Článek
Za dva roky mi bude padesát. Když to řeknu nahlas, kolegové z galerie v Plzni se smějí, že vypadám na čtyřicet. Mám práci, která mě dřív naplňovala, dvě téměř dospělé děti a partnera, se kterým jsme spolu přes dvacet let. Na papíře to vypadá ideálně. Jenže já jsem poslední měsíce podrážděná, bez energie a rozčiluje mě skoro všechno – od špinavých hrnků v kuchyni po sousedův vysavač v neděli ráno.
Řeknete si, že si nemám nač stěžovat. Jenže já nespím. Dlouho se převaluju, budím se zbytečně brzy a hlava jede, i když bych chtěla vypnout. Zdají se mi zvláštní, chaotické sny, které se rozplynou dřív, než rozsvítím. Ráno pak koukám do zrcadla a vidím napětí v obličeji, které jsem dřív nemívala.
O sex moc nestojím. Michal to nekomentuje, je opatrný, možná se bojí, že vybuchnu. Nebo stárne se mnou a taky se mu do ničeho nechce. O tomhle spolu mluvíme čím dál míň – a to mě děsí. Menstruace si dělá, co chce: někdy přijde dvakrát za měsíc, jindy vynechá, a mezi tím se na mě valí vlny PMS, po kterých bych nejradši zalezla do komory a nevyšla.
Oči mi hůř ostří na blízko, hlava pobolívá, zadýchám se do třetího patra bez výtahu. Na kole, které jsem milovala, si hledám výmluvy: „Dneska fouká“, „zítra určitě prší“. Když mě kamarádky vytáhnou na výlet, polovinu času řešíme drobnosti – kdo co řekl na třídních schůzkách, kde mají lepší kapučíno. Dřív mi to nevadilo, teď mám chuť utéct do lesa a vypnout telefon.
V létě jsme byli u moře. Těšila jsem se jako dítě: slunce, koupání, knížky. Jenže už po dvou dnech jsem počítala cenu každé večeře a říkala si, že jsme to přepískli. Pláž mi lezla na nervy, písek se držel všude a já měla pořád pocit, že se musím o všechno starat. Po návratu jsem měla dojem, že jsem nikde nebyla – jen jsem odškrtla položku „dovolená“.
Móda mě nechává chladnou. Ještě před rokem jsem si dovedla hrát s barvami a střihy, teď sahám po černých šatech a teniskách. Líčení zkracuju na pět minut: krém, řasenka, balzám. Kadeřnice mi nedávno řekla, že mám vlasy oslabené, a navrhla kratší střih. Souhlasila jsem, ale když jsem doma stála před zrcadlem, napadlo mě, jestli si tím náhodou nestříhám kousek své bývalé radosti.
Možná prostě stárnu a neumím to přijmout. Jenže já se tak stará necítím. Do důchodu daleko, děti za chvíli vylétnou a já nechci, aby se mi život smrskl na nákupy, myčku a „jak jsi spal“. Zároveň vím, že nemůžu čekat, že mě štěstí dožene samo. Jen nevím, kde začít.
Občas mě napadne, jestli je to jen podzim a únava. Jindy mám strach, že takhle to zůstane. Že se ze mě stane žena, která se dívá na svět zpoza mléčného skla, všechno je jaksi tlumené, žádná radost, jen povinnost. A pak přijde den, kdy se usměju na dceru u snídaně a ten úsměv je opravdový. V tu chvíli uvěřím, že to nemusí být konečná, že třeba stačí několik malých kroků a vrátím se k sobě.
Nevím, jestli je správné se s tím smířit – nebo se vzepřít. Vím jen, že nechci, aby mi život protekl mezi prsty, zatímco budu přepočítávat, kolik stál oběd a kolik času jsem proležela s mobilem v ruce. Možná je čas něco změnit. A možná je prvním krokem to, že to říkám nahlas.
