrý, spolehlivý. Všechno, co jsem po nevydařených vztazích hledala. Láska mezi tabulkami v Excelu. Krátce po promoci jsme se vzali a do roka narodila dcera.
Sex nikdy nebyl hlavní silou našeho vztahu, ale býval součástí. Postupně se však z povinnosti stala rutina. Z „chci tě“ se proměnilo v „můžeme zítra, ale jen rychle, ráno vstávám“. A já si na to zvykla. Myslela jsem, že takhle to po letech prostě chodí.
Tomáš je poctivý dříč. Nikdy by mě nepodvedl, nikdy nezapomene vyzvednout děti. Platí účty, dělá víkendové nákupy, opravuje kapající kohoutek. Dokonalý parťák do života. Jenže někdy mám pocit, že žiju s kolegou z práce, ne s mužem.
A pak přišel Radek. Fotograf, se kterým jsem začala spolupracovat, když jsem v knihovně připravovala výstavu o historii města. První týdny šlo jen o maily a pracovní schůzky. Ale už tehdy jsem cítila něco, co jsem zapomněla – že mě někdo vidí. Že se dívá jinak, než jen pohledem praktického muže, který mi zkontroluje, zda jsem zaplatila zálohu na elektřinu.
Jednou jsme po instalaci výstavy zůstali sami v sále. Bylo horké léto, Radek si sundal košili a já ucítila směs lepidla, prachu a potu – vůni, kterou by mi před deseti lety připadala obyčejná, ale tehdy mi připadala opojná. Když mě políbil, nepřemýšlela jsem ani vteřinu.
Neplánovala jsem to. A už vůbec jsem netušila, že se do toho propadnu tak hluboko. Každé naše setkání je elektrické, někdy něžné, jindy spalující. Někdy si říkám, že to přece není normální, aby člověk po čtyřicítce znovu cítil takhle. Ale možná právě teď je ten čas, kdy se mám znovu nadechnout.
Radek má rodinu. Já taky. Oba jsme rozumní – říkáme si, že nechceme všechno bořit, že nám jde jen o chvíle, které nám vracejí život. Jenže čím víc se snažím držet rozum, tím víc ztrácím klid. Nedokážu se ho vzdát.
Děti odcházejí na internát, dům je tichý. Tomáš zůstává stejně pozorný, stejně klidný. A já ho mám pořád ráda – jen jinak. Je můj domov, moje jistota. Ale nejsem si jistá, jestli chci dožít v jistotě, nebo v žáru.
Možná riskuju všechno. Ale co když právě tohle je poprvé, kdy opravdu žiju?
