Článek
Brali jsme se mladí a nezkušení. Já po učňáku nastoupil do autoservisu v Brně, Lenka byla ve druháku na ekonomce a čekali jsme dítě. Po pěti letech jsme pochopili, že zamilovanost nestačí a že jsme každý jinde. Rozchod byl klidný, dohodli jsme se na střídavé péči o Emu. Fungovalo to bez zádrhelů – do chvíle, než se v mém životě objevila Petra.
Emě je dnes jedenáct, puberta už klepe. Týden tráví u mě ve Slatině, týden u mámy v Bystrci. Do školy to má z obou bytů kousek, kroužky jsme sladili – lezecká stěna, výtvarka a flétna. Vždycky jsme byli sehraná dvojka: o víkendu geocaching, v létě Moravský kras na kole, v zimě brusle na přehradě. Pohoda. Pak jsem při práci na veteránech poznal Petru – fotografku, co občas fotí auta na zakázku. Chytrá, s nadhledem, a hlavně trpělivá s mými přesčasy.
Domluvili jsme se, že Emu do vztahu hned nevtáhneme. Vídat jsme se s Petrou začali, když byla Ema u mámy nebo na kroužku, a já dál držel náš režim. Ema věděla, že „někoho mám“, ale detaily jsem neřešil. Na každý náznak reagovala protočením očí a přepnutím tématu. Nechtěl jsem tlačit.
Po zhruba roce Petra navrhla, že by bylo fajn dát někdy „výlet ve třech“. Krátká vyjížďka na kole, limonáda, nic velkého. Necítil jsem se na to, ale řekl jsem si, že dýl už to stejně protahovat nejde.
Nešlo to. Když jsem Emě oznámil, že pojedeme s mojí kamarádkou, zatvářila se jako na oběd ve školní jídelně. Hledala výmluvy – prý bolí břicho, prší, nemá helmu (lež, lež, lež). Nakonec kývla. Na stezce vyrazila o dvě třídy rychleji, než jezdívá, míjela nás bez ohlédnutí a na zastávkách seděla bokem s mobilem. Když Petra zkusila lehký rozhovor o výtvarce, Ema odpověděla jedním slovem a šla se „projít“ – deset metrů před nás.
Nečekal jsem objetí na uvítanou, ale ten led studil. Přesto jsme to nevzdali a o týden později jsme přijali Petřino pozvání na oběd u ní doma. Připravila domácí lasagne, pekla sušenky. Ema si nandala symbolickou porci, dvakrát do ní šťouchla a prohlásila: „Je to hrozně slaný.“ Pak zmizela na záchodě a půl hodiny tam scrollovala. Když vyšla, řekla, že jí je „asi špatně“ a že chce domů.
Řekl jsem si – první setkání, emoce, puberta. Jenže pár dní nato mi Petra volala se slzami v očích. Našla ve své předsíni papírek: „Dej mu pokoj, není pro tebe!“ Písmo jako z Emčina sešitu, písmena A s malým ocáskem. Nevěřil jsem. Když jsem se Emě opatrně zeptal, přiznala to bez mrknutí. „Protože je to pravda,“ dodala a práskla dveřmi od pokoje.
Od té doby je doma napětí. Ema je ke mně chladná, odsekává, odmítá společné filmy, do kterých se dřív hrnula. Petra navrhla, že se na čas stáhne – vídáme se jen, když je Ema u mámy. Já jsem rozpolcený. Nechci na dceru tlačit, ale zároveň nechci žít dvojí život a tvářit se, že Petra neexistuje.
S Lenkou jsme to probrali. Řekla, že Ema o mně a Petře mluví i u ní – že prý „táta už není náš“. Lenka se snažila dceru uklidnit, ale taky naznačila, že jsem měl Emu připravit víc dopředu. Možná měla pravdu. Možná jsem se bál konfliktu, a tím jsem si ho vyrobil dvakrát větší.
Zkoušel jsem mosty: domluvil jsem krátké setkání u nás v parku, jen limonáda a deset minut. Ema souhlasila, ale celou dobu dělala, že Petru nevidí. Když se s námi loučila, řekla jen: „Ahoj tati,“ a Petru přeskočila očima jako zábradlí. Další den mi na stole nechala lístek: „TÁTO, PROSÍM UŽ NEPŘIVÁDĚJ CIZÍ LIDI DOMŮ.“
S Petrou jsem mluvil otevřeně. Ví, že Ema je pro mě priorita, že ji nechci lámat ani trestat. Nechci z ní vychovat slušnou holku, která všechno spolyká, ale uvnitř se dusí. Zároveň cítím, že když vztah s Petrou na neurčito zmrazím, pošlu tím dceři vzkaz, že stačí dělat dusno a věci zmizí. To taky nechci.
Aktuálně jsme v dočasném režimu. S Petrou se vídám, když je Ema u mámy. Emě jsem jasně řekl, že Petra do mého života patří, ale že ji do ničeho nebudu nutit. Zároveň jsem jí dal hranice: žádné vzkazy a naschvály. Pokud má problém, mluvíme spolu – ne přes lístečky. Souhlasila… polovičatě. V praxi to znamená víc ticha a méně lístečků.
Doufám, že čas hrany obrousí. Že Ema zjistí, že Petra mi nevezme roli táty, ani místo v jejím světě. Jenže co když ne? Bojím se, že udělám krok, který nám zavře cestu zpátky – a v Emčině věku se věci lámou rychle. Kéž bych měl návod. Zatím mám jen trpělivost, pevné hranice a víru, že dospělost je také o tom unést, že táta je víc než jen táta.
